Všechno začalo malým kouskem plátna se třemi mužskými tvářemi. Nalevo vidíme profil muže, jehož šokovaný zrak hledí na mrtvého, z jehož úst vytéká čerstvá krev. Zprava na mrtvého shlíží obličej sklíčeného vousatého muže, kterému po tvářích stékají slzy. Majitel tohoto plátna vyhledal experta přes umění Siegfrieda Wichmanna, aby se dozvěděl, kdy tento obraz vznikl. Toto se přihodilo jednoho listopadového dne v roce 1967. Wichmann učinil při prostudování obrazu zvláštní objev. Na jeho zadní straně našel jména vyobrazených osob – „Schleiss v. L.“, „Ludwig II.“ a „Hornig“. Bez jakýchkoliv pochyb konstatoval, že tento trojnásobný portrét namaloval dvorní malíř krále Ludvíka II., Hermann Kaulbach, který krále v posledních dnech jeho života stále doprovázel. Vrchní konzervátor Wichmann obraz vyfotografoval a archivoval kopii pro bavorské státní umělecké sbírky. Poté vrátil originál obrazu jeho majiteli.
Setkání s tímto doposud neznámým obrazem nenechalo od té doby Siegfrieda Wichmanna v klidu. Bylo mu jasné, že jde o vyobrazení mrtvého krále Ludvíka, jehož tělo právě objevili jeho přátelé. Malíř Kaulbach musel skicu vytvořit 13. června 1886 navečer, přímo po nalezení královy mrtvoly, která ještě nebyla ztuhlá. „Kaulbach, který nosil svou malířskou skříňku stále s sebou, ji položil na břicho mrtvého, a vytvořil jeho portrét v ležící pozici,“ popisuje nadšeně Wichmann.
Pohled na Ludvíkova ústa plná krve Wichmannovi připomněl průstřel plic, který utrpěl jako mladý voják na frontě u Ledového moře. Začal pochybovat o dodnes propagované teorii o králově sebevraždě utonutím ve Starnbergském jezeru. Dnes přichází s následující verzí: Ludvíka na břehu Starnbergského jezera zavraždil neznámý střelec dvěma průstřely plic. Jeho spolupachatelem byl psychiatr Bernhard v. Gudden, který přivedl krále na místo činu. Když se ale pokoušel zahladit stopy, překvapili ho královi přátelé. Začal s nimi bojovat na život a na smrt a byl uškrcen. „Oni vlastně chtěli pomoci králi k útěku. V loďce byl Schleisse Löwenfeld se dvěma podkoními, Hornigem a Kaulbachem. Ale přišli jednoduše o pět minut pozdě...“ vysvětluje Wichmann.
Králova smrt značila konec tragédie, která se táhla přes dvacet let. Skupina intrikujících ministrů se snažila krále odstranit. Král byl zcela zdravý, přesto ho vehnali do úzkých, nechali ho prohlásit za nesvéprávného, okleštili ho o pravomoci vládce a nakonec ho i zajali. Po dokonané vraždě podnikli spiklenci vše, aby celý zločin zamaskovali, takže z vraždy udělali sebevraždu. Byla to fraška, která začala pompézním státním pohřbem a končila vybájenými lžemi o Ludvíkově osobě a jeho duševním stavu.
Na konci 19. století byli vládnoucí aristokraté ohroženým druhem. Byla to epocha, ve které se to atentáty na korunované hlavy jen hemžilo. Císař Maxmilián z Mexika byl popraven v roce 1867, car Alexander II. zemřel roku 1881 rovněž násilnou smrtí. Královna Viktorie několika atentátům unikla, ale císařovna Sisi z Rakouska byla v roce 1898 probodnuta. Pro profesora Wichmanna je král Ludvík II. dalším tragickým příkladem v této řadě. Obzvláště bolestné je pro něho zjištění, že královým odpůrcům se podařilo nejen odstranit krále, ale že dokonce poškodili i jeho pověst a čest do takové míry, že dodnes nebyly vůbec oceněny Ludvíkovy vynikající zásluhy o evropskou kulturu.
Wichmann sám pochází z umělecké rodiny. Vášeň pro kulturu a umění se stala náplní jeho života. Nadšení pro mnohotvárnost světa ho zavedlo do Japonska a do Kanady, kde několik let žil. Vyučoval dějiny umění v Karlsruhe, pracoval v mnichovských obrazárnách, podílel se na nesčetných výstavách umění doma i v cizině. Je považován za koryfeje neboli vynikající osobnost vědy zkoumající malířství konce 19. století.
