Po loňském ročníku festivalu Expozice nové hudby, který se konal v Loutkovém divadle Radost, se letošní festival vrátil opět na scénu méně formální, na scénu klubovou, ba přímo arciklubovou - na Flédu. Spolu se změnou místa dostal festival také zcela jiný dramaturgický ráz: prezentovala se méně hudba "předkomponovaná", akustická, více hudba konceptuální, improvizovaná, jazzová (v nejširším smyslu slova) nebo elektronicky vytvářená.
Dramaturgický koncept nabídl zajímavou symbiózu. V rámci jednotlivých programů se představila jak hudba, která má blíže k tomu, co označujeme termínem "soudobá vážná hudba", tak hudba, která tvoří k tomuto žánru svébytnou "kontrapozici". Večery byly tedy pravidelně rozděleny na dvě poloviny, které se vzájemně doplňovaly.
Festival představil mnoho zajímavých muzikantů. Zahajovací večer patřil ruskému bubeníkovi, trvale žijícímu v Litvě, Vladimiru Tarasovovi, který je nejen hudebníkem, ale také vytváří rozmanité instalace. Dále jsme mohli slyšet fenomenálního belgického pianistu Daana Vandewallea a legendárního britského bubeníka Chrise Cutlera. Autorské večery patřily španělsko-německé skladatelce Maríi de Alvear a mladému pražskému skladateli Petru Cíglerovi. Ze souborů se představil holandský POW Ensemble, britské Gareth Davis Trio nebo pražští Birds Build Nest Orchestra a Handa Gote.
Neformální prostředí Flédy umožnilo vnímat hudbu v pohodlných gaučích nebo si během produkce odskočit k baru pro něco k pití.
Expozice nové hudby si již vydobyla své jméno. Kdybyste mohl reflektovat celý její vývoj za posledních několik let, vystopoval byste nějakou tendenci z hlediska prezentované hudby nebo posluchačů? Objevuje se na festivalu například něco, co byste před několika lety na program nezařadil?
Expozice nové hudby, která v roce 1988 navázala na dvě legendární Expozice experimentální hudby (1969, 1970), samozřejmě prodělala za tu dobu určitý vývoj (její historii je možno najít na www.enh.cz ). Moje dramaturgie začala prakticky roku 1994 - předtím jsem se jen podílel na některých programech - a vlastně od začátku obsahovala prvky alternativní hudby (tehdy to bylo vystoupení brněnské skupiny E, situované do Starobrněnského pivovaru), protože - podle mého názoru - alternativa u nás přinejmenším dvacet let suplovala funkci soudobé hudby; někteří z jejích tvůrců měli poměrně vysoké ambice a také pro tento typ hudby existovala poměrně široká posluchačská obec. Na druhé straně jsem měl vždy snahu rozšiřovat horizont a ukázat, že "nová hudba" není nějaký snadno uchopitelný žánr. Na různých tématech jsem se snažil ukazovat rozmanitost přístupů a pojetí. Vzhledem k praktické absenci soudobé hudby na domácích pódiích už nejméně od začátku druhé světové války jsem měl potřebu doplňovat program i retrospektivami důležitých předchůdců (jako třeba Erik Satie a Charles Ives v roce 1996). Postupně se však program stával více soudobějším i z hlediska data vzniku skladeb. Letos byla nejstarším dílem na festivalu skladba Ulricha Kriegera Gimme Some Feedback z roku 1992, která nicméně svým důsledným využíváním kontrolované zpětné vazby i svým konceptem, kdy dokonce zcela čistý saxofonový tón vznikal v nástroji "sám od sebe", čistě speciálními akustickými podmínkami, působila velmi svěžím dojmem...
Čili zpět k otázce: oproti minulosti je zde posun k aktuálnějším trendům, k větší vyhraněnosti. A konečně se také letošní ročník osvobodil od vyloženě odbytých a nepřesvědčivých vystoupení domácích interpretů.
Oproti loňskému roku je program řekněme méně "vážný". Přesto, v názvu festivalu se stále objevuje slovní spojení "nová hudba". Má pro vás toto označení nějaká kritéria, nebo jednoduše zaštiťuje vše, co je "nové"?
"Vážný" snad znamená "zapšklý"? Všichni, kdo zde vystupovali, berou hudbu mnohem vážněji než průměrní profesionálové! Jak říká můj kamarád Luboš Vlach, "vážnost" ve skutečnosti znamená "radost a hluboké zaujetí" - a ne nějakou snobárnu a "umělecké" šmé (brněnský výraz pro neupřímnost a předstírání, pozn. red.)! Kdo z orchestrálních hráčů, z učitelů konzervatoří, akademií a jejich studentů se skutečně hluboce zajímá o to, jak se hudba vyvíjí a co se v ní děje? Existuje to snad v nějakém jiném oboru, že by se už prakticky sto let prostě vymazalo?
