Na Simona mě upozornil kamarád, který s ním sedí v pardubické kanceláři dodavatelské společnosti Maersk. Většina lidí, kterým jsem od té doby ukázal internetové stránky tohoto taiwanského fotografa, nevěřila, že není profesionál. Jak přišel do Čech? Prý cítil na Západě otevřený prostor osobní a tvůrčí svobody. „Můj trochu naivní pohled nejprve zamířil do Řecka, „kolébky evropské civilizace“. Nakonec jsem se tam nedostal – mezitím mi známý zprostředkoval brigádu pro mezinárodní dobrovolníky v České republice. Česání třešní na vesnici kousek od Náchoda, to byl krásný úvod do vaší země. Pak přišla studia klasické fotografie na FAMU atd." Když se ho ptám na jeho životní krédo, třicetiletý Simon mi ukazuje tetování na předloktí: „La vie est ailleurs“. Život je jinde.
Všimnul jsem si, že na tvých stránkách právě přibyly nějaké fotografie z Indie…
Z té země a z jejích obyvatel šla taková energie a bylo jí tolik, že jsem se každý den nemohl dočkat, až za mnou zaklapnou dveře hotelového pokoje. V Evropě jsme zvyklí mít svůj osobní prostor, oni ten koncept nemají. Pocit stísněnosti mě nakonec vyhnal až do lesa, kde jsem si fotil stromy… Nechtěl jsem jen tak přijít, vrhnout se mezi Indy a začít cvakat závěrkou. Chtěl jsem se naladit na jejich frekvenci a na to měsíc zdaleka nestačil. Samozřejmě se tam vrátím, tentokrát snad lépe připraven.
Když mi o tobě kamarád vyprávěl, řekl, že se chystáš fotit české řidiče náklaďáků. „Je jen otázka času, kdy dostane přes hubu,“ řekl mi žertem…
S některými řidiči už jsem mluvil. Líbí se mi jejich pracovní prostor, jejich „kanceláře“ – velké kabiny aut. Tráví tam svůj život, obklopeni vlaječkami fotbalových klubů, plyšáky, plakáty nahých žen… Těším se, až s nimi budu jezdit a shlížet svrchu na „běžné motoristy“. Zajímají mě i řidiči autobusů, hlavně v menších městech.
To mi připomíná verše: „Do Ithaky se vracejí, Odysseové zacyklených městských tratí…“
Ano, to je dost výstižné.
Mám-li zhodnotit tvůj web, jsou tam série kvalitních fotografií a mezi nimi průměrné i nadprůměrné snímky. Ale je tam jedna série, která se dá obratem vystavit kdekoli na světě, a která je skutečně špičková.
Bohnice?
Ne, ten seriál Bodybuilding z kulturistické soutěže.
Ten jsem nafotil během dvou dní v Ostravě. Taková perlička, šlo o amatérskou soutěž! Nedokážu si představit, jak vypadají profesionálové… Chtěl bych se tomuto tématu věnovat dál a vstoupit i do prostředí ženské kulturistiky.
Trochu jsi mi tímto projektem připomněl práci Juraje Lipschera, který fotí krematoria, prosekturu, ale i fitness centra. Místa, spojená s kulturou a otázkami lidského těla.
Já chci velké téma lidského těla složit z menších příběhů. Teď jsem se dal do fotografování českého pornoprůmyslu. Série Praha Erotica je pro mě zatím největší výzva.
Při práci na tomto projektu jsem si něčeho všimnul. V jistém věku se ve vaší tváři začne odrážet to, jaký jste. A oni… nejsou to krásní lidé. Mají něco napsaného ve tváři, něco tvrdého… temného… podivného či bláznivého. Vidíte jim to na očích. Jenže já chci ve svých fotografiích zachytit jejich lidskou stránku. Fotografuji je ztracené v myšlenkách, při odpočinku… Chci hlouběji pochopit jejich rodinný život.
Například jeden z těch pornoherců, Ital, kterého jsem vyfotil v přestrojení za Drákulu. Všimnul jsem si, že v přestávce mezi natáčením si hraje s mobilem, na jehož displeji má fotku malé dívky. Tak jsem k němu šel a ptal se, kdo to je. Že prý jeho dcera. Já na to: A jak se jmenuje? Nato mi ukázal velké tetování: „Candy“. Mám ještě kluka, povídá a ukazuje druhou ruku se stejně vytetovaným jménem Nicola. A v tom momentě ho volají „na plac“.