Ve svém domě ve Starnbergu vypráví 87letý profesor reportérce Epoch Times Rosemarie Frühaufové o svém životě, o svém bádání i o svém „osudovém vztahu“ k bavorskému králi Ludvíkovi II.
„Jako voják jsem byl v devatenácti letech na frontě u Ledového moře velmi těžce zraněn. To zranění bylo vážné a každopádně bylo podobné tomu, jaké měl král Ludvík, tedy průstřelu plic. Tehdy jsem poznal jaké to je, když se krev z plic člověku hrne do úst. Málem jsem zemřel a přece žiji dál. “
Historik Wichmann se sice osobně silně identifikoval s obrazem mrtvého, přesto zacházel se všemi fakty s neobyčejnou pečlivostí. Intenzivní pátrání ve všech dostupných pramenech považoval za naprosto nezbytné. Své poznatky z bádání o Ludvíkově smrti zveřejnil teprve po 28 letech zkoumání a provádění rešerší. Někdy bylo hledání pravdy obzvlášť obtížné, protože šlechtická rodina Wittelsbachů, ze které Ludvík II. pocházel, se dodnes pokouší ovlivňovat vnímání Ludvíkovy osoby veřejností a podle Wichmanna překrucuje i jeho biografii podle svých představ a úmyslů. Wichmann kriticky nahlíží zejména publikaci „Smrt krále Ludvíka II. Bavorského“ od Wilhelma Wöbkinga, kterou nazývá „takzvanou dokumentací“.
„Tu novou knihu od Wöbkinga vydali Wittelsbachové. Wöbking v ní jednoduše vynechal celé části z oblasti výzkumu. Do jeho konceptu se například vůbec nevešel Schleiss von Löwenfeld, což mu zřejmě bylo i nařízeno. Já jsem jeho knihu úmyslně několikrát citoval a tak jsem mohl poukázat a upozornit na obrovské vynechávky, které jsou nespravedlivé, nehistorické a kvůli kterým kniha neodpovídá skutečnosti.
Když jsem byl v Japonsku, setkal jsem se tam s mnoha lidmi a také jsem jich hodně navštívil. V některých bytech viselo až šest fotografií Ludvíkových zámků. Jak je možné, že Asiaté mají k Ludvíkovi II. takovou náklonnost? Je to prostě tím, že Ludvík byl velmi nadaný muž s neobyčejnou fantazií.
Člověk si musí umět představit, z čeho všeho ho obvinili a co všechno na něho uvalili, nemožné věci! Královi odpůrci povstali z bahna, ze stoky. Byli to čeledíni hraběte Holnsteina, vrchního podkoního. Celkem 86 čeledínů z nejspodnější úrovně vzdělání. Vrchní podkoní jim tehdy nařídil, aby každý z nich odevzdal list papíru, popsaný těmi nejhoršími výmysly a pomluvami o králi. Tyto informace šly potom k říšským radním, a ti měli rozhodnout, jestli je král zdráv nebo je blázen. A to všechno jen na základě několika kousků papíru! Proč to Holnstein udělal? On krále nenáviděl, protože mu král dokázal, že ho okrádal.“
O osnovateli celého spiknutí, svobodném pánu Johannu von Lutz a kulisách, v jakých se odehrávaly mocenské intriky, Wichmann říká:
„Lutz nebyl v podstatě nic jiného než velmi slabý politik. Vždycky, když jeho problémy narostly tak, že už téměř nemohl dále vládnout, využil královy dobroty a brojil proti němu těmi nejpodlejšími způsoby, aby odpoutal pozornost od svých vlastních nedostatků. Byl to netvor, ten Lutz! A Lutz s Holnsteinem celou tu bandu vedli. Zval ty lidi na noční schůzky a sliboval jim všechno možné. V tomto smrtícím komandu byl i další šlechtici, např. Freyschlag von Freyenstein, velmi nesympatický člověk ...“
Wichmann vidí někdejší problematičnost Bavorska v tom, že Německé císařství, ovládané Prusy, směřovalo doleva a nutilo Bavorsko k tomu samému, což Ludvík nebyl zrovna ochoten učinit.
