Hans Holbein mladší (1487 – 1543 po Kr.) začal studovat malbu již v útlém věku od svého otce, Hanse Holbeina staršího, uznávaného umělce vlámské tradice a zkušeného portrétisty. Svůj domov ve Švýcarsku opustil v osmnácti letech a usadil se v Basileji, kde se brzy prosadil jako knižní ilustrátor, vynikající dekoratér a odborník na portrét. Jeho portrét Erasma Rotterdamského, vytvořený krátce potom, co se tento slavný spisovatel usídlil v Basileji, skýtá vskutku pamětihodný obraz renesančního člověka.

Kolem roku 1522 bylo do Basileje uvedeno protestantství a v několika příštích letech značně nabylo na síle a významu. V roce 1526 už mělo město za sebou vyhrocené náboženské rozbroje a byla zde zavedena přísná cenzura, což způsobilo stagnaci v umění. Erasmus Holbeinovi navrhnul, aby opustil zemi a hledal nová poslání. Vybavil jej tedy doporučujícím dopisem pro Sira Thomase Morea, anglického kancléře pod Jindřichem VIII. V roce 1526 se Holbein vydává na cestu do Londýna, vybaven doporučením k anglickému státníkovi.

V Londýně Holbein zaznamenal okamžitý úspěch. Svá nejvýznamnější díla té doby vytvořil právě pro Morea a patřil mezi ně velkolepý portrét tohoto humanisty. Do Basileje se Holbein vrátil v roce 1528 a své úspory z Anglie použil na nákup domu pro svou rodinu. Jenže Basilej, nyní fanaticky protestantská, byla ve víru náboženských otřesů. Navzdory štědrým nabídkám a prosbám basilejského koncilu, Holbein v roce 1532 opustil svou ženu a děti podruhé a zbylých jedenáct let svého života pak strávil převážně v Anglii. Než skončil rok 1533, Holbein již maloval osobnosti královského dvora a o čtyři roky později oficiálně vstoupil do služeb krále Jindřicha VIII. Odhaduje se, že během posledních deseti let svého života Holbein vytvořil asi sto padesát portrétů v životní velikosti i miniatur osob z královské rodiny i šlechticů. Tyto portréty sahaly od velkolepé série zpodobňující německé kupce pracující v Londýně přes portrét dvou francouzských vyslanců až k obrazům krále a jeho manželek.

Právě Vyslanci jsou Holbeinovým dílem nejslavnějším. Nejde jen o portrét Jeana de Dinteville a Georgese de Selve. Odráží politický vztah Anglie a Francie, tehdejší náboženskou revoluci, a také jeho osobní životní filosofii.

20090624-ambasadors-obraz
Jena de Dinteville a Georges de Selve (Vyslanci)
1533
Olej na dubu, 207 x 209 cm
Národní galerie, Londýn
Povšimněte si stříbrného kříže v levém horním rohu za zelenou oponou.

Tento obraz zvěčňuje dva bohaté, vzdělané a mocné mladíky. Vlevo je Jean de Dinteville, v roce 1533 mu bylo dvacet devět let a působil jako francouzský vyslanec v Anglii. Vpravo stojí jeho přítel Georges de Selve ve věku dvaceti pěti let, biskup Lavaurský, jež při několika příležitostech jednal jako vyslanec k císaři, Benátské republice a Svaté stolici.

Oba muži stojí po stranách stolku pokrytého sbírkou předmětů, jež by se daly vztáhnout ke Kvadriviu, čtyřem matematickým vědám Sedmi svobodných umění: aritmetice, geometrii, hudbě a astronomii. Nejde však o tradiční Kvadrivium středověké univerzity, nýbrž o Kvadrivium nových učení, založených na přímé zkušenosti a s praktickým užitím.

