Ethan Gutmann, autor knihy ‚Ztráta Nové Číny' (The Epoch Times)
Ethan Gutmann, autor knihy Ztráta Nové Číny, připomněl ve svém projevu 10. výročí ‚Pasti ze Čung-nan-chaje'. Objasnil situaci Falun Gongu v Číně tenkrát a dnes i roli západu v tomto případu.
Na mezinárodní konferenci O náboženské svobodě v Číně, kterou 18. dubna 2009 v prostorách Evropského parlamentu v Bruselu zorganizoval místopředseda Evropského parlamentu Edward McMillan-Scott, přednesl projev i Ethan Gutmann:
Před deseti lety jsem byl 25. dubna hostem na jedné svatbě v Pekingu. Tam jsem uslyšel zprávu o tom, že se u hlavního sídla čínské vládnoucí vrstvy Čung-nan-chaj shromáždilo velké množství lidí. Zavolal jsem tedy svému příteli Jasperu Beckerovi, který je redaktorem hongkongských novin South China Morning Post.
Kdo to je? zeptal jsem se ho.
Myslím, že se jmenují „Falun Gong" řekl mi. Jak to vypadá, je to velmi velké čínské náboženské hnutí. Ale my vlastně o nich nic nevíme. Ethane, řekl mi, tady se odhalily naše slabiny.
Když si dnes připomínáme výročí celého desetiletí katastrofálního útlaku Falun Gongu, musíme si přiznat, že lidé na západě - kromě pár výjimek, jako například zde toto fórum a hrstka ostatních - ponechali Komunistické straně Číny podstatně volnou ruku.
Nejdříve přehled škod a ztrát: Přes 3.000 umučených obětí. Podle mých nejnovějších šetření padlo za oběť loupežím orgánů pro transplantace nejméně 10.000 příznivců Falun Gongu. Odhaduje se však více než 100.000 obětí.
Dle výpovědi mého kolegy Leeshaie Lemishe ukazují kvantitativní analýzy na to, že zmínka o Falun Gongu v médiích klesá proporcionálně s počtem umučených obětí. Proto musím dát ve známost, že tady pořád ještě stojíme s odhalenými slabinami. A musím dát ve známost skutečnost, že selhání při interpretaci 25. dubna začalo vlastně u západních médií samotných.
Člověk se vlastně ani nemůže na tu událost odvolávat, aniž by nepoužil interpretačního rámce předem připraveného obrazu. Tak například podle interpretace agentur AP a Reuters: Z čistého nebe „obklíčili" navýsost disciplinovaní praktikující Falun Gongu v počtu vyšším než 10.000 Čung-nan-chaj a podle agentury AFP: praktikující Čung-nan-chaj „obléhali". Zde se jedná o slovník komunistického režimu a tohle jsou přesné překlady komunistické stranické linie. A co je nejhorší, že se i dnes pořád ještě dokola objevují tyto výrazy v učebních materiálech o historii Falun Gongu.
Samotní praktikující, kteří píší pro Epoch Times, možná cítí, jak těžko vysvětlitelné to je - popisují 25. duben jako masové „shromáždění" u Čung-nan-chaj. Rozdíl je jen ten, že oni to slovo „demonstrace" používají tak, jako kdyby bylo špinavé. Inu, ono je tak vnímáno i čínskou komunistickou stranou, ale na západě přece ne, že ano?
Henry Kissinger ospravedlňoval masakr na náměstí Nebeského klidu výrokem: „Žádná vláda na světě by netrpěla, aby bylo nejdůležitější náměstí v hlavním městě osm týdnů obsazeno desetitisíci demonstrantů..." V tom samém smyslu se nedávno vyjádřil i Charles Freeman, který byl nominován Obamovou vládou na post poradce tajných služeb. Jestliže takhle o studentských demonstracích z roku 1989 mluví elita pro zahraniční politiku, můžeme si snadno představit, jak asi posoudí nevýznamné hnutí buddhistického obrození v roce 1999. Cožpak třeba výrok: Inu, to je Čína. A ti z Falun Gongu to tak chtěli.
Vědci to třeba vyjádří trochu jinak: Eliminace příznivců Falun Gongu začala jako reakce a protireakce. Je to tragédie. Nedorozumění. Chyba.
