Kardinál Vlk
(autor: Bohumil Bartošek/Velká Epocha)
Při příležitosti výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu poskytl kardinál Miloslav Vlk v Modrém salonku na Velehradě rozhovor pro Velkou Epochu s tématy víry, duchovního života, vztahu církve a světské společnosti či pronásledování současných křesťanů.
Pane kardinále, žijeme životy plné výzev. Co je výzvou pro církev nyní?
Výzvou pro církev v současné době je to, aby byla otevřená ke společnosti, ve které žije. Poněvadž z minulosti (té dávnější) si neseme spíše zášť, a z období osvícenství určité uzavření - ten tlak nepřátelství zvenku nás tlačil k tomu, abychom se trochu uzavřeli. II. vatikánský koncil (což je plod vývoje 20. století) otevřel především okna církve světu. My jsme nemohli během komunismu tento koncil realizovat a po pádu komunismu u nás je toto příkazem dne. Být otevřený společnosti znamená, že víc nebudeme sami pro sebe, ale že budeme také sloužit hodnotami, které máme, a tím sloužit společnosti.
Co církev může nabídnout člověku, který nevěří, a je například materialistou?
Podívejte se, církev nenese jen hodnoty náboženské, to znamená poselství Ježíše Krista, perspektivu věčného života atd., ale přináší také hodnoty, které jsou platné pro všechny lidi, ať jsou věřící nebo nevěřící. Protože to, co máme společné všichni lidé, je, že jsme vlastně stvořeni ke štěstí. Každý člověk je stvořen ke štěstí. Lidé ho hledají a někdy ho nemohou najít. A to, co je zapotřebí, a to, co je důležité a společné - abychom byli tím, čím jsme - kdybych to měl říci „werichovským způsobem“… Abychom svou identitu poznali a realizovali. A identita člověka je to, že člověk je nasměrován a stvořen (a já to slovo používám takto) pro společenství.
Staří Řekové říkali: „Člověk je tvor společenský.“ To znamená – nemůže být uzavřený v sobectví, nemůže jen být individualista – jen já, já, já, já sám, ale musí, aby naplnil svou identitu, aby naplnil to, k čemu je, být otevřený ke společenství a to společenství vytvářet. Když to řeknu jazykem církevním: každý člověk je stvořen pro lásku. Ať chce nebo nechce. Jsme stvořeni k tomu, abychom milovali – ty druhé. A určitě také, abychom byli milováni. Čili tohle je poslání člověka a tohle nemůžeme vymazat ze svého srdce. A to jsou hodnoty, které nejsou například jen výslovně náboženské, a jsou to hodnoty, které platí. A platí pro všechny lidi, ať je někdo věřící nebo je nevěřící - tohle je základ člověka. A církev, tím, co hlásá, právě přispívá k tomuto vědomí.
A to, co vidím, je, že dnes je zapotřebí, abychom byli ve společnosti schopni se na těchto nejzákladnějších hodnotách dohodnout. Protože my všichni máme stejnou důstojnost. A ta vyrůstá rovněž z toho, že jsme všichni byli stvořeni Bohem, z toho, že každý člověk je stvořený tvor, který má určitou duchovní výbavu vevnitř - to nás všechny staví na stejnou rovinu. Uznat tuto důstojnost lidskou, rovnost lidskou - to je základní věc. Vychází to z náboženství, víry. Prosím, já to tolik nezdůrazňuji, ale je to tak.
Pane kardinále, z čeho vychází ten váš optimismus, z čeho čerpáte tu životní jiskru?
Můj optimismus vychází ze zkušeností víry. Já jsem dostal z domova víru, když jsem dospíval, tak jsem si to prověřil sám i svým rozumem, a prostě můj životní styl je víra. Víra neznamená jen věřit v něco, co nemůžu ověřit, ale víra znamená to, že jsem skutečně uvěřil, a udělal tu zkušenost toho, že Bůh mě má rád, že Bůh můj život sleduje. A to jsem si ověřil ve svém životě, zvláště v době pronásledování za komunismu vícekrát. Čili mít pravdu a mít jistotu o té pravdě, to znamená také mít perspektivu a mít naději – tohle když podtrhnete a sečtete, tak je to důvod k radosti.
Kardinál Vlk.
(Foto: Bohumil Bartošek/Velká Epocha)
Jak byste si představoval současného křesťana?
Současného křesťana si představuji tak, že je to člověk, který má jistotu o své víře. Čili to, co z evangelia vyrůstá, to, co jako víru přijal, víru v Boha, tak, že to není víra v nějakou bytost někde nad oblaky, ale že je to víra v Boha blízkého. Čili že Bůh, který je láska, poslal svého syna Ježíše Krista, aby nám byl blízko, takže tento Bůh zůstává v naší blízkosti - čili nejsem sám. Lidé mě v životě opouštěli a všelijaké maléry v životě nastaly, ale - nejsem sám, nejsem v tom sám. A tohle je základ. Takhle si představuji křesťana, aby tohle hluboko věděl - nejen věřil, ale věděl a měl ověřené zkušeností, vlastní zkušeností, a aby svým optimismem nebo chcete-li nadějí nebo radostí vydával svědectví o tom, že to, v co věří, je hluboká pravda.