20090624-ambasadors-detail
Jena de Dinteville a Georges de Selve (Vyslanci)/ Detail obrazu. (Národní galerie, Londýn)
20090624-ambasadors-mapaPolicy - místo Dintevilleho léna/ Detail obrazu. (Národní galerie, Londýn)

Zvolené nástroje a knihy se odráží i v uspořádání samotného stolku, kde jsou na vrchu ty, používané na studium nebes a nebeských těles (hvězdný glóbus, kompasy, sluneční hodiny, cylindrický kalendář, vodováha a kvadrant), zatímco předměty na nižší polici mají spíše co do činění s běžnými každodenními záležitostmi. Zleva, od světsky zaměřeného Dintevilleho, je to tedy výtisk knihy kalkulací pro obchodníky od Petera Apiana (vydaná v Ingolstadtu v roce 1527), a vpravo, vedle biskupa, výtisk „Geystliches Gesangbüchlein”, zpěvníku Johanna Waltera (vydán ve Wittenbergu v roce 1524) s Lutherovými zpěvy. Je otevřený na zpěvu Martina Luthera „Přijď Duchu svatý“. Na nižší polici je dále loutna, schránka s flétnami, zpěvník, kniha aritmetiky a glóbus. Holbein udělal na glóbu několik úprav, například místo „Britannia“ napsal „Pritannia“. Nejvýznamnější úprava je ale zahrnutí „Policy“, místa Dintevilleho léna.

Některé detaily by se daly vyložit jako odkazy na tehdejší náboženské rozdělení. Prasklá loutnová struna může naznačovat náboženskou rozepři, zatímco luteránský zpěvník může být výzva ke křesťanské harmonii. Holbeinův postoj je dokumentován dvěma Lutherovými zpěvy ve Waltrově zpěvníku.

Stabilní, vyvážená a poklidná kompozice je narušena jen dlouhým šedým objektem, který diagonálně vyčnívá z podlahy. Nahlížíme-li na něj ze správného úhlu, rozeznáme v něm tvar „hlavy smrtky“ nebo lebky – což odráží Holbeinův zájem o symbolismus a radikální perspektivy.

20090624-ambasadors-detail2
Dva Lutherovi zpěvy ve Waltrově zpěvníku/ Detail obrazu. (Národní galerie, Londýn)

Jaký může být význam lebky na této malbě?

Lebka je v západním světě symbolem smrtelnosti. Smrti nikdo neunikne. Je to symbol nelítostného posledního soudu a také nekonečnosti času.

Dva mladí učenci a vyslanci dosáhli společenského postavení, bohatství, vědomostí a slávy. Nevypadají však, že by byli pyšní nebo potěšení. Naopak, vypadají poněkud smutně a melancholicky. Možná si již uvědomili, že život je krátký a pomíjivý a všechna sláva a bohatství se brzy změní v nic. Dokonce i jejich přátelství zůstane nezapomenuto už jen na tomto obraze. Umění může přežít člověka, avšak jen pravda bude žít navěky.

20090624-ambasadors-detail-skullKonstrukce lebky je v takové perspektivě, která umožňuje optimální pozorovací úhel zprava a poněkud shora. (Národní galerie, Londýn)
20090624-ambasadors-detail-skull2Lebka je v západním světě symbolem smrtelnosti. (Národní galerie, Londýn)

Malba nás vyzývá, abychom viděli neviditelné, neviditelnou pravdu nebo smrt, která se skrývá pod povrchním vzhledem věcí. Může to být náznak, že se člověk musí dívat pod povrch a dívat se na věci z jiné perspektivy, aby nalezl pravdu. Když divák sleduje obraz zepředu, pravděpodobně jej uchvátí nádherné detaily a lebku bude považovat za pouhý stín. Když se však bude na obraz dívat ze správného úhlu, uvidí skrytou lebku, skrytou pravdu, zatímco oba muži a luxusní místnost se stanou pokřivenými a bez významu. Co z toho je pravda? A co iluze? Zdá se, že umělec říká, že běžní lidé mají sklon podléhat iluzorním věcem na povrchu. Mají sklon považovat iluzi za pravdu a pravdu za iluzi.

Konstrukce lebky je v takové perspektivě, která umožňuje optimální pozorovací úhel zprava a poněkud shora. Snadno by se tedy dala pozorovat, kdyby byl obraz zavěšen například na schodišti.

Translated from: zhengjian.org