Zaznamenal jsem v poslední době mezi svými známými několik ohlasů na výstavu plastinovaných lidských těl v Lucerně. A to aniž bych o „Tělech“ mluvil, lidé se ozývají sami. První zaznamenaný ohlas byl vyloženě nešťastný, jak tónem přednesu, tak i obsahem: „Jezdím do práce a z práce na kole a cestou míjím čtyři billboardy na Bodies,“ povídá mi kamarád Š. V jeho hlase zní nejen výčitka, ale i smíření s tím, že ji nemá komu adresovat.

Druhý ohlas je diametrálně odlišný: jiný přítel (K.) mi v autě nadšeným hlasem povídá: „Jedu do Lucerny na Bodies, jedeš taky?“ Vyjádřím se dost negativně a on se zachmuří. Jeho reakce je přinejmenším nečekaná: „Pochybuji, že Leonardo da Vinci nějaký souhlas měl, když pitval mrtvoly, aby pochopil anatomii lidského těla. Jsem také umělec a navíc zvědavý člověk, tak proč bych si nemohl rozšířit obzor...“ Rozvinu několik teorií o tom, odkud pocházejí vystavovaná těla a vidím, že jeho nadšení trochu ochladlo. A najednou si vzpomenu: právě s K. jsme nedávno z pohledu etiky řešili případ, kdy Angličan Damien Hirst vystavoval rozřezanou plastinovanou krávu. Dokonce za to dostal v Británii cenu za umělecký počin roku. „A pak se zbláznil,“ vyprávěl mi K. „Na prahu šílenství se omluvil veřejnosti i uměleckým kruhům a v procesu pokání se vrhnul na figurální malbu…“ Lze se ale z takové věci vykoupit změnou uměleckého stylu?

Třetí ohlas je tak trochu záhadný, dal by se nazvat i ozvěnou „z druhé strany“. Jedeme se ženou ke známým a po cestě v řeči narazíme na Bodies. Když přijedeme, pouští nám na dvd poslední „Bondovku“ – Casino Royale. Právě, když dojde na kasino, po kterém byl film pojmenován, zůstáváme zírat. Interiér, kde Bond hraje karty a popíjí vybrané drinky, je plný lidských těl – probíhá zde výstava Bodies. Rázem nás přejde akční nálada a film „vyšumí“ do ztracena, ještě před řádným koncem je vypnut. Nejpodivnější věc se ale odehraje až cestou domů, když si v autě poprvé pouštíme nový MP3 přehrávač. V žertu vyberu jednu ze tří skladeb s motivem „Bonda“ a poté zadávám náhodný výběr. Přehrávač z 5 000 skladeb vybere k našemu úžasu další „bondovku“. Mlčky po sobě koukneme a pak má žena povídá (na pozadí pochmurných orchestrů a žesťů špionážní melodie): „Třeba o sobě takto dávají vědět duše těch ztrápených, zbídačených těl. Možná tak volají po spravedlnosti, po dojití spásy, po klidu.“ Zbytek cesty už jaksi není co říci.