Jeho oči se dají popsat snad jen jako vlčí. Párkrát jsem ho viděl hrát naživo, většinou s Gun Dreams. Poprvé ještě za socialismu, na „festivalu mladé tvorby” v Chrudimi. Přišel na pódium, zmáčknul tlačítko na syntezátoru a odešel. Vlny elektronické hudby dopadaly na hlavy posluchačů, aniž se o ně její protagonista vážněji zajímal. Podruhé jsme na Gun Dreams jeli s tátou do olomouckého klubu Nausea. Na pár dalších dní jsme ztratili sluch, ale stálo to za to.
Dotknul se mnoha stylů: od ambientu (Sun Dreams) přes tvrdou elektroniku (Gun Dreams, Vanessa Gun) až k bigbeatu (Moimir Papalescu and The Nihilists), experimentu (Magnetik) a disco (The Stylists). Zůstává za oponou českého hudebního jeviště. Opomíjím přitom skutečnost, že on a jeho skupina The Nihilists získali Anděla za objev roku. V kontextu nekonečného proudu Moimirovy tvorby mi to nepřijde významné. Jsem rád, že se s ním znám, protože, až zpoza opony vystoupí, bude už pozdě na seznamování... Na letištích ho nedohodím, do studií mě nepustí, zpod pódií mě vytlačí bodyguardi.
Já myslel, že ten tvůj šílený pseudonym je vymyšlený, ale pak jsem v rozhovoru pro Techno.cz četl, že tvůj dědeček z matčiny strany byl „Elgar Papalescu, Rumun, avantgardní skladatel, který se znal s György Ligetim a dalšími průkopníky elektronické vážné hudby”. Má to opravdu reálný základ?
Má. Teda... nemá (směje se). Když už jsme se bavili o jménech, tak jsem tomu chtěl dodat příběh. Inspiroval jsem se skutečností. Můj děda byl hudebně nadaný, stavěl analogové syntezátory a dával mi knížky s touto tématikou, třeba ABC Lovce zvuků. Ten pseudonym vzniknul, když jsme se Samirem Hauserem dělali kabaret Zlatá kozačka. Taky koresponduje s mými skutečnými iniciálami, M. P. Navíc jde o snad nejběžnější rumunské příjmení, proto mě pravidelně na koncertech přepadávají Rumuni, nadšení, že konečně narazili na krajana.
The Nihilists se nedávno rozpadli. Na čem pracuješ teď?
Mám společný projekt s Tonyou Graves (také Monkey Bussines), říkáme si The Stylists. Řekl bych, že Tonya je královna vokálu. Pracovat s její hlasovou stopou, to je radost pro každého remixéra. Dodnes jí nikdo nedal takový prostor k sólovému zpěvu, jaký by si zasloužila. To se teď změní.
Ve vědecko-hudebním výzkumu pokračujeme v rámci Magnetik se saxofonistou Petrem Venkrbcem (dříve Psí vojáci, Vltava) a operátorem SM24 (také Gun Dreams a Sun Dreams). Magnetik je experimentální projekt, ve kterém si můžeme dovolit jít kamkoli.
Existuje ještě jedno uskupení, Staré stroje (Die Alten Maschinen). To jsem já, Venkrbec, kanadský zpěvák Leon Stevenson a lidé ze skupiny Devo (pozn. red. Devo jsou kultovní kapela americké nové vlny). Párkrát jsme s nimi už natáčeli v jejich losangeleském studiu Mutato.
Slyšel jsem, že tvoji „Nihilisti” byli víc populární v Německu než doma...
V Německu jsme navázali dobrou spolupráci se Stevem Morellem. Je to DJ, který mimo jiné dělal remixy pro Nicka Cavea, na jeho labelu vydávají Marc Almond, Boy George, Steve Strange nebo třeba lidi od Einstürzende Neubaten. Právě někteří lidé z „Neubauten” byli velkými fanoušky Nihilistů. Morell nám zase nedávno dělal remix pro Stylists.