Co podle vás, pane kardinále, chybí současnému světu, který se honí po zážitcích a věcech, které mu mají přinést rychlé štěstí?
Současnému světu chybí vědomí a pocit naplnění. Vědomí a pocit uskutečnění prostě toho, k čemu jsem. A současnému světu chybí víra v jeho hodnoty.
Za prvé - tento svět má základní hodnotu to materiálno. Za druhé tedy absolutní svobodu v ničem neomezenou. A ony tyto hodnoty, když zůstanu jen u těchto dvou, ty člověka neuspokojí. Dokonce jsou i takové zkušenosti z některých zemí, kde měli blahobyt – Dánsko, Švédsko (velmi dobrý sociální stát) atd. Člověk může mít radost a štěstí nějaký čas. Zmíním svatého Augustina po jeho životní zkušenosti, kdy v první fázi byl jeho život dosti bídný. On po té zkušenosti, kdy nalezl víru, plně se do ní ponořil a pevně ji přijal, řekl: „Bože, ty jsi nás stvořil pro sebe a neklidné je srdce lidské, dokud nespočine v tobě.“ To znamená na té cestě, kterou Bůh pro nás otevřel.
Víte, Bůh je zároveň pro mě stvořitelem, čili z Jeho ruky jsme nějak vyšli. Nemyslím, že nás Pán Bůh uplácal z hlíny a potom do nás foukl – v to nikdo z nás nevěří. Ale prostě původce, programátor, plánovatel – to je On, Bůh. Jistě dal ten první impuls a potom pokračoval vývoj dále. Čili jestliže On je tvůrce, tak je tvůrce nejen mě, ale i toho světa. Původce, programátor, plánovatel. A jestliže já budu respektovat ten plán, který tady je, a hledat to, k čemu mě Bůh chce vést a jak mě chce vést, pak jsem šťastný. Ale jestliže lidé si tvoří sami své štěstí a hledají ho na cestách, které neodpovídají té původní identitě člověka, to, k čemu člověk je, pocit štěstí je krátkodobý. Čili pokud já vím a mám jistotu, že jsem nalezl pravdu, že to odpovídá tomu, co žiji, že nebloudím, a ještě v tom nacházím radost, uspokojení, naplnění, a dokonce to je pro mě rozhodující – to je ta perspektiva absolutní, to znamená Věčnost.
Každý člověk chce žít věčně - vždyť já chci jen žít, jak žít se má - to je známá píseň Grossmanova, který měl leukemii a věděl, že končí. Čili ta touha po životě, ta je u každého člověka. A jestliže já mám perspektivu, že tato touha, která je hluboko v mém srdci zakotvena, má perspektivu, že bude naplněna (a to je moje zkušenost s Kristem zmrtvýchvstalých), tak prosím - mohou být všelijaké zkoušky, problémy, bolesti, utrpení, to vše může být. Ale tato perspektiva jako světlá stopa, když užiji tady tohoto termínu, zůstává, a to je prostě světlo i v temnotách.
Pane kardinále, máte pocit, že se člověk například ve středověku nějak zásadně lišil, že měl zásadně jiné potřeby od člověka současného?
Určitě. Romano Guardini napsal knihu, ve které srovnává pocity a konec středověku s novověkem. Říká, že člověk středověký, ten měl systém – uzavřený, statický, nic se nevyvíjelo, slunce vycházelo a zapadalo a on měl takovouto jistotu. Kdežto člověk novověký, tomu se to rozvolnilo a začalo se to pohybovat. Tyto některé pevné hodnoty tomu člověku trošku unikaly a unikly.
A já si nemyslím, že člověk dnes je šťastný a tak jako před padesáti, sto lety naprosto věří ve vědu a techniku – to už dnes padlo. Věci toho technického pokroku nám padají na hlavu (jako oteplování nebo různé katastrofy), takže člověk do tohohle potřebuje nějakou pevnou jistotu. A to si myslím, že jako taková alternativa je tady ta perspektiva, kterou křesťanství přináší. Ono křesťanství není proti pokroku, ale často ten pokrok je dosahován nerespektováním přírodních zákonů, které jsou dány. My jsme ani jeden z těch zákonů nevytvořili, ani jeden jsme nezměnili – neporučíme větru a dešti. My je musíme respektovat. A když to člověk nerespektuje, tak to padá na hlavu například formou ekologie. Myslím, že věda dosáhla hodně, ale neudělala člověka šťastným.
Nevznikl problém tím, že člověk absolutizoval vědu na všemocnou? V minulosti lidé věřili, že Bůh - formou přírodních zákonů určoval běh světa. Dnes zcela spoléháme na vědu, která se vyvíjí a není tedy dokonalá.
