Mira Fornay se narodila na Slovensku v rodině se slovensko-maďarsko-rakouskými předky. Vystudovala režii na pražské Fakultě muzických umění, kterou absolvovala filmem Malá nesdělení (2002). Ve studiu filmové režie pokračovala na National Film and TV School ve Velké Británii jako stipendistka, kde natočila absolventský film, nízkorozpočtový snímek Alžbeta (2004), který byl v Británii poprvé uveden v únoru 2005.
Ještě tentýž rok byla Mira vybrána jako účastnice workshopu předního íránského režiséra Abbase Kiarostamiho. Později také navázala spolupráci s českou firmou Filmservice, kde působila jako reklamní režisérka. Její krátké hrané filmy, které natočila v letech 1995 - 2005, byly uvedeny na zahraničních festivalech, kde Malá nesdělení získala cenu za nejlepší film a filmovou režii na několika z nich - prestižních festivalech krátkometrážních filmů.
Rozhovor s Mirou Fornay o filmu Lištičky:
Jak jste si vybírala téma pro svůj první celovečerní film? Proč právě středoevropská děvčata na britských ostrovech?
Od roku 2003 jsem studovala filmovou režii v Londýně na National Film and TV School (NFTS) a město bylo plné „au pairek“ od nás. Před pár lety to byl doslova fenomén, ale i dnes je téma „imigrantů“ velice aktuální a krize to jenom podporuje. Bylo to fascinující, že jsem na každém kroku potkávala naše lidi a hlavně mladé holky. Holky, které odejdou z domova do neznáma často s úplně jinými představami, než jim přinese realita sama. Asi trochu naivní, ale velice odvážné a hezké holky. Život mimo domov je mění, a ony dospívají. Většina z nich se domů těžko navrací. Už nechtějí žít na vesnici, dokonce i středoevropská města jsou pro ně najednou malá.
Hlavním tématem Lištiček není střet kultur východ - západ; když přijde do Londýna holka ze zapadlé vsi u Manchesteru, prožívá skoro stejné situace, jako když přijde holka ze slovenské vesnice. Pro holky od nás je tu však problém jazyka. No a samozřejmě tu hrají svou roli určité zafixované stereotypy na obou stranách - co si Briti myslí o nás z východu a naopak. Takže film Lištičky má vyvrátit a zbourat stereotypy a podívat se na problém pohledem holek, které se pohybují na druhé straně „oficiálního“ světa východní a západní evropské kultury. Je to o tom, jak jsme si podobní, a ne jak jsme odlišní. A o tom, co se stane, když se některé „nálepky“ strhnou.
Jak jste se dostala s filmem do Irska?
Lištičky byly původně psané pro Londýn, ale pak mi Simon Perry (bývalý ředitel New Cinema Fund v Londýně a současný ředitel IFB - Irish Film Board) nabídnul zafinancovat film částečně z Irska pod podmínkou přesunutí příběhu do této země. Nejprve jsem se toho bála. Po dlouhé přípravě jsem měla neskutečné množství materiálu z Londýna, kde jsem žila víc než tři roky. Na základě výzkumu jsem ve spolupráci se zkušenými dramaturgy z Londýna a Prahy vybudovala základní strukturu.
Pak jsem udělala casting na hlavní role a začala pracovat s herci, kteří měli za úkol udělat svůj vlastní výzkum a dostali k tomu ode mne hromadu domácích úkolů. Na základě práce s herci a výzkumu pak vznikl scénář. A posun do Irska tomu jen prospěl. Byla to dobrá volba - a příběh to obohatilo. Současný Dublin zažívá emigrantskou vlnu Londýna z 80. let, což bylo pro příběh Lištiček velmi dobré.
Kde jste našla představitelku hlavní role Réku Derzsi a jak se na roli připravovala?
Réku jsem našla prostřednictvím slovenské castingové agentury Level. Vybírala jsem si mezi dvěma velice dobrými herečkami. Réka však na castingu překvapila - předvedla svou improvizaci úplně jinak, než jsem si představovala, a sedělo to - takže trochu magie a náhody. Na roli se poctivě připravovala. Chodila na angličtinu a také strávila jistý čas v irské rodině. Měli jsme náročné herecké přípravy. Ne že bychom zkoušeli scény, ale šlo hlavně o práci na charakteru a hledání pohybu v rámci lokací, protože jsem dostala od producentů jenom čtyřiadvacet natáčecích dní.
Postava Alžběty je typická antagonistka a je těžké se na ni napojit. Má silné tajemství a i když diváka neskutečně štve, tak prostě chce vědět víc, a její usilovnost je vlastně magnetem celého příběhu. Réka hrála každý den, její postava je skoro v každém záběru, a to bylo na debut velice těžké. Uvidíte - máte chuť ji praštit, ale nakonec ji pochopíte. Tajemství jsou v našich životech jako kotvy. Dokud je nepojmenujeme, neodkryjeme a nepromluvíme si otevřeně, drží nás na jednom místě a točíme se jakoby v kruhu. O tom je příběh Alžběty a možná i ostatních postav filmu.
Proč název Lištičky?
Není to magický nebo čistě metaforický prvek filmu. Lišky opravdu v Dublinu (stejně jako v jiných irských i anglických městech) žijí. Tím, jak se rozšiřovalo město, byly vytlačovány ze svého přírodního prostředí. Migrovaly za potravou. Lišky se postupně přibližovaly do měst, začaly tam žít, asimilovaly se, což tak trochu připomíná osudy našich hrdinů. Já jsem měla v Londýně své dvě lišky, které jsem obden krmila.
A navíc, metafora Lištiček je skvělá - bylo zajímavé objevovat, jak se v extrémních situacích mohou stát lišky i z nás. Film Lištičky je proto také o liškách v nás, nejen v ženských postavách. Přestože městské lišky v Dublinu žijí léta, pro obyvatele města stále představují cosi cizorodého, nepřirozeného. Lidé je vnímají jako vetřelce, podobně jako cizince a přistěhovalce. Jsou někde mezi dvěma světy. Lidé, kteří opustí své domovy z ekonomických nebo politických důvodů, sedí jakoby na dvou židlích. My jsme je nazvali „gap people“ - lidé v mezeře, kteří jsou doma tam i onde, a zároveň nikde.
zdroj: bontonfilm.cz
Přečtěte si:
Film: Lištičky - tajemství jsou v našich životech jako kotvy