Tedy ano, příznivci Falun Gongu mohli udělat chyby. Ale já přece nemohu přijmout představu, že stáli o to, aby se z nich stali mučedníci. A myslím si, že si to nemůžete myslet ani vy. A pokud si to myslíte, měli byste si promluvit s lidmi, kteří byli u toho 25. dubna a také předtím v Tchien-ťinu.
Začátkem roku 1999 zveřejnil fyzik Che Cuo-siou článek v univerzitním časopise v Tchien-ťinu, který osočoval Falun Gong. V podstatě ho představil jako nebezpečný kult. Jelikož ten fyzik i ten časopis byli relativně bezvýznamní, byl Falun Gong obviněn z toho, že je hypersensitivní vůči kritice.
Ale tohle není západ a věci se nedějí náhodně. O autorovi článku Che Cuo-siouovi je známo, že je to švagr Luo Kana, bývalého velitele bezpečnosti. A univerzitní časopis v Tchien-ťinu vyjadřuje naprosto stejný názor jako stát.
Kniha Zhuan Falun od Li Hongzhiho byla již v polovině devadesátých let vyjmuta z oficiálních publikací. Stalo se to i proto, že straně dělal velké starosti počet prodaných publikací a tedy i to, že se to vymklo její kontrole. Do roku 1999 přitáhl Falun Gong minimálně 70 milionů praktikujících, což bylo o pět milionů více, než členů strany.
A proto nebyl ten článek tak absolutně bezvýznamný. Byla to pochodeň v noci, byl to signál, že strana má něco v úmyslu. Něco, co bude mít velké následky.
Vidí-li takovýto signál člověk v Číně, má dvě možnosti. Buď se bude chovat úplně klidně, a možná bude zničen - nebo se proti tomu postaví, a s největší pravděpodobností bude zlikvidován - avšak šířit pravdu a vyvracet lži, to je právě podstatná část morálky Falun Gongu.
Proto se příznivci Falun Gongu pozdvihli. V počtu kolem 5.000 praktikujících uspořádali tichou demonstraci u vysoké školy pedagogické v Tchien-ťinu a dožadovali se stažení inkriminovaného článku nebo dialogu. Byla zavolána policie. Policejní důstojník Chao Feng-ťün byl jedním z nich. Jeho „celý policejní oddíl byl najednou vyslán k vysoké škole". Dostali příkaz „použít stanné právo a celou oblast vyklidit." Když přišli k dějišti událostí, tak uviděl: „.. že to nevypadalo tak, jak jim bylo popsáno - že příznivci Falun Gongu vůbec nebyli ‚připraveni k boji a zcela zjevně narušovali veřejný pořádek' atd. My jsme ale neměli jinou možnost a museli jsme zasáhnout."
Videonahrávky ukazují pár lidí, kteří posedávali kolem. Co tedy vlastně dalo podnět policistům, že vmašírovali do té skrumáže lidí a začali mlátit čtyřicet praktikujících a zatýkat? Jednou z mnoha praktikujících, kteří se pokoušeli rozumně promluvit s tchien-ťinskými úředníky a s policisty, byla i Jennifer Ceng [autorka „Witnessing History"]. A odpověď? Policie byla bezmocná. „Tohle bylo nařízeno ministerstvem vnitra a ústřední vládou. Tedy musíte jít do Pekingu a podat tam stížnost."
V následujících dnech po vlně zatýkání v Tchien-ťinu se mezi praktikujícími rychle rozšířilo slovo „stížnost" (nebo „petice"). Ale nebyl to druh nějakého všeobecného příkazu, šlo to z úst do úst. Ovšem cíl byl jasný: Národní petiční úřad je tím jediným místem, kam se může v Číně občan legálně obrátit a podat tam stížnost na místní úřad nebo ústřední vládu.
Teta D (říkejme jí tak) řekla: „Každý, kdo byl v té době v Číně, věděl, že to zatýkání praktikujících v Tchien-ťinu byl zastrašovací manévr. Ale také jsme věděli, že nám musí povolit, abychom si stěžovali u Národního petičního úřadu. Na podání stížnosti jsme měli zákonné právo, přestože jsme o tom moc nevěděli."
Petiční úřad a samozřejmě i vláda samotná se při petičních procesech drží velmi zpátky, proto se ani všeobecně moc neví, kde se sídlo petičního úřadu vlastně nachází. Ani jeden praktikující, s kterými jsem dělal rozhovor, to nevěděl a ani neuměl to místo ukázat na mapě. Oni prostě věřili tomu, že se nacházejí ve starých pekingských uličkách nazývaných „Chu-tchung", které odbočují z ulice Fu-jou. A ulice Fu-jou vede k západnímu vchodu do Čung-nan-chaj.
