Pokračování historické detektivky o králi Ludvíkovi II. Vypráví profesor Wichmann.
Co se zatím přihodilo: Profesor Siegfried Wichmann se setkává s dosud neznámou malovanou skicou od Hermanna Kaulbacha, zobrazující mrtvého krále Ludvíka II. Celá situace zaujala historika natolik, že začal zkoumat pravé okolnosti smrti posledního a nejznámějšího bavorského monarchy. Aby zajistil důkazní materiál, koupil na jedné dražbě v souboji dražitelů s Wittelsbachy „tajný domácí archiv“ Ludvíkova ošetřujícího lékaře a důvěrného přítele Dr. Schleisse von Löwenfeld za cenu, za jakou by koupil rodinný dům.
Löwenfeldovy autobiografické záznamy byly napsány zkráceným písemným švabachem, takže byly pro laiky nečitelné. Tyto záznamy dokumentují, co se přesně onoho večera, 13. června roku 1886, na břehu Starnbergského jezera odehrálo.
Sedmaosmdesátiletý profesor vypráví:
„Tyto materiály jsem koupil v roce 1982. Pořád jsem měl totiž v paměti ten obraz od Kaulbacha, který jsem poprvé uviděl v roce 1967. Měl jsem i fotografii, která byla dokonce zanesena v bavorských Státních sbírkách obrazů. To si musíte umět představit, jak zabezpečené to je – na očích veřejnosti! Ten obraz jsem tenkrát předal fotografovi, ten ho pojmenoval a jeho žena hned zaregistrovala, kdy a kde byl obraz do sbírek přijat. Něco tak důkladného se dnes už většinou ani nedělá.
Jako historik jsem specializován na dobu kolem roku 1880. V současnosti píši novou knihu o Hermannu Kaulbachovi. V ní dokládám čistě kritickým stylem, jak maloval. Prostudoval jsem celý život malíře Kaulbacha, protože v bádání o Ludvíkově životě je to ještě zcela nová věc. Kaulbach doprovázel krále, trávil s ním poslední dny jeho života a také ho kreslil a maloval, a to dosud mnoho lidí neví.
Tento velmi osobní vztah mezi králem Ludvíkem II. a malířem Kaulbachem vyplynul z posledního záměru stavby, plánování renovace zámku Falkenstein. Kaulbach byl králem pověřen k vytvoření fresek. O jejich obsahu se neustále s králem radili, ale pak se dal do pohybu ten dramatický vývoj událostí,“ vypráví Wichmann.
Nezdařený útěk
„Oni vlastně chtěli krále osvobodit a pomoci mu k útěku. Schleiss von Löwenfeld byl v loďce ještě se dvěma podkoními, bratry Hornigovými, a čtvrtým aktérem byl malíř Kaulbach. Jenže přijeli pozdě, o pouhých pět minut. Na místě, kde byl král zastřelen, se nacházel i psychiatr Bernhard von Gudden, muž, který věděl všechno. Byl tedy informován i o tom, že král bude zavražděn. Přivedl ho na místo činu a tam ho ten střelec zastřelil. Na lavičce, dvacet minut od břehu; ten nákres jsem přiložil. Schleiss von Löwenfeld byl královým osobním lékařem, ale byl odstaven a na jeho místo přišel von Gudden, jeho konkurent."
Dr. Maximilian Schleiss von Löwenfeld znal Ludvíka II. od dětských let a dvacet let byl jeho „osobním lékařem“. Král byl zbaven svéprávnosti 10. června 1886 a ještě v týž den telegrafoval Schleiss do novin „Allgemeine Zeitung“ v Mnichově a žádal opravu:
„Oprava: Osobní lékař jeho milosti, Dr. Schleiss von Löwenfeld, není vůbec přesvědčen o existenci těžké choroby, která by měla bránit jeho milosti, Ludvíku II., aby vládnul,“
Později však na základě vyhrůžek od spiklenců a kralovrahů byl nucen tuto svou výpověď odvolat.
Psychiatr jako nástroj spiklenců
„Gudden se staral o Ludvíkova bratra Ottu I. Bavorského, který skutečně zdědil onu choromyslnost z pruské linie. A ta se dostala do Bavorska přes sňatek. Gudden zřídil ve Fürstenriedu opravdové centrum medicíny, kde bylo snadno prokazatelné, jak tato nemoc Ottu opanovala. Ludvík se musel toho také zúčastňovat, protože ho Gudden neustále o celé situaci informoval. Král si nejednou povšiml, jak ho Gudden sleduje svýma očima. On měl takový pronikavý a neuvěřitelně záludný pohled.
Psychiatr Gudden byl ale také velice chtivý. Uměl si moc dobře spočítat, jaké výhody by mu asi vyplynuly od svobodného pána von Lutz a od ostatních spiklenců, kdyby se mu podařilo prokázat, že král je také nevyléčitelně nemocný! A ještě na krále zaútočit těmi papíry, které sepsali ti čeledíni, a to takovým způsobem, že by mu byly odebrány královské pocty a on by byl veřejnosti zobrazen jako „nevyléčitelně chorý muž“. To měli všichni v úmyslu.
Těchto nočních spikleneckých setkání Lutze a Guddena v mnichovské ulici Amalienstraße se občas zúčastnil i Löwenfeld – proto to mohl popsat. A tak, aniž by to chtěl, byl vlastně do té vraždy také zatažen."