Kdybys tohohle muže viděl v nějakém pornofilmu, řekl bys, že je to holohlavé, tetované monstrum. Okamžitě bys ho odsoudil jako člověka, který nemá úroveň ani osobní kvalitu. Já ho ale poznal jako milujícího otce, který prostě jen „pracuje“ jako pornoherec.
Chci bořit předsudky a prolamovat stereotypní vidění světa.
Proto jsi fotil psychiatrii v Bohnicích?
Zní to jako vtip, ale Čechy jsem si zamiloval až při návštěvě bohnické psychiatrie. Mám na to nádherné vzpomínky. I když má první otázka po příchodu byla: A tady se lidé mají vyléčit?
Chtěl bys být při focení neviditelný?
Ne nezbytně. Na FAMU jsem studoval pod Viktorem Kolářem, a to mi dalo docela jiný pohled na fotografii. Teď se cvičím v tom, vyfotit, podívat se tomu, koho fotím, do očí a alespoň drobnou úklonou mu poděkovat. Na Měsíci fotografie v Bratislavě jsem navštívil jednu vernisáž. A jak tak stojím v davu, tak vidím, že nějaká slečna stojící opodál mě fotí. Kdykoli jsem se na ní podíval, předstírala, že kontroluje fotoaparát. Podobně se chovají lidé, kteří fotí na digitál, kouknete na ně a oni zírají na displej fotoaparátu, jestli se snímek vydařil. Jejich (živý) objekt zájmu přitom stojí před nimi. Je to takový kořistnický způsob fotografování. Pro mě fotografování není krádež, ale vzájemně prospěšná výměna. Na výstavě nechci vidět obrázky, ale vztah mezi fotografem a tím, co fotí.
Jak bys tuto velmi jemnou kvalitu, kterou na fotce hledáš, nazval?
Asi úcta.
Myslím, že fotografie na výstavy a do knih by měl vybírat někdo jiný, než sám fotograf. Zasvěcený divák uspořádá výběr lépe než autor, který vlastní fotky nahlíží příliš emotivně.
Ano. To je problém téměř všech současných fotografů. Autor se ve svých fotkách orientuje podle intimních pohnutek. Ostatní vidí pouze obraz.
Proč dnes, v době překotného rozvoje digitálních technologií, fotíš na kinofilm?
Znám lidi, kteří na digitál vyfotí tisíc snímků denně. Takový člověk není fotograf, ale pořizovač snímků (imagemaker). Nejdražší fotoaparát Nikon z tebe fotografa neudělá.
Jeden můj známý pracuje v Londýně pro noviny a fotí fotbal. Nainstaluje dva aparáty a ovládá je zdálky svým laptopem. Vyfotí stovky technicky perfektních fotografií denně. Ale ty fotky… řekněme, že není důvod se na ně dívat více než jednou. V jeho podání je fotografování pouze řemeslná práce.
Nás s odlišným přístupem je jenom pár. My potřebujeme něco jiného, něco, co nás naplňuje a za co většinou nedostaneme zaplaceno.
Je fotografie umění?
Ne, fotografie, to jsi ty, tedy projekce tvojí osobnosti do tvého snímku. Proč je tak těžké pořídit skvělou fotografii? Popisuje to příměr, který říká, že abys udělal dobrou fotku, musíš foťák dostat mezi tričko a kůži toho, koho fotíš.
Jistě víš, že filmy, fotopapíry a chemikálie jsou čím dál dražší. Někteří velcí výrobci kvůli rostoucí oblibě digitálních aparátů dokonce úplně zrušili výrobu.
Chci být jako dinosaurus, který neví, že vymře. (Smích.)
A poslední – povinná – otázka. Jako Taiwanec, jak vnímáš komunistický režim v Číně?
Byl jsem v Číně třikrát, oni mají oproti Taiwancům velmi odlišné myšlení. S jedním mladým Číňanem jsem trávil nějaký čas v Paříži. Můj známý, profesor dějepisu, nás ve vlastním volnu provázel po historickém jádru města. U jednoho pomníku nám začal vysvětlovat dějinné souvislosti, když ten Číňan najednou povídá: „To je toho, v Číně máme desetkrát větší památníky.“
V Maďarsku jsem se setkal s čínskými manželi ve středním věku. Úplně se nadouvali, když mluvili o olympiádě. Tento totální nacionalismus a nafouknutý koncept „velké Číny“ jsou podle mě důsledkem vymývání mozků.
Děkuji za rozhovor.
Web Simona Changa: simon.chinito.com
