Nestává se často, aby úspěšná herečka vydala co do kvality úspěšné album. V tomto případě se však můžeme radovat nebo rovnou otevřít příslovečné šampaňské. Důvod k tomu je.
Při práci na desce strávila herečka/zpěvačka s partou muzikantů a producentem Davidem A. Sitekem pět horkých týdnů pod žhavým sluncem státu Lousiana. Zdejší klima a pasát vanoucí od New Orleans album prodchnuly neúprosným, spalujícím žárem.
Jedenáctka skladeb se stylově rozpíná od melancholických country balad (které jsou však zahaleny do syntezátorové mlhy aranžérských záludností) až po electro-pop titulní Anywhere I Lay My Head (podobný na svém albu Supernature vykouzlili elektroničtí šamani Goldfrapp). Album však i přes tento rozptyl zůstává celistvé, s příklonem k baladičtějším polohám. Proč?
Hned dvě šedé eminence
Autorsky totiž za albem nestojí nikdo menší než slavný písničkář Tom Waits, který má na svědomí drtivý počet songů. Waitse zde můžeme již od prvního taktu rozpoznat i aranžérsky – například píseň Green Grass zahajuje pro něj toliko typická kalimba, s pro něj tolik typickou kulhavou rytmikou. Také poloha zpěvu je zde u Scarlett velice nízká, jakoby evokující Waitsův chraplák.
Ani další jméno spojené s tímto albem není v hudebních vodách zdaleka bezvýznamné – ve dvou skladbách přitaká v pozadí svým vokálem samotný David Bowie. Že by celebritní ruka ruku celebrity myje?
Hlásek jako hádek
Album otevírá třídobý instrumentální „cajdák“ Fawn, který hřejivým zvukem hammondek předpovídá mírně znepokojivý podtón celého alba. Již do druhé skladby Town With No Cheer se jako had vplíží hlas Johanssonové – sugestivní až hypnotizující, který jde bez zbytečných vokálních kudrlinek přímo „k věci“.
Ačkoli se to celé točí kolem půvabné Scarlett, samotná zpěvačka přispěla na album autorsky pouze jedinou písní (Song For Jo). Jde o vůbec první píseň, kterou Johanssonová napsala. Nebýt velice šikovných aranží a přijemného zvuku ve stylu americké zpěvačky Lisy Germano s country zvukem elektrických slide kytar, na nápěvu a písni samotné nic mimořádného není.
Živou složkou alba je nástrojové obsazení. Akcent je na drnkacích nástrojích jako jsou akustické, elektrické a slide kytary, banjo, ale také perkuse typu vibrafon, kalimba nebo hojně užité (přesto však stále funkční) syntezátory - v písni Song For Jo třeba evokující zvuky lesních rohů.
Píseň I Wish I Was In New Orleans Scarlett zpívá pouze za doprovodu musicboxu (hrací skříňky). Skladba je jakoby apokalyptickou odezvou na hurikánem zachvácenou kolébku jazzu a jak říká Johanssonová: „Myslím, že je to prostě krásná píseň z dávnějších časů tohoto města.“
Vzplál i buben
Jediná skladba – I Don´t Wanna Grow Up – poněkud tříští ucelenou koncepci alba. Až příliš „žvýkačková“ kompozice s poněkud laciným nápěvem působí na desce trochu nadbytečně. Nepomůže jí ani parádní zvukový háv ve stylu New Order, o kterých se, coby inspirátorech, zpěvačka zmiňuje v komentáři ke skladbě.
Příjemnější už je opět No One Knows I´m Gone z autorského pera Toma Waitse a Kathleen Brennan, jenž se ohlašuje nekompromisními údery bubnu (jeho naladění vypovídá o tom, už pravděpodobně nevydržel sžíravý sluneční žár amerického jihu a rezignovaně vzplál).
V závěrečném duetu Who Are You si se Scarlett Johansson zazpíval sám producent alba David Sitek. Duet je to opravdu nezvyklý – Sitek svým bručivým hlasem zpívá vlastně totéž, co Scarlett, jen v basové poloze. Výsledkem je skladba zvláštně intimní nálady.
Scarlett Johansson - Falling Down na Youtube