Díky této nedobrovolné blízkosti ke spiklencům se však podle Wichmanna naskytla výjimečná možnost, že Dr. Schleiss von Löwenfeld s ostatními podporovateli Ludvíka mohl být přímo na místě činu. „Oni totiž připluli s loďkou za účelem královy záchrany přesně na to místo, kde byl král zastřelen.“
„Gudden se právě zaobíral tím, že s pomocí kamence zastavoval krvácení. Rána totiž enormně krvácela a to se nesmělo dostat na veřejnost. Lutz byl vždycky pěkný parchant. On chtěl královu rychlou smrt, protože kdyby se bývalo podařilo králi uprchnout, určitě by uprchl do Rakouska. A co myslíte, to by bylo sousto pro tisk! To by bylo ohromné sousto pro celou Evropu.“
Plánováno dlouhou rukou
„Psychiatr Gudden se ten den, kdy se stala vražda, už dopoledne procházel s králem po té cestě. Tedy v den vraždy! A pak tam s ním šel ještě jednou odpoledne. Pročpak? Tyto procházky byly generální zkouškou toho, co se potom stalo večer. Za nimi šli ještě dva takzvaní „ošetřovatelé“. Večer v šest hodin se tedy Gudden s králem odebrali na cestu, kde na krále čekala smrt. Ale to už Gudden nenechal ty dva ošetřovatele s nimi jít.
Ale kdo řídil celou situaci v zámku Berg? To byl Washington, jeden vysoký důstojník. Měl za úkol vše připravit a podle mého názoru byl o všem také informován. On však dělal, jako kdyby nevěděl, co se stalo."
Podle Wichmanna to potvrzuje i skutečnost, že na zámku Berg bylo po nálezu Ludvíkovy i Guddenovy mrtvoly vše přichystáno. Byla tam nosítka i látka na přikrytí mrtvoly. A zajímavé je, že vše bylo přichystáno už pro dvě mrtvoly. Ludvíkovi přátelé tedy tím, že zardousili Guddena, překřížili plány spiklenců a musela být nalezena nová lež pro veřejnost. Tak se zrodila legenda o tom, že Ludvík nejdříve utopil Guddena a potom našel sám v jezeře svou smrt. Autory této lži byli hrabě Holnstein a Lutz.
„Nikdo u toho vlastně nebyl a v tom je ten zádrhel. A tak já tím svým zkoumáním navazuji v podstatě na to, co měli v úmyslu královi přátelé,“ zrekapituloval profesor své dlouholeté snahy o vyšetření celého případu.
Králova předtucha
Pronásledování krále bylo zpočátku dost nenápadné, ale agresivita jeho nepřátel rostla a zvětšovala se. To vše na něm zanechalo stopy, které jsou dodnes viditelné na jeho portrétech. Zde profesor vyzdvihuje obzvlášť práce fotografa Josepha Alberta.
„Doposud se žádný historik nepokusil prozkoumat čtyřicetileté vylíčení tohoto krále v Albertových fotografiích. Já jsem ve své knize ukázal, jak byl král už ke konci vlastně mrtvý. Celá stať v mé knize se zabývá Hermannem Kaulbachem a zámkem Falkenstein a ukazuje dost jasně, jak celá situace probíhala, i to, že král už byl smířen se svou smrtí, jinak by tu ruinu Falkenstein nikdy nekoupil. On z ní vlastně chtěl udělat svůj pomník, protože toho smrtelného dění bylo všude kolem něho až příliš.“
Lži a ponižování
„Celý ten vývoj byl tak brutální, že si to málokdo dovede představit. Nebylo to nic jiného, než spiknutí, pravé spiknutí.
Jeho největším nepřítelem byl ministr Lutz. Tomu se prokazatelně hodilo, že zahynul i Gudden. Tak bylo alespoň o jednoho svědka méně.
Na té akci se ale podílela celá řada ministrů a byli schopni úplně všeho. Tak například státní rada Pfitzermeier, ten později přinutil Schleisse von Löwenfeld k výpovědi, že král byl velmi nemocný.“
„V každém případě byl král zajat brutálním způsobem a tak s ním také zacházeli. To všechno bylo protizákonné. Vždyť on měl nesmírné bolesti. V té době by při normálním průběhu nebylo něco takového vůbec myslitelné. Král byl naprosto izolován a odposloucháván. Pozorovali ho špehýrkami ve dveřích nebo mu ráno nevydali šaty. On se stal zajatcem lidí nejnižšího ražení. To si musí člověk u osobnosti tohoto muže umět představit…“
„Král byl úplně jiný muž, než co z něho udělali. Je to tak odporné, jak ho vstrčili do stoky. Musím říci, že Asiaté krále vždycky více chápali, než následné generace Evropanů. Viděli v něm mnohem více opravdovosti a lidskosti. A ta současná kýčovitost, která se dnes kolem něho děje, to je ubohost. V žádném případě neodpovídá smyslu tohoto muže; ten měl úplně jiné cíle…“
Historik Wichmann zveřejnil senzační fakta o smrti Ludvíka II. - část 1
Článek v Němčině
Copyright © Epoch Times Europe GmbH