A tak onoho krásného a čerstvého jarního rána, 25. dubna, si každý praktikující myslel (alespoň ti, s kterými jsem dělal rozhovor), že postupují zcela správně podle právoplatného protokolu. Rozhodně si tedy nemysleli, že jdou demonstrovat do vládní čtvrti Čung-nan-chaj.
Oni věděli o tom, že je to riskantní. Někteří z praktikujících sepsali večer před tím svou závěť. Pokud si myslíte, že je to melodramatické, posuďte následující.
Časného rána zpozoroval jeden manželský pár patřící k praktikujícím něco velmi zvláštního. Procházeli kolem městského příkopu na východní straně zakázaného města a uviděli početně velkou jednotku rudé armády. Vojáci seděli v džípech se vztyčenými bajonety a jejich zraky byly upřeny směrem k Čung-nan-chaj a zjevně byli připraveni k boji.
Ti dva dorazili kolem sedmé hodiny ranní do ulice Fu-jou ještě s jinými praktikujícími a pokusili se projít do uliček Chu-tchung, v nichž předpokládali nalézt ono pověstmi opředené sídlo petičního úřadu. Najednou se však vynořil obrovský policejní oddíl. A co bylo nápadné, jak nám sdělila Jennifer Ceng, která pracovala pro kancelář stádního rady v Čung-nan-chaj, že ulice Fu-jou nebyla uzavřena, jak bývalo běžně zvykem. Normálně tam „bývalo mnoho bezpečnostních složek a mnoho hlídek a vždycky bylo velmi obtížné dostat se do blízkosti této ulice. Tentokrát se však nikdo nepokusil zabránit těm lidem v pokračování jejich cesty. Jindy je každý, kdo se tam objeví, okamžitě zadržen a vyslýchán... Vypadalo to tedy tak, že to všechno bylo předem naplánováno, jako kdyby nás všichni očekávali."
S vágním tvrzením, že petiční úřad bude otevřen později, byli praktikující nahnáni do ulice Fu-jou, která ústí přímo před bránu do Čung-nan-chaj. Teta D si vzpomíná, že na ulici Fu-jou stály v určitých odstupech policejní autobusy i policejní auta. „Běžely kamery, které byly namířeny přímo na nás. Měla jsem strach a netroufla jsem si postavit se do předních řad. Říkala jsem si, že když se jim podaří mě nafilmovat, najdou si mě určitě později." (Teta D zmizela na několik let v pracovním táboře.)
Praktikující, kteří věřili, že petiční úřad se nachází v jižní části ulice Fu-jou, nebo ti, kteří věřili, že jen obejdou ten blok a pak se dostanou do uliček Chu-tchung od západu, uviděli zablokovanou cestu na bulváru Čchang-an, a tak povzbuzeni se dali opět cestou na sever, před západní brány Čung-nan-chaj. Ti, kteří přicházeli od severu, se směli k této mase lidí připojit a byli rychle nahnáni dolů do ulice Fu-jou. Teta C (přítelkyně tety D) to popsala takto: „V tomto čase nám dávali příkazy: Jděte tady tudy, jděte tudy - a my jsme poslouchali."
Jeviště pro „tradiční formu japonského divadla Kabuki", které pak následovalo, bylo dokonale přichystané. Uklidňujícím dojmem zapůsobilo veřejné objevení se ministerského předsedy Ču Žung-ťia. A Ťiang Ce-min pomalu objížděl ve své limuzíně s tónovanými skly Čung-nan-chaj kolem dokola, jakoby na něco čekal. Během celé té doby, která trvala šestnáct hodin, však nebyla jediná zmínka o tom, že by praktikující Falun Gongu něco provedli, co by se dalo i v tom nejmenším považovat za provokaci. Žádná převrhnutá popelnice, žádné kouření, žádný zpěv, žádné rozhovory s novináři, či s kýmkoliv jiným.
Jeden praktikující navrhl, že by se měli vystřídat, aby se mohli najíst a napít, ale ostatní praktikující řekli: „Ne, v žádném případě. Kdybychom se chtěli napít, museli bychom chodit i na toaletu a to by rušilo ty lidi, kteří tam bydlí nebo pracují." Dokonce ani po tak vynalézavém tahu komunistů nedošlo k žádnému přestupku, který by mohl ospravedlnit zásah policejních jednotek čekajících u brány zakázaného města.
