Tento příběh se odehrál ve státě Čchi v období Jara a podzimu asi před 2 500 lety. Byla studená zima a z nebe se už po tři dny a tři noci sypal sníh.
Vládce státu Čchi, vévoda Ťing, seděl ve své komnatě zahalen do liščího kožichu a se zalíbením sledoval sníh. Byl zcela upoután krásami zimní přírody a doufal, že bude sněžit ještě několik dní.
Když tu do místnosti vstoupil Ťingův rádce Jen Jing. Podíval se na vévodu Ťinga a pak na padající sněhové vločky. Vévoda Ťing se podivoval: „Sněží už tři dny a tři noci, ale vůbec není zima. Naopak, zdá se, jako by bylo jaro!“
Jen Jing viděl, že je vévoda pohodlně zachumlán v kožichu, a tak se schválně zeptal: „Opravdu není zima?“ Vévoda Ťing přikývl.
Jen Jing poznal, že vévoda nepochopil, proč se ptá. Řekl tedy přímo: „Toto jsem slyšel o moudrých vladařích z dávných časů: když dosyta jedli, mysleli na hladovějící; když se teple oblékli, mysleli na ty, kteří strádají zimou; když byli v pohodlí, mysleli na trpící. Jak to, že vy nemyslíte na druhé?“ Vévoda Ťing ztichl v rozpacích, protože poznal, že nejednal správně.
Být soucitný k lidem a nezajímat se pouze o sebe, ale také o druhé – tato ctnost byla v čínské kultuře vyzdvihována.