Samozřejmě že člověk zaměnil princip. Změnil princip a pravdu, že ten svět byl takto udělán a takto stvořen a že musíme podle těch zákonů jít. On tuhletu pravdu jaksi odložil, protože ho omezovala, a měl takovou představu, že my tvoříme; my tím pokrokem, vědou a technikou změníme svět. My uděláme nový systém - sociální, ráj na zemi atd. A tohle je ten obrovský blud, víte. Ať už v hávu socialistickém, komunistickém, marxistickém či jiném. A právě teď se má za to, že 20. století je století, kdy padaly ideologie, čili se otřásly tyto vlastní perspektivy šťastných budoucích zítřků a dneska, když přicházejí ty katastrofy a podobně, člověk je znejistěn a myslím, že to je situace příznivá pro to, aby tady byla alternativní nabídka církve.
Pane kardinále, jak pohlížíte v zrcadle své zkušenosti s pronásledováním komunisty na současnou situaci křesťanů, Tibeťanů, hnutí Falun Gongu a dalších, kteří jsou za svou víru v Číně pronásledováni?
Naše zkušenost z minulosti tady u nás je taková, že člověka nelze deformovat trvale. To znamená, že jestliže člověk je určen ke svobodě, tu svobodu má jako dar, tak ji nelze zničit natrvalo, protože to znamená jakoby ničit člověka v jeho základu, v jeho podstatě.
A ani taková velmoc jako Čína, ani ty miliony lidí aparátu atd., ani tohle prostě nepomůže. Čína musí postupně udělat změnu. Technika, věda, mediální prostředky v současné době - tomu se dráty nedají postavit tak snadno, jako jsme to měli u nás, zvláště dříve. Čili já se domnívám, že snahy o líbivé prvky demokratizace – to je sice hezké, a to otevření navenek jistě vypadá dobře pro oko ze zahraničí, ale ono tu politiku násilí takhle nelze realizovat, protože je tady na překážku to nitro člověka, ta identita člověka. A ta ideologie komunistické Číny tohle nerespektuje, přes zkušenost totalitních systémů ve střední a východní Evropě. A tak si myslím, že to možná bude trošku trvat, ale musí to spadnout.
Co byste tedy na závěr popřál křesťanům v Číně a všem lidem, kterým systém nedovoluje naplňovat svá základní lidská práva?
Já bych jim popřál, aby z těch těžkostí, ve kterých jsou – a někdy to vypadá bezvýchodně – aby udělali velikou zkušenost s Bohem. To je souhrn toho, co já jsem osobně prožil. Na nás to všechno dopadlo díky tomu pronásledování a najednou jsme tady stáli s prázdnýma rukama a Bůh sám nás „přitlačil“ k tomu, abychom zvedli oči a viděli Jeho, který prostě má jinou metodu než mocenskou. Aby se jeho moc projevila, Kristus si nezvolil ty, kteří byli mocní a silní, ale ty, kteří byli poslední, slabí a nicneznamenající.
Tohle jsem já poznal, a tak jim tedy (křesťanům) přeji, aby také udělali tu zkušenost Boha-blízkého, právě na temném pozadí té společensko-politické situace, která tam je. Aby byli šťastni, že Bůh je jim blízko, aby udělali zkušenost, že v jejich životě Bůh působí, ať už v té bídě či v tom marasmu toho systému. Aby měli v tom temnu perspektivu Jitřenky budoucího času. O tom bych mohl ze široka vyprávět.
Takže i zde, v Číně, vidíte možnou podobnou perspektivu vývoje, jaká byla v bývalém Sovětském svazu nebo u nás?
Ano, protože to je stejný princip. Jestli mají někde více moci nebo méně, to není podstatné a v zásadě rozhodující. Prostě ta svoboda člověka se svou identitou a jeho zacílením - a Bůh v jejich životě - se nedá zlikvidovat.
Pane kardinále, děkuji Vám za rozhovor.
Kardinál Miloslav Vlk, metropolita a primas český, arcibiskup pražský, byl na kněze vysvěcen 23. 6. 1968 v Českých Budějovicích. Jeho vliv a pastorační působení však vadilo tehdejším politickým autoritám, proto byl přeložen nejdříve do malých farností na Šumavě a sedm let působil v Rožmitále pod Třemšínem. Zde mu byl v r. 1978 odňat tzv. "státní souhlas" k veřejnému výkonu kněžské služby. V následujících deseti letech žil v Praze, jako kněz tajně pracoval v malých skupinách věřících a přitom vykonával "civilní" zaměstnání umývače oken a později archiváře ve Státní bance československé. 1. 1. 1989 mu byl vrácen "státní souhlas" a stal se farářem na Klatovsku. 14. 2. 1990 byl jmenován českobudějovickým biskupem, 27. 3. 1991 pražským arcibiskupem a českým primasem, nástupcem kardinála Františka Tomáška. 26. 11. 1994 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem.
