V sobotu 19. května jsme v rámci Brněnské muzejní noci mohli v Domě pánů z Kunštátu zhlédnout minimalistickou operu Víta Zouhara Coronide. Režie se ujala studentka JAMU Linda Keprtová, která je zároveň i uměleckou vedoucí vokálního souboru Sol et Sedes, který tuto operu interpretoval. Instrumentální stránku zajistil soubor Musica Figuralis v čele s dirigentem Markem Čermákem.
Opera Coronide má své kořeny v 18. století. V roce 1731 byla uvedena na přání kardinála Schrattenbacha na kroměřížském zámku – hudba této opery se však nedochovala (zachovalo se pouze libreto), což bylo impulsem pro skladatele Víta Zouhara, který ke své autorské „rekonstrukci“ uvádí: „Z původního tříaktového libreta jsem vybral afektově nejpůsobivější pasáže a doplnil je o jednověté komentáře z Ovidiových Metamorfóz a spojovací text. Vzniklo tak nové libreto o dvanácti scénách, v němž se barokní text stává východiskem k vyprávění dalšího příběhu o dramatickém osudu nymfy Korónis (Coronide), příběhu o nástrahách lásky, nezkrotných vášních, neověřených informacích a neodvratných činech. Emoce původního italské libreta jsou v něm překládány skrze hudební rétorické figury, scénická i hudební minimalistická gesta v opeře kontrastují s barokní košatostí libreta, afektů i kostýmů.“
Opera Coronide si díky své sdílnosti a komunikativnosti nachází odezvu nejen u publika vážné hudby. Stejně jako Zouharova opera Noci dnem pracuje s estetikou barokní doby, quasi populárními nápěvy, a především (což je u neoperního publika jedním ze zásadních faktorů) přirozeností vokálního výrazu, který se nejčastěji objevuje právě v souborech interpretujících barokní či renesanční hudbu.
Režie Lindy Keprtové (připomeňme ještě, že šlo o semestrální projekt studentky prvního ročníku operní režie) působila velice svěže a nenuceně, a korespondovala s hudebním výrazem opery. Pěvecké výkony souboru byly přesvědčivé, o něco více přesvědčivosti by zasloužily snad jen výkony herecké. Večer to byl nicméně velice příjemný, a to nejen jako doprovodná akce muzejní noci.
