"Hlas je první (nejprvnější) nástroj člověka," tvrdí černošská zpěvačka Rachel Ferrel. Ridinino poslední album Hlasem je toho důkazem.
(Foto: Pavel Šmíd)
Naše první setkání bylo krátké, leč osudové. Netypickou českou zpěvačku Ridinu Ahmed (její otec je „český” Súdánec) jsem před pár lety spatřil na televizní obrazovce a byl s ní velmi rychle hotov. Po několika taktech gospelu „Motherless Child” v jejím podání jsem nahmatal desky pracovního sešitu na stole a stručně na ně přepsal popisku na obrazovce: Ridina Ahmed. Po chvilce jsem bez váhání přidal ještě: - skvělá zpěvačka.
Tehdy by mě nenapadlo, že se o pár let později s Ridinou skutečně setkám. Na vernisáži německé výtvarnice Eriky Klos v pardubické galerii Sýpka se měla postarat o úvodní hudební číslo. Popravdě nikdo netušil, co v této sympatické, zdánlivě nevýrazné snědé dívce, která v rohu galerie klábosí se zvukařem, vlastně vězí. Přítomní také byli lehce na rozpacích, když zjistili, že technické zázemí ohlašované „show” tvoří dvě reprobedny, minipult se zvukařem, a zpěvačka s mikrofonem, zapojeným do záhadné krabičky. Co přišlo vzápětí, překvapilo všechny. I mě, který Ridinu znal z televize, i galeristu Jelínka, který ji na vernisáž objednal. O německé výtvarnici a hostech nemluvě.
Z malé krabičky se vyklubal sampler, přístroj, umožňující Ridině vrstvit hlasy přes sebe. Překrásná melodie, odvíjená vytříbeným hlasem jako zlatá nit z cívky a cvak - Ridina ji jedním stiskem tlačítka zafixuje ve stroji a nechává ji opakovat. Do prvního se mísí druhý vokální motiv, zapadají do sebe jako černé a bílé klávesy klavíru, smyčky se vrství jedna na druhou. Po několika minutách zní klenutým sálem impozantní chorál, za který by se nemusel stydět dvacetičlenný černošský soubor z newyorského Harlemu. Ridina přitom vůbec nevnímá publikum, soustředí se jen na svou hudbu a občas pozvedá ruce v kazatelském, vyzývavém gestu. Nic ale nepůsobí uměle, vše je upřímné a ryzí. „Tak tahle dáma rozhodně ví, co chce,” říká někdo za mnou. V další písni beze slov Ridina vzbuzuje rozpačitý smích publika, zvuky, které vydává ke konci skladby, jsou spíše z říše fantazie, jakoby vycházely z tlamiček plachých zvířátek. „To se do mé hudby promítá můj sibiřský dědeček,” vysvětluje zpěvačka později a já nevím, zda žertuje či ne. „Když jsem nahrávala ve studiu country hvězdy Věry Martinové, zvukař byl ze mě docela v šoku,” usmívá se. V průběhu vystoupení je tu a tam mezi přítomnými cítit nějaký ten „mráz po zádech”, když zpěvaččin hlas dozní, myslím, že nejsem sám, kdo je dojat.
Z Ridiny se vyklube příjemná společnice a bystrá pozorovatelka okolí. Společnost ji zve do restaurace, kde jsou jí tlumočeny četné komplimenty. „Skutečné talenty jsou mezi lidmi a leckdy nejsou vidět,” brání se skromně, “moje kamarádka má obrovský písničkářský talent, krásně zpívá a kompozičně jsou její věci na velmi vysoké úrovni. Ale na veřejnost ji nedostanu, ke spolupráci nepřemluvím. Nechává si ty nejvzácnější písňové klenoty jen pro sebe a své děti.” Se stejným nadhledem hodnotí svůj současný život v Říčanech u Prahy a s drobnou skepsí nahlíží svou profesionální kariéru. “Bude mi třicet a na žádnou velkou ránu v showbusinessu to nevypadá.”
To nevadí, Ridino. Cesta, po které jsi se vydala, je cesta umělecké opravdovosti. A ta nebývá dlážděna penězi a většinou není ani chodníkem slávy...
Ukázky z tvorby Ridiny Ahmed naleznete na půvabně jednoduchých webových stránkách www.hlasem.cz .