Co by měl umět člověk, který chce dělat hudbu?
Myslím, že v každém řemesle platí, že musíš a) mít talent; b) ovládat prostředky svého řemesla, ne, aby ony ovládaly tebe; c) vědět, jak věci fungují, znát mechanismy, jakými se řídí.
S Venkrbcem jsme schopni hodiny debatovat kvůli jedné notě, Cílem je oprostit se od všeho, co je nefunkční. Myslím, že se to odrazilo v Magnetik, ty aranže tam byly podrobeny kritickému tříbení. Nejlepší tvůrčí stav ovšem je nepřemýšlet, neplánovat.
Venkrbec je snad nejnápaditější saxofonista u nás. Jak jste se vy dva dali dohromady?
Jsme spolužáci a kamarádi. Už za komunistů jsme patřili do stejné partičky, která tvořila pod Hokkaido Records. Taky tam byli lidi z Vltavy, Dan Fikejz, Václav Křístek... Já byl ten, kdo nakupoval vinyly, dodával impulzy.
Ty nelegální burzy s vinyly za komunistů... Gramofonové desky ze Západu jaksi otevíraly cestu ke svobodě...
Z té doby znám spoustu zvláštních figurek, třeba Josef Zíma, to byl velký burzián. Nebo Karel Hála. Ty burzy se samozřejmě konaly neoficiálně, na Letenské pláni, po parcích. Bylo to dobrodružství, člověk nevěděl, jestli ho policajti nevyberou. Většinou ho vybrali. Jak ty máničky prchaly, tak zahazovaly desky a všude se válely mraky vinylů. Já měl výhodu, mně bylo třináct, čtrnáct, takže po mě nešli. Právě na burze jsem objevil Kraftwerk. Obal jejich alba The Man Machine natolik čněl mezi deskami Genesis, Kiss a Pink Floyd, že jsem na něj zůstal fascinovaně zírat. Vybral jsem si je podle přebalu. Když jsem tu desku doma položil „na talíř”, bylo rozhodnuto.
Mám takovou vzpomínku, v sedmé třídě sedím na školním dvoře a z walkmana poslouchám Bowieho Station to Station a jsem tam úplně sám, protože nikdo z mých vrstevníků tu hudbu nechápal.
Rozumím, ty moje Kraftwerk taky nikdo nechtěl.
Jak si vysvětluješ, že pro naší generaci jsou robotika, elektronika a celý fenomén sci-fi tak velkým zdrojem inspirace?
Sci-fi byla za socialismu jedna z mála možností, jak snít, jak se odpoutat. Lidé obdaření imaginací k tomu utíkali. Rusové do toho taky šli naplno a měli vysoce kvalitní autory (třeba bratry Strugacké). U nás se vždycky dařilo Troskům, Součkům, Dänikenům.
Když jsme u sci-fi, co bys řekl na teorii, že rozmach technologie je vlastně chytře „zafišovaná” invaze „odjinud”? Nepozorovaná, implantovaná záležitost...
Řekl bych: jo. Album Wells, které se inspiruje Válkou světu (lépe řečeno, setkáním viktoriánské společností s technologicko-vyhlazovací invazí z vesmíru), jsme zakončili slovy vysloužilého majora USAF Roberta Deana. Ten říká, že kdyby byli skutečně nepřátelští, tak už nás dávno zkolonizovali a „zatípli”.
Co když „jim” ale nejde o naše pozemky? Co když chtějí něco jiného?
Pokud by něco takového bylo, myslím, že by jim šlo o energii, o energetické zdroje. Mohou si nás pěstovat na horší časy, může jít o jistý druh vampirismu... (směje se)
Věříš na prehistorickou civilizaci?
Ano. Já věřím na ledacos. Vylučuji pouze nemožné. A toho, vzhledem k mé fantazii, moc není.
Propaguješ technologii?
