Pan Uli Edel studoval německou literaturu na univerzitě v Mnichově, později přestoupil na filmovou akademii, kde začal točit krátké filmy, které produkoval jeho kamarád Bernd Eichinger, který byl tehdy ještě studentem. V roce 1981, opět v produkci Bernda Eichingera, natočil film My děti ze stanice ZOO, který mu zajistil mezinárodní věhlas a přinesl mnoho ocenění. V roce 1989 natočili v New Yorku další společný film na motivy knihy Huberta Selbyho Poslední útěk do Brooklynu. I tento film získal několik festivalových ocenění.
Uli Edel žije od roku 1990 v Los Angeles, kde režíroval několik filmů, jako například film Rasputin, který získal tři Zlaté globy, film Mlhy Avalonu nominovaný na jedenáct ocenění Emmy, filmový western Očistec se stal se nejúspěšnějším filmem na kabelové televizi v USA a jeho premiéru vidělo 32 miliónů diváků.
Rozhovor s režisérem Uli Edelem
Co vás přivedlo k filmu Baader Meinhof komplex?
Když se mě Bernd zeptal, jestli bych chtěl režírovat film Baader Meinhof komplex, moje první reakce byla: “A kdo jiný?” Je to příběh naší generace a mne osobně zajímal, jako málo co jiného. Myslím, že to byla největší tragédie v dějinách poválečného Německa.
S Berndem se známe od roku 1970, kdy jsme se jako studenti potkali na mnichovské filmové akademii. Jsem o dva roky starší, v letech 1968 a 69 jsem už studoval německou literaturu a divadlo. Potom jsem odešel na filmovou školu. Během těch dvou let jsem patřil do politicko-divadelní skupiny a velmi často se účastnil různých meetingů, demonstrací a shromáždění. Ty dny byly nabité emocemi, což jsem se pokusil zachytit v první části filmu. Jako mnoho mladých lidí v té době, i já jsem byl nevyléčitelně naivní romantik – revolucionář. Začátky RAF jsem sledoval s velkým zájmem. Bylo zajímavé pozorovat, že existují lidé, kteří mají odvahu jít do takových extrémů. V roce 1972, kdy odpálili první bomby a zemřeli první lidé, se dostavil šok a vystřízlivění z iluze.
Jaký přístup k natáčení jste zvolil?
Nejprve jsem se snažil rozpomenout se na všechno, co jsem skutečně zažil. Pak jsem přečetl maximum dostupných materiálů týkajících se tohoto tématu. Mluvil jsem s bývalými teroristy, často jsme šli velmi do hloubky. Když mluvíte s bývalými zločinci, musíte mít na paměti, že některé věci se jim dnes mohou zdát jinak, než ve skutečnosti byly. Třicet nebo čtyřicet let dokáže vymazat pocit viny. Připomnělo mi to rozhovory s příslušníky generace našich rodičů. Stačilo patnáct let, které uplynuly od 2. světové války, aby zapomněli na svoji účast na Třetí říši. Myslím, že se tomu říká potlačovaná paměť – proces, který lidem umožňuje vyrovnat se a žít se svojí minulostí.
Jaké obrazové zpracování jste pro film zvolil? Jaký druh filmu jste chtěl natočit?
Chtěl jsem se vyvarovat všeho, co je jakkoliv spojeno se žánrovým filmem. Klíčem ke všemu byla autentičnost. Francouzi tomu říkají "cinéma vérité“. Např. jsme na place pustili světla, jejichž úkolem bylo jen zdůraznit přirozené, dostupné světlo místo vytvoření dramatického “filmového světla”. Dali jsme si pozor, aby záběry kamery nebyly prvoplánovité. Většina filmu byla natočena ruční kamerou, což dalo hercům více svobody. Nemuseli sledovat kameru, místo toho ona sledovala je. Pokud to bylo jen trochu možné, natáčeli jsme v původních lokacích – např. demonstrace 2. června 1967 před německou operou v Berlíně, kongres o Vietnamu na berlínské technické univerzitě nebo proces se členy RAF v soudní síni stammheimského vězení. A v neposlední řadě jsme jen minimálně používali počítačové a vizuální efekty.
Přesto některé záběry jsou hodně násilné a připomínají přestřelky, které známe ze žánrových filmů ….
Počet střel odpovídá počtu střel v policejních záznamech. Pro názornost: při únosu Schleyera policie našla na místě činu v tělech zavražděných dvacet pět kulek. Únosci byli v tomto případě mimořádně krutí. Na Schleyerův tým vypálili celkem sto devatenáct střel. Při vraždě Bubacka bylo vystřeleno patnáctkrát a přesně tolikrát se vystřelilo ve filmu. Spočítali jsme i výstřely během zatýkání Andrease Baadera. Střelbu jsme rozhodně nezveličovali, natočili jsme jen to, co bylo ve zprávách policie.
Jaké to bylo natáčet na místech, kde se události opravdu staly?
Když jsme točili smrt Benna Ohnesorga nedaleko berlínské Opery, přesně na místě, kde byl 2. června 1967 zastřelen, měl jsem problémy tu scénu natočit. Při záběrech, kdy je zastřelen Rudi Dutschke, museli někteří členové týmu odejít z placu, tak je to zasáhlo. Při scéně na technické univerzitě, kde Rudi Dutschke pronesl onu památnou řeč, jsme měli v sále patnáct set mladých Berlíňanů, kteří celý den skandovali “Ho-Ho-Ho-Či-Min”. Jejich nadšení bylo tak velké, že jste málem zapomněli, že není rok 1968. Možnost natáčet proces s RAF v místě konání, to jest v soudní síni vězení ve Stammheimu, dala mně i hercům pocit opravdovosti. Martina Gedecková, Johanna Wokaleková, Moritz Bleibtreu a Niels Bruno Schmidt seděli na stejných lavicích, jako Ulrike Meinhofová, Gudrun Ensslinová, Andreas Baader a Jan-Carl Raspe před třiceti lety. Naše filmování dokonce přerušilo opravdový soudní proces s teroristy: v současné době jsou ve Stammheimu souzeni příslušníci Al-Kajdy...
Je nějaká souvislost mezi Vašimi filmy My děti ze stanice ZOO, Poslední útěk do Brooklynu a Baader Meinhof komplex?
Pro mne je Baader Meinhof komplex třetí částí trilogie o násilí. Poslední útěk do Brooklynu je o sociálním násilí, Baader Meinhof komplex je o politickém násilí a My děti ze stanice Zoo je o násilí, které pácháme na sobě. Když budete sledovat poslední zmiňovaný pozorněji, uvidíte v narkomanském pokoji viset nad postelí fotku. Na té fotce je Ulrike Meinhofová! Když jsem jí tam dával, nevěděl jsem přesně, proč zrovna ji. Teď už to vím...
Zdroj: bontonfilm.cz
Přečtěte si:
Rozhovory s herci filmu Baader Meinhof Komplex
Rozhovor s autorem knihy Baader Meinhof Komplex
