Památník v osadě Ploština (foto: www.jiznivalassko.cz)
V posledních týdnech války se staly některé události, které na blížící se konec válečného konfliktu vrhly stín smutku. Mezi ty, které vzbudily rozruch, beze sporu patří i vypálení pasekářské osady Ploština a několika dalších míst na Zlínsku v dubnu 1945. Po dlouhé roky se o vypálení Ploštiny a dalších míst mluvilo jako o posledním krutém záchvěvu nacismu na Moravě a o hrdinském boji statečných partyzánů, kteří s pomocí zdejších obětavých civilistů čelili fašistické okupaci. Pátrání historiků a nadšenců v archívech však ukázalo tehdejší dění v trochu jiném světle a také odhalilo to, proč některé informace zůstaly donedávna skryty hluboko v archívech.
Co se tenkrát skutečně stalo?
Všeobecně známá fakta hovoří o tom, že koncem roku 1944, se na Moravu přesunula část bojovníků ze SNP a také složky sovětských jednotek, které měly pomoci 1. Československému armádnímu sboru při osvobozování válkou vyčerpaného Československa. Tyto sovětské výsadky hledaly útočiště a nalezly jej ve skalnatém terénu hor na moravsko-slovenském pomezí. V únoru 1945 se rozložili v oblasti pasekářských osad a Ploština se stala jejich základnou. Spojené síly sovětských vojáků a povětšinou místních dobrovolníků se staly základem I. Partyzánské brigády Jana Žižky. Tato skupina podnikala menší akce proti zdejším fašistickým skupinám.
Čím více se blížil konec války, tím více lidí se přidávalo. Do skupiny se dostali i 2 konfidenti, kteří po získání informací uprchli a vše ohlásili na gestapu. Zlínské gestapo ve spolupráci s protipartizánskou skupinou Josef, vedenou Wernerem Tutterem, podniklo razantní akci k potlačení partyzánského hnutí.
Nejprve jednotky SS 2. dubna 1945 vypálili Juříčkův mlýn v Leskovci a vyvraždili celou rodinu majitele, při pronásledování partyzánů pak esesácké jagdkomando vypálilo 19. dubna nedalekou pasekářskou osadu Ploština. Během akce bylo v hořících domech zaživa upáleno 27 lidí z Ploštiny a okolních obcí. Tato tragédie se stala námětem téměř autobiografické knihy Ladislava Mňačka "Smrt si říká Engelchen"a také možným celoživotním traumatem autora, který na Ploštině u partyzánů působil.
V ranních hodinách 23. dubna 1945 byl Prlov obklíčen asi 600 příslušníky jagdkomanda z Vizovic a slovenské diverzní skupiny "Josef". Obyvatelé Prlova, které označil zrádce z nedaleké vesnice, byli odsouzení na smrt a po skupinách nahnáni do osmi hořících stavení a zbaběle stříleni do zad. Tři příslušníci partyzánské skupiny z Prlova byli téhož dne zvěrsky ubiti a pověšeni u Bratřejova. Posledními oběťmi na konci 2. světové války bylo 6 občanů, zastřelených 3. května 1945 při přepadení Vařákových pasek nad Prlovem.
Váleční zločinci ve službách komunismu
Po válce se zejména Ploština stala hrdinskou obcí a partyzáni byli vyznamenáni za statečnost. Werner Tutter, zástupce velitele jednotky Josef (zřejmě i pravděpodobný Engelchen z Mňačkovy knihy) se však žádného skutečného trestu nedočkal.
Tutter byl sice odsouzen k 6 letům vězení, ale většina jeho zločinů ( je mu přičítán podíl asi na 92 vraždách), zvláště pak ty, kde působil jako zástupce velitele v jednotce „Josef“, zůstala skryta. Tutterovy temné minulosti využila československá StB, a tak W. Tutter nastoupil v 60. A 70. letech svoji kariéru v jejích službách jako agent II. stupně. „Když však opakovaně německá justice žádala materiály o ploštinské tragédii a W. Tutterovi, kompetentní československé úřady je nevydaly, přestože Tutter své zločiny spáchal na území Moravy a Slovenska. Tento počin nemůže omluvit ani to, že Tutter žil v Německu“ řekl Pavel Bret, náměstek ředitele pro vyšetřování a zločiny komunismu, pro deník MF DNES, 28.11.2000. Komunistický režim se neštítil využít služeb válečných zločinců pro své vlastní účely. Toto odhalení bylo možné získat teprve před několika lety a jasně dokazuje možnou provázanost nacistických zločinců s komunistickým režimem.
Tutter však nebyl jediný, kdo se na celé tragédii podepsal krvavým podpisem. Mezi partyzány se vmísil i Vladimír Hájek. Jeho působení popisuje režisér Jan Novák, autor dokumentu Ploština, krvavá paseka: " Vladimír Hájek byl konfident gestapa, člen partyzánské skupiny Ploština, příslušník StB, hrdina vyznamenaný Eduardem Benešem, a v neposlední řadě i člověk, kterého komunistický režim odstranil.Tento muž pracoval pro služebnu Zlínského gestapa a jedním z jeho úkolů byla i likvidace partyzánského oddílu na Ploštině. Po válce byl vyvoleným pracovníkem nově nastupujících komunistů, takže nikdo nezpochybňoval výsledky výslechů, které vedl a upravoval tak, aby zůstal čistý. Nakonec však došlo i na něj. Ovšem i přesto, že byl Hájek v roce 1953 uznán vinným za všechny své zločiny, za vraždu 35 lidí a konfidentství, zůstal pro veřejnost hrdinou."
Euforie z vítězství a pocit viny
V poválečné euforii se jen málokdo zamýšlel nad rolí partyzánů a jejich sovětských velitelů. „Partyzáni v osudný den operovali na jiném místě a na Ploštině jich zbylo asi deset. Když zjistili, že se blíží komando SS, utekli v domnění, že když je tam vojáci nenajdou, jen domky prohlédnou a lidem neublíží.“ vzpomíná jeden z bývalých partyzánů, Jan Ondrovčák (MF, 30.11. 2000) Pravdou však zůstává, že partyzáni v podstatě nechali své pomocníky na pospas osudu a nepostavili se komandu vraždícímu nevinné lidi, kteří jim oddaně pomáhali, i když by to byl nerovný boj s velkou přesilou. Také sovětští vojáci a velitelé částečně selhali, protože byli z domova vyškoleni spíše teoreticky a politicky a v praxi jim chyběl nadhled a rozvaha.
Obyvatelé vypálených pasek dostali po válce mizivé odškodné ve formě nově postavených domů, zanedlouho byl na Ploštině postaven velký památník. Sem se každoročně sjížděly delegace komunistických soudruhů, aby uctili památku nevinných občanů. Představitelé komunistické strany, kteří pravidelně nosívali věnce a kytice k památníku a pronášeli zde své plamenné proslovy, tak vlastně vytvořili z Ploštiny mýtus. A co je možná asi ještě horší, někteří z nich si ani neuvědomovali, že komunistická strana, které věřili a která byla neoddělitelnou součástí jejich života, paradoxně kryla válečné zločince, kteří za tuto smutnou událost nesli přímou zodpovědnost.