Zpráva o propuštění zatčených praktikujících v Tchien-ťinu byla přijata s klidnou úlevou a zanechala v praktikujících optimistický pocit. Podle výpovědi tety C zněly oficiální mediální zprávy příštího dne takto: „Příznivci Falun Gongu se shromáždili u Čung-nan-chaj, 'oni neřekli, že jsme Čung-nan-chaj obklíčili'. Ty zprávy také vypovídaly o tom, že každý z nás má svobodnou vůli, jestli chce či nechce praktikovat, každý jak chce."
Ten zbytek pravděpodobně už znáte, myslím si. Následovala neustálá ujišťování komunistickou stranou, že je vše v pořádku, že ta „tři Ne" (žádná reklama, žádná kritika, žádné debaty o čchi-kungu) jsou pořád ještě oficiální - avšak telefony praktikujících už byly napíchnuté, na cvičebních místech praktikujících se objevovali špioni, objevovala se varování na vyhledaných pracovištích a strana zřídila Úřad 610 [1], jedno z nejkrutějších zařízení tajné policie, které má neomezené pravomoci. 20. července se ta dobře promazaná mašinerie pro razie dala do pohybu a nikým neomezována rozjela po celé Číně své zničující dílo. A na to všechno se našlo ospravedlnění pouhou připomínkou data 25. dubna, které bylo zneužito k tomu, aby se rozjelo pronásledování v dosud neexistující míře, které trvá až dodnes.
Nakonec ještě jedna zpráva. Důstojník Chao Feng-ťün byl v roce 2000 přidělen k Úřadu 610. První, čeho si všiml, bylo: „V naší odposlechové místnosti byla již celá obsáhlá sbírka zpráv a dat o praktikujících Falun Gongu. Něco takového se nedá dohromady za rok či za dva roky."
Chaovo podezření je správné. Podle výpovědi bývalého okresního úředníka, budu ho nazývat ministr X, padlo rozhodnutí strany o eliminaci Falun Gongu mnohem dříve, takže i s přípravami se začalo mnohem dříve, než se jakýkoliv zákaz dostal na veřejnost. Toto rozhodnutí však bylo šířeno bez výjimky jen na úzkých stranických setkáních: Ťiang Ce-min mohl vyřešit problém masakru na náměstí Nebeského klidu jedině tehdy, kdyby našel novou cílovou skupinu. A tou byl Falun Gong. Na druhé straně dostal ministr X rozkaz nenápadně zastavit přidělování licencí obchodníkům spřízněných s Falun Gongem. 25. duben byl zcela jednoduše začátkem vykonstruované taktiky volavek s obětním beránkem Falun Gong.
Možná by poslední slovo mohlo platit i pro západ.
Od té doby uběhlo už deset let. Chtěla strana zabít opravdu tolik lidí? Přirozeně že ne. Strana je náchylná k tomu věřit své vlastní rétorice. Generálové si vždycky představují bleskové války. A to jak se zdá, dělají i západní zpravodajové.
Ale dnes bychom mohli sprovodit ze světa alespoň jeden mýtus, ošklivou představu, která vyživuje totálně scestné mínění, že my na západě nemáme žádnou takovou úlohu, abychom se mohli míchat do neprůhledné rodinné hádky.
Falun Gong tuto válku nezačal. To byla Čínská komunistická strana. Požaduji, aby byla strana plně zodpovědná za všechny následky.
Je čím dál jasnější, že toto úsilí bude muset vyvinout jako první Evropa. A proto jsem vděčný za to, že jsem mohl tyto body přednést dnes v Bruselu a těším se na Vaše otázky a komentáře.
Dle sdělení Informačního centra Falun Dafa Německo se v sobotu 25. dubna 2009 k 10. výročí „Pasti Čung-nan-chaj" konají vzpomínkové akce v Berlíně, v Hamburgu, v Kolíně, v Mannheimu, v Mnichově a ve Würzburgu.
[1] Úřad 610 byl parlamentní komisí spojených států a kanadskými vyšetřovateli Kilgourem a Matasem označen jako zvláštní kancelář, ustavená bývalým čínským prezidentem Ťiang Ce-minem, přímo za účelem pronásledování Falun Gongu.
