Hubert hrabě Neipperg Foto: Jiří Heller (www.heller.cz)
Paní Bettině Lobkowiczové, rozené Egli, náleží oficiální titul princezna. Je pokračovatelkou rodu, který s šesti sty lety doložené tradice tvoří jednu z nejstarších českých šlechtických dynastií. Lobkowiczové hráli významné dějinné role v evropské a domácí politice, jako kněží či politici, a také s titulem knížat Svaté říše římské. Ani jim se nevyhnul společenský soumrak dvacátého století, který přinesly do Evropy ideologie nacismu a komunismu, před komunistickou hrozbou odešel v roce 1948 z Československa i majitel zámků a rozsáhlých vinic Otakar Lobkowicz. Ve švýcarském exilu se mu narodil syn Jiří. Až po pádu komunistického režimu v roce 1990, se Otakar Lobkowicz se synem Jiřím a jeho švýcarskou ženou Bettinou vrátili na své panství Mělník.
Paní Bettiny jsme se nejprve zeptali, jaké byly okolnosti návratu Lobkowiczů do Čech.
„Tchán, pan Otakar, byl pro mě typický Čech, skromný a vtipný, oplýval bohatou češtinou. Téměř padesát let života prožitého v cizině jej však zároveň změnilo ve světoobčana. S velikou radostí se vracel domů, aniž si uvědomil, že domov nemá jen rozměr prostoru, ale i času. Těšil se, že se vrátí do svého tehdejšího domova, ten ale v roce 1990 již neexistoval. Po návratu na mělnické panství toužil celý život, vrátili mu ho v roce 1992, v jeho 70 letech. Želela jsem jeho odchodu, který nedlouho po tom následoval, také proto, že ani já ani manžel Jiří jsme neměli zkušenost soužití s Čechy. Přišli jsme v osobě pana Otakara i o moudrého rádce a znalce české povahy.”
Co Vás přimělo na Mělníku zůstat?
„Byla to pro nás příležitost i výzva. S probíhající restitucí už nebylo pochyb, že zde zůstaneme a pokusíme se využít tuto velkou šanci - získat nazpět nejen svůj majetek, ale i svou minulost. Na druhé straně nám nešlo o to, obnovit zašlé časy, chtěli jsme svůj návrat k rodinné historii pojmout “moderně”.
S tím tedy souvisí i způsob, jakým jste navázali na rodinnou tradici výroby ušlechtilých vín?
„Ano. Cítím, že naše síla je v tom, že jsme nedaleko Prahy. Když si dáte špičkové australské nebo chilské víno, jeho zdroj pro vás zůstává anonymní. Na zámek Mělník přijíždějí zájemci o víno, kteří vítají příležitost navštívit sklepení a prohlédnout si vinici. Stávají se tak svědky procesu vzniku vína jako takového. Udělali jsme velký pokrok v technologii, jsme před dokončením modernizace zámeckých sklepení. Podařilo se mi prosadit nový způsob uskladnění vín, tzv. barikovaná (barrique) vína zrají ve vysoce kvalitních dubových sudech.”
Jak se Vám s Čechy spolupracuje?
„Když jsem sem přišla, nedívala jsem se na „politickou” minulost lidí, se kterými jsem se setkávala, na to, jak se chovali za socialismu. Sama nevím, jak bych se v tom těžkém období chovala. Převzala jsem státní statek i s jeho strukturami, byli tu tři sklepmistři, kteří měli každý svou kancelář a byl problém dostat je do sklepa. Šlo o dlouhý proces vývoje, někteří lidé chtěli věci změnit, někteří nemohli anebo nechtěli. Nakonec jsem dala dohromady tým lidí, kteří chtějí něco dělat a s nimi se mi výborně spolupracuje. Zaměstnávám dnes pouze Čechy. Nepracují pro větší slávu „primadony Lobkowiczové”, svou prací se prezentují sami. Realizují své vlastní plány v souladu s mými, a tak je to dobře.”
Děláte řadu věcí pro město Mělník a pro místní lidi, přispěli jste třeba na opravu varhan...
„Pro některé místní jsem zůstala „zámeckou paní”, v jejich představách se považuji za „místní diktátorku”. Od začátku se řídím tím, že pokud tu chci žít, nemohu se schovávat na zámku a musím vyjít ven. Chci, aby lidé věděli, že mým záměrem není jen dát do pořádku majetek naší rodiny, ale přispět i k majetku naší společnosti. Sama na sobě pozoruji, že člověk má tendenci hlídat pozorně jen to svoje a myslím, že bychom neměli mít tak omezený výhled.”
To mi připomíná ideály šlechtictví...
„Já nepocházím ze šlechtického rodu a přitom u nás v rodině to tak bylo. Myslím, že by lidé měli překročit zdi svého ghetta, ať už jde o ghetto pro chudé či o vilovou čtvrť, která je ghettem bohatých. Na malém městě jako je Mělník žijeme vlastně všichni spolu. Také proto jsme založili tradici Mělnického koštu, jde o jakousi „občanskou párty s místními vinaři”. Chtěli jsme tak podpořit zdravou vinařskou konkurenci mělnické oblasti. Jsme tady největšími vinaři a někomu se může zdát nepochopitelné, že vítáme konkurenci. My konkurenci potřebujeme, kdyby nebyla, zlenivíme a neudržíme si vysoký standard. Rozmanitost místních druhů vín přispívá k zajímavosti regionu jako takového. Mezinárodní konkurence nás zase nutí tlačit cenu dolů, vína musí být dobrá a přitom levná, to také není na škodu.”
Pojďme se věnovat Vašim dojmům z Čech. Oslovila Vás česká kultura?
„Skoro by se chtělo říci, že takové kulturní dědictví ve Švýcarsku nemáme! Je obdivuhodné, že i za komunismu si Češi udrželi bohatý kulturní a duchovní život, třeba uvnitř rodin. Máte vysokou úroveň vzdělanosti a kulturnosti.”
Co se Vám líbí na české povaze?
„Je to vtip, český humor. Také kreativita, zejména schopnost improvizace. To se mi opravdu moc líbí.”
Co se Vám naopak nelíbí?
„Že někdy nejste dost rovní. Chtělo by to víc odvahy. Třeba ve styku s úřady, jako Švýcarka přicházím na úřad jako občan a úřad je mi k dispozici, vím to já a úředník to také moc dobře ví. Čechům by také prospělo, kdyby se ostatním naučili říkat na rovinu a do očí, co se jim nelíbí. Ne říci to všem okolo, jenom ne tomu, koho se to týká.”
Změnila Vás „česká zkušenost”?
„Určitě. Jsem dnes už víc Češkou, než jsem ochotna přiznat. Od mládí jsem toužila přispět k celkovému zlepšení společnosti. U nás ve Švýcarsku už ale bylo všechno „hotové”. Pro naší generaci se nenacházelo takové vyšší společenské uplatnění, jaké jsem si představovala. Nalezla jsem ho až tady. Ale právě tady jsem také zjistila, že je to těžká práce, která člověka stojí mnoho sil. Zažila jsem spoustu lidí, kteří měli velkou motivaci a mnoho energie, ale pak se dostavily neúspěchy a dnes ani nevíme, kde ti lidé vlastně jsou. To si já nemohu dovolit. Sázím na spolehlivost, tedy nemohu a nechci předpovídat ani dalekosáhle plánovat. Mohu jen říci: přijďte na Mělník za pět let.”
Děkujeme za rozhovor.