Určitě, ale pozitivním způsobem, v přátelské formě. Třeba ten náš projekt Staré stroje, ten je hodně o romantice, snílkovství, dobrodružství, které šly ruku v ruce s vynalézáním v jeho počátcích. Tehdy mít humanoida, robota, znamenalo mít přítele. Vůbec nešlo o technologie, které se později vymkly kontrole a dnes slouží třeba k vymývání mozků. Teď například čtu o Nikolovi Teslovi, to je typický příklad génia-čaroděje. Individuality jeho druhu buď tu univerzální myšlenku nějak zachytily nebo jim mohla být vhodným způsobem „podstrčena”.
Když už jsi nakousnul mediální technologie, můj kamarád definoval internet tak, že „se třetím kliknutím ocitáš na mistrovství republiky ve stahování králíků”. Jak se díváš na to, co propaguje dnešní televize?
Televizi jsem „vyrušil”. Člověk by se možná měl vůči tomu vymezit. Jsou lidé, kteří jsou necitliví, jakoby zabetonovaní a ti spí. Pak jsou lidé v jakémsi letargickém polospánku, lidé probouzející se a lidé bdělí. Těch hodně bdělých moc neznám. Považuju se za jednoho z těch, co cítí, přitom si ale stále připadám víceméně zablokovaný.
Jako velmi citlivý člověk nesurfuji po internetu a nedívám se na televizi. Ta přecitlivělost je v jistém smyslu základem inspirace. Vnímám signály, které ostatní neslyší. Jsem schopen tady v noci sedět, dívat se na nebe a automaticky tvořit. Tak vznikla poslední deska Magnetik, Laudanum. Ta hudba je o tom, že se v současné době někde otevírá nějaký prostor. Kdo chce, tak se tam dostane, kdo nechce, tak se tam nedostane.
Měl jsi nějaký mystický zážitek?
Opravdu: zažil jsem věci, které nejsou vidět. Člověk tam je, sedí, kouká, ale nevidí. Jednou jsem se společně s jistou osobou ocitnul v jakési kapsli, pod poklopem, ve kterém nás ostatní neviděli. Byl jsem si vědom toho, co se děje. Ostatní jsem viděl jakoby v mlze a stál mimo ně. Oni neviděli, co dělám. Dál bych to nerozebíral.
Taky mám takovou zkušenost: jednou jsme se se známými z Austrálie, s holkou, která je napůl Aboriginka a s jejím přítelem vydali na místo v jižních Čechách, které mám hrozně rád. Je to mezi Pacovem a Mladou Vožicí, vesnice se jmenuje Domamyšl. V blízkém lese se nachází takový půlkulatý kráter. To místo má zvláštní energii, mimo jiné je to naleziště vltavínů. Když jsme tam tehdy asi kolem šesté odpolední dorazili, ležely tam roztroušené kameny, které někdo obarvil na azurově modrou. Jeden z nich jsem vzal do ruky a najednou bylo úplné ticho. Zmizely zvuky lesa… nebylo slyšet vůbec nic. Moji známí se příšerně vyděsili. Já se taky bál, ale příjemně.
Třeba bychom podobnou událost vystopovali v životě všech propagátorů technologie... (smích)
Někdy mám podezření, jestli i my nejsme zčásti stroje. Stává se to málokdy, ale občas se v noci vzbudím a slyším ve své hlavě vzdálené ozvěny technologie, tichounké strojové zvuky.
Spousta lidí je ochotna připustit existenci něčeho nevysvětlitelného, tajemného. Když k nim takové věci přicházejí, nevědí ale pořádně, co by s tím měli dělat. Pro někoho to může být i nebezpečné. Když se před člověkem odhalí nějaká pravda, může to pro něj být docela slušný šok.
Chce to klid. Nejlepší je nedělat nic, jen trpělivě naslouchat. Když se někdo někam hrne a o něco usiluje, ono mu to uteče.
Děkuji za rozhovor. Přeji ti noční oblohu plnou inspirace.
