Co se však tehdy, před 38. lety dělo?

Vzpomínka paní Věry Š. z  Brna

„Bylo mi tehdy 15 let. Ten den jsme byly s maminkou ve městě a lidé hromadně vykupovali obchody. Mnozí Brňané říkali, že nás napadli Rusové a že možná bude válka. Městem začaly projíždět tanky, byla slyšet střelba. Stáli jsme v první řadě, těsně před těmi tanky a chtěli jsme jim zabránit v dalšímu postupu do města. Někteří vojáci vůbec nevěděli, proč tady jsou, prý jen dostali rozkaz, možná měli ještě větší strach než my. Říkali jsme jim: „My i vy  braťja, běžte damoj!“. Přesto v Brně došlo k přestřelkám a zahynulo několik  lidí.“

Z noci 20. na 21. srpna 1968...

Vojska pěti „spřátelených“ vojsk Varšavské smlouvy SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a  NDR překročily hranice Československa a bez ozbrojeného odporu armády i civilistů obsadily strategické posty, od státních hranic po významné budovy. Obyvatelstvo bylo zmateno a proto došlo k několika potyčkám mezi civilisty a vojáky. V jednu hodinu v noci vydal Československý rozhlas v Praze informaci, aby posluchači počkali na důležitou zprávu z Ústředního výboru KSČ. Lidé se tak poprvé dozvěděli o invazi vojsk do Československa.

Budova Čs. rozhlasu byla klíčová pro odpor proti okupaci

Rozhlas žádal obyvatele, kteří se shromažďovali na Staroměstském náměstí, aby zachovali klid. Lidé začali stavět barikády a svými těly se snažili bránit blížícím se tankům v postupu. Snažili se také diskutovat s vojáky. V 9. hodin ráno byla budova rozhlasu obsazena vojáky, ozýval se rachot střelby a státní hymna. Střílelo se i na Václavském náměstí a byly už i první oběti. Lidé začali protestovat ve dvouminutové stávce proti okupaci naší země. Ve 13 hodin se lidé stáhli do domovů, protože byla obsazena nádraží, strategické budovy a všechny cesty. V 19 hod. byla vojska okupačních armád vyzvána vládou ČSSR k opuštění Československa. Ve 22 hodin zahájili sovětští vojáci palbu a to se opakovalo po několik dní.

Vojáci rabovali a ničili v budově čs. rozhlasu

Na některých místech se však vojáci chovali úplně jinak... Podle informací MF Dnes v budově Československého rozhlasu sovětští vojáci rabovali, ničili vybavení a  dokonce močili mimo záchodky. Celá budova se po jejich odchodu musela vydesinfikovat. Ze strachu nebo snad pocitu převahy mnozí vojáci stříleli bezmyšlenkovitě kolem, nevyhýbajíc se ani dětem.

První dny okupace

Ve čtvrtek 22.srpna 1968 ve 3.00 hod. sovětská jednotka obsadila redakci a tiskárnu Svobodného slova. Pod palbou se ocitla i Dětská fakultní nemocnice. Střelba poškodila operační sál a celou budovu. V 9.00 hod. začala opět vysílat Čs. televize. Krátce poté náměstek ministra vnitra V.Šalgovič souhlasil se zatýkáním civilistů, kteří by se postavili na odpor. Kolem poledne byla v Praze zahájena hodinová protestní stávka. Lidé se snažili přesvědčit zmatené vojáky o nesmyslnosti jejich příjezdu.

Sebevražda sovětského vojáka
Jeden z přímých účastníků protestů podal svědectví o tom, jak špatně byli informováni vojáci okupačních armád:
“Proč jste tady?“
“Dostali jsme rozkaz. Přijeli jsme- jako přátelé…“
“Jako přátelé- vždyť střílíte…“
“Já nestřílel- poslali nás sem…“
“Ale stříleli jiní, zastřelili jste dvacetiletého chlapce, určitě vás měl rád, měli jsme vás všichni rádi…“
“Dostali jsme rozkaz, je tu kontrarevoluce, zmatek…“
“Byl tu klid, než jste přijeli…“
“Co je podle tebe kontrarevoluce?“
“To je, když se nesouhlasí s Leninem.“
“A  máš rád Stalina?“
“Ne, byl špatný.“
“No vidíš a stejně tak špatný byl Novotný a my ho nechtěli.“
“Já tomu nerozumím, dostali jsme rozkaz…“
“Neřekli vám pravdu…“
“Proč by nám lhali?“…..Voják  dlouho nechápal. Za půl hodiny jsem byl svědkem otřesné události. Ten voják zdvihl vlastní zbraň proti sobě a stiskl kohoutek. Čs. Rozhlas vydal informaci, že jeden z příslušníků sovětských jednotek spáchal sebevraždu.

Ultimátum vedení okupačních vojsk

Velení okupačních vojsk vydalo ultimátum k ustanovení nové vlády a vedení KSČ, které by souhlasilo s obsazením naší vlasti. Pokud by se ultimátum nedodrželo, hrozilo, že budou použity veškeré prostředky. Na 15. hod byla svolána velká manifestace na Václavské náměstí. Členové NS se snažili předat protest vyslanci NDR, ale ten jej odmítl přijmout. Velká manifestace na Václavském náměstí se nakonec neuskutečnila a stovky lidí se rozešly.

Atmosféra v ulicích

V pátek 23.srpna 1968, brzy ráno Čs. rozhlas vysílal příkaz velitele okupačních vojsk v Praze o zákazu vycházení. Čs. rozhlas přednesl projev prezidenta republiky, který prosil obyvatelstvo o podporu pro plánovaná vyjednávání v Moskvě. Ve městě stále nejezdily tramvaje, doprava byla chaotická, davy lidí v ulicích nosily trikolory. Ulice byly popsány protiokupačními nápisy a výzvami na podporu prezidenta L. Svobody a A. Dubčeka. V pravé poledne zněly Prahou zvuky sirén, které ohlašovaly generální stávku. Lidé vojákům se samopaly nadávali, někteří vyzvídali, proč vojska přijela. Stovky mladých lidí šly ulicemi a poklidně manifestovali. Kolem půl jedné začali vojáci střílet, mnoho lidí bylo zraněno a 20  zabito.

Dubček odsouzen k trestu smrti?

V sobotu 24.srpna došlo k vojenským zásahům na Václavském náměstí, Staroměstském náměstí a na některých jiných místech. Čs. rozhlas vysílal, že po Praze je rozšiřována zpráva, že A. Dubček, byl odsouzen k trestu smrti, což byla pravděpodobně provokace, která měla „ospravedlnit“ případné masakrování lidí, kteří by se postavili na odpor.

Návrat čs. delegace z Moskvy

V pondělí 26.srpna 1968 proběhla v době mezi 9.00-9.15 hod. čtvrthodinová manifestace, při které zněly Prahou všechny sirény, zvony a klaksony aut. V úterý 27.srpna 1968

V 8.05 hod. Čs. rozhlas vysílal zprávu, že se v časných ranních hodinách  vrátila naše delegace z Moskvy.
 
Události bezprostředně spojené se děním v srpnu 1968 zastavily vlnu reforem a nově vznikající demokratický proces v bývalém Československu. Vstupem „spřátelených vojsk“ armád Varšavské smlouvy skončilo období  tzv. Pražského jara, které nastartovalo uvolňování vlivu komunistického režimu u nás a řadu prodemokratických reforem. Sen o svobodě a demokracii se rozplynul. Následovalo období normalizace, které definitivně pohřbilo veškeré snahy o pád  komunismu v Československu. Na svobodu bez komunismu jsme museli počkat dlouhých 21 let.