"Nová hudba" je samozřejmě ošidný výraz, který se používá už někdy od středověku. Ale nikdy neznamenal pouze hudbu právě napsanou - bylo to vždy označení pro hudbu, která něčím přesahuje běžné zvyklosti, která znamená nějaký posun hudebního myšlení. V tomto smyslu chápu tento termín i já. Nová hudba tedy není jenom jakýsi historický styl padesátých a šedesátých let, ale určitý přístup k tvorbě, který k němu vedl a který vedl k řadě dalších věcí, a který se stále projevuje nějakým nečekaným způsobem, zatímco mainstream se zabývá ometáním prachu v muzeu...
Má místo konání vliv na výběr zúčastněných interpretů a žánrů? Loňský festival v divadle Radost představil například německý umělecký soubor Ensemble Recherche, pro který by Fléda nejspíše nebyla moc vhodné prostředí...
Místo, kde se člověk s hudbou setkává, má veliký význam. V zaběhaném hudebním provozu se o tom asi ani moc neuvažuje, ale mám za to, že pokud soudobá hudba na koncertních či operních pódiích nějak moc neuspěla, může to být i proto, že zavedený prostor je příliš spojen s určitým očekáváním.
Akustickými podmínkami, rozměrem a dispozicí daný prostor něco umožňuje a něco zase ne. Baví mě objevovat skrytý potenciál různých, zejména opuštěných prostorů, ale do značné míry každý nějak využívaný prostor má zcela specifickou atmosféru. Fléda bývala tančírnou už za Rakouska, je to prostor tradičně využívaný pro zábavu. Už pro jeho dispozici je dost obtížné vytvořit zde atmosféru soustředěného poslechu. Přesto se to přinejmenším několikrát během festivalu podařilo! Ale výběr hudby a interpretů jsem volil s ohledem na tyto specifické podmínky. A několika velmi atraktivních projektů jsem se musel vzdát, protože by vyžadovaly naprosto odlišný prostor.
Na koncert se opravdu podařilo přivést klubové publikum. Splnil druh publika vaše očekávání, nebo byla meta ještě jinde? Mám pocit, že s přílivem publika klubového nastal "odliv" publika "koncertního"...
Co se týče onoho typicky "koncertního" publika, mám trochu nepříjemný pocit, že náš festival vlastně nenavštěvovalo nikdy. Snad právě pro toto publikum je ještě důležitější, kde se hraje, než co - pokud hudba zachovává určité dekorum (koncertní pořadatelé dobře vědí, že stačí zařadit "méně známého" skladatele, jako je třeba Poulenc - a hned se to projeví sníženou návštěvností!). Takoví lidé nechodí za hudbou do nějakého "nekulturního prostředí". Ale do Španělského sálu přišli i na Cecila Taylora - jenže jak prchali, když začal hrát!
Letos určitě pomohlo, že nová manažerka festivalu Pavla Spurná dokázala v propagaci vzít věci za správný konec. Podařilo se jí oslovit a propojit různé světy - nebyli zde jen pravidelní návštěvníci Flédy. Najednou lidé začali cosi registrovat a vnímat.
Letošní publikum bylo překvapivé - tím, že najednou přišli lidé, jaké jsem vlastně očekával už dříve - pro mladé lidi by snad mělo být přirozené, že něco vyhledávají a nečekají, co jim televize strčí pod nos... Fascinovalo mě, že zde byli třeba nadšenci, kteří denně dojížděli na koncerty z Hodonína!
Pro mne ovšem není metou nějaká "cílová skupina" - tohle dělá každá reklamní agentura! Pro mne je metou vzbudit zájem o aktivní recepci hudby, přivést lidi k hlubšímu poslechu, otevřít jim nové obzory. Ledacos se nemusí líbit hned napoprvé, ale v člověku něco zůstává, co třeba zužitkuje později... Je to samozřejmě velmi donkichotský cíl - když uvážíme, jak obrovské prostředky jsou na druhé straně vynakládány na to, aby se lidi udržovali v neustálé roztěkanosti a tím ve stavu naprosté zpitomělosti - ale mám za to, že jenom donkichotské cíle mají cenu...
Máte už nějaké plány na budoucí ročník festivalu?
Plánů je hodně - uvidíme, jaké budou možnosti.
Díky za rozhovor a hodně úspěchů v příštím roce.