„Celá ta vzdorovláda byla založena na špatném základu. Prusové Bavorsko nepochopili. Ono nebylo liberální, nebyli tady žádní velkostatkáři, takže pruský liberalismus tady nemohl fungovat. Byli tu samí zbožní drobní usedlíci, kteří se modlili k Bohu a měli pevný vztah k církvi. Takový byl i Ludvík II., byl to zbožný člověk.“
A když se Wichmanna ptáme na otázku údajné královy homosexuality, říká: „Nechci to rozebírat, ale král měl neskutečné obavy, on těmi pomluvami velmi trpěl! Kdybyste si přečetla jeho soukromé dopisy, viděla byste, jak se s tímto problémem musel vyrovnávat, a jaké výkony podával, když i přes neustálé osočování, dokázal vybudovat tak nádherné a fantastické věci.“
„Já jsem jako prvý doložil, že dovedl psát i arabsky, a to perfektním způsobem. I do svého způsobu psaní přenesl ladný pohyb islámské kaligrafie.
Když se král v roce 1867 zúčastnil světové výstavy, seznámil se tam blíže s děním ve světě – ve východní Asii a Jižní Americe – on byl neuvěřitelně otevřený člověk. Ludvík II. byl nejlepším znalcem světových výstav. Kde na to všechno bral sílu? Byl to geniální muž, Historici ho dodnes líčí zcela mylně.“
Na otázku, proč je král dodnes tak zkresleně zobrazován a jestli tato „vražedná“ pověst není důsledkem předešlého vražedného komplotu, profesor Wichmann zamyšleně odpovídá:
„Na to jsem se také sám sebe často ptal. Na základě hluboké zkušenosti při zpracovávání tohoto tématu bych řekl, že je to důsledek společenské situace, která je přirozeně rozdělena na politickou a lidskou část. V Ludvíkově případě se nikdy nepodařilo tyto aspekty vhodně stmelit. U Wöbkinga naleznete tři sta stran o Ludvíkově homosexualitě, což já vůbec nemohu pochopit. Ta obvinění od osob podobného ražení byla po králově smrti neustále a čím dál víc zveličována. To samé dělá Wöbking. Když tyto stránky čtu, divím se, že na tomto vysoce nadaném muži zdůrazňují právě tohle.“
K celému bádání a nakonec i výsledkům ho přivedlo několik zcela „neskutečných“ náhod, které ho ještě dodnes zanechávají v úžasu...
„V roce 1967 jsem uviděl tento obraz, který mnou tak pohnul, že jsem na něj chtěl stůj co stůj zapomenout. Až příliš mi to připomínalo můj vlastní život. Ludvík II. byl dvakrát střelen do plic a já sám jsem se ocitl v podobné situaci jako mrtvý král. Na útěku před tímto obrazem se mi velmi hodilo, že jsem v roce 1968 dostal za úkol připravit obrovskou výstavu „světových kultur“ u příležitosti mnichovských olympijských her v roce 1972, což mě zaměstnalo na dobu pěti let. V roce 1982 jsem pak (osudově) objevil pozůstalost Schleisse von Löwenfeld a na aukci v Kolíně nad Rýnem jsem ji koupil. Stálo to asi tolik jako rodinný dům, ale jen tak jsem to mohl získat. Aukce se zúčastnilo celkem 36 dražitelů a mezi nimi byl i František Bavorský a zástupce tajného domácího archivu rodu Wittelsbachů. Wittelsbachové to totiž chtěli koupit všechno. Já jsem tam ani nejel, dělal jsem nabídky po telefonu. Takže jsem ve sluchátku pořád jen slyšel: „Nabízíte ještě?“ A já odpovídal: „Ještě jsem neskončil. Ještě nabízím!“ Oni si mysleli, že jsem blázen, který neustoupí... a tak jsem tu pozůstalost získal.“
Jeho čich a obrovské investice se však brzy ukázaly jako průkopnické, když Wichmann v umělecké vazbě jedné knihy, kterou dostal Schleiss von Löwenfeld darem od krále Ludvíka, nalezl lístek s poznámkami, jež mu ukázaly směr pro další bádání. Jen díky šťastné náhodě unikly tyto poznámky pozornosti ostatních. Tyto von Löwenfeldovy autobiografické zápisky dodaly důkazy o událostech oné noci, kdy byl král zavražděn. Poznámky byly napsány zkráceným psacím švabachem a díky tomu byly pro laiky nečitelné… „Všechno jsem deponoval v USA a v Kanadě, aby se to neztratilo,“ usmívá se Wichmann.
Článek v němčině
