Leckdy to bývá pravda. Považte však, kolik literárních děl znázorňuje údiv a fascinaci světem mečů, ať již v bojových scénách, soubojích muže proti muži nebo coby nástrojů v rukou mušketýrů a hrdinných rytířů ...
Artušův „Excalibur“, Beowulfův „Hrunting“, „Flamberge“ Karla Velikého nebo třeba Gandalfův „Glamdring“, – to vše jsou názvy legendárních mečů a ať už existovaly, nebo ne, je v nich zachycena lidská fantazie mnoha generací.
Meč vypadá poměrně jednoduše - dlouhá, kovová čepel s kůží potaženou či ocelovou rukojetí a ostrým hrotem. Byl to však právě meč, který od doby bronzové pomáhal tesat historii lidstva víc než jakýkoli jiný nástroj.
V posledních šesti stech letech možná meče z bojišť vymizely a nahradily je pušky a děla, ale napříč historií je meč stále zbraní, z níž vyzařuje autorita a respekt – to je bez debat. Nošení meče symbolizuje sílu, autoritu, eleganci a osobnost a vlastnosti meče zase leccos napoví o jeho nositeli.
V Japonsku meč představuje odvahu a sílu a často bývá používán v náboženských rituálech šintoismu. Japonské meče – katany – jsou velice cenné a symbolizují statečnost v bitvě. V keltské kultuře meče často zdobí rodinný erb či znak a označují čest, hrdost, a bohatství. Keltské meče rovněž symbolizují rodinné vazby, hierarchii a pokrevní linii. A ve středověké Evropě byli rytíři s těžkými meči se širokou čepelí ztělesněním práva, odvahy a spravedlnosti.
Japonský Nihontō
Nihontō jsou tradiční jednohranné japonské meče, z nichž patrně nejznámější je katana. Katana je štíhlá, mírně zakřivená a má zaoblenou rukojeť. Její ostrost a řezné schopnosti jsou pověstné. Má dlouhou rukojeť, na níž mohou klidně spočinout obě ruce.
Katany jsou vyrobeny z tamahagane, speciální japonské, uhlíkem obohacené oceli. Ostří katany je poddajnější než ostří vyrobená z tradiční tvrdé oceli, jež se v boji často láme. Rukojeť (tsuba) katany je bohatě zdobena a sama o sobě představuje malé umělecké dílo. Často zachycuje období Edo a znázorňuje draky, japonskou scenérii či rodinné malby.
Katany jsou úzce spojeny s japonskými samuraji. Tímto slovem se označovala třída bojovníků během feudálního období. Během bojů o půdu mezi třemi hlavními japonskými klany Minamoto, Taira a Fujiwara v průběhu feudálního období často samurajové pracovali pro japonskou šlechtu. V průběhu 9. a 12. století se ze samurajů vyprofilovala zvláštní třída bojovníků - Samurai (strážce) a Bushi (bojovník). Samurajové byli svému daimyo (feudální páni) bezmezně oddáni, za což na oplátku obdrželi pozemky, čest a bohatství. Daimyo využíval samurajů k ochraně svého majetku, rodiny a suverenity.
Samurajové zpravidla nosili meče dva – katanu a wakizashi - menší meč kratší 24 palců. Protože věřili, že v jejich mečích je ukryta jejich bojová síla, dávali svým mečům jména.
S takovou silou jde ruku v ruce nejvyšší kázeň a zodpovědnost. Ústředním heslem samuraje je „bushido“, což znamená „cesta bojovníka“. Samurajova povinnost a odpovědnost převyšuje jeho strach ze smrti – naopak - poskytuje mu klid a vnitřní mír, umožňující mu sloužit věrně a oddaně bez náznaku sobectví. Svým způsobem je tak násilí a moc samurajské katany zmírněna klidem jeho mysli v duchu filozofie Bushido, jež pravděpodobně vychází z šintoismu.
Čínský Jian
Číňané byli ve starověku mistry v technologické vynalézavosti, a tak dynastie Shang (1700 -1100 př. n. l.), domov mistrů ve výrobě bronzových zbraní, dala vzniknout vůbec prvnímu doloženému čínskému meči. Byl krátký, tlustý, s čepelí ve tvaru listu o délce zhruba čtrnácti palců.
Jian je rovný meč s dvojitým ostřím, jenž je úzce spjat s čínskou civilizaci po více než 2500 let. Ocelovým jianem z dynastie Chan (207 př. n.l. – 9 n.l.) se často pyšní dřevěné sochy, jež mají u pasu lakované bambusové pochvy, zdobené nápisy několika generací. Dynastie Ming (1368-1644) později přidala k mečům ozdobné hedvábné střapce, jež sloužily nejen jako dekorace, ale též ke zmatení protivníků v boji.
Starověcí čínští šlechtici, úředníci, a mistři bojových umění neudělali bez meče jian ani krok. Zdobené, zlacené jiany se dědily z otce na syna jako součást rodinného dědictví a představovaly rodinnou tradici a historii. Speciální meče, lité ze zlata nebo nařezané přímo z nefritu, se často používaly při obřadech u císařského dvora.
Čínské meče prý tomu, kdo je třímá, dokáží předat obrovskou sílu. Alespoň podle spisů „wuxia“, což je v podstatě čínská beletrie, líčící bojová umění starověku. Ukázkovým příkladem je „Usměvavý pyšný tulák“ uznávaného spisovatele Louise Chaa. Příběh vypráví o legendární příručce, která z každého, kdo si ji přečte, udělá neporazitelného mistra boje s mečem jian. Při násilných bojích o tento manuál tak vyvstávají na povrch otázky lidské přirozenosti, mravnosti a rozdíl mezi dobrem a zlem.
Lu Dongbing, jeden z „Osmi Nesmrtelných“, o nichž píše taoistické učení, je tradičně zobrazován s čínským jianem v rukou.
Evropský široký meč
Král Artuš, francouzsko-anglický monarcha z evropských středověkých příběhů, nosíval meč „Excalibur“, legendární zbraň ohromné síly, symbolizující spravedlivost a suverenitu Velké Británie.
Lord Alfred Tennyson ve své básni „Artušova smrt“, napsal:
Když Excalibur proťal temnotu noci,
a stín jeho vztyčil se v svitu luny,
třpyt jeho ostří bez pomoci,
ozářil blízké sněhu duny.
Rukojeť jak z diamantu byla,
a její krása hned by oslepila,
i znalce šperků nejjemnějších.
Evropský široký meč – mezi které patřil i proslulý „Excalibur“ - je typická zbraň středověkých rytířů. Jeho váha a síla symbolizuje rytířskou ušlechtilost: mocnou víru v Boha, odvahu, věrnost a čest.
Ale meč je jen část rytířské výbavy. Celoplátové rytířské brnění váží i více než 45 kilogramů. Středověcí rytíři byli tak obrnění, že o fungování zbroje a zbraní se musela starat jejich pážata.
Když se schylovalo k boji, schovali se místní rolníci a šlechta do útrob hradu, odkud sledovali rytíře, kteří vyrazili hájit čest svého pána. Byly to právě široké meče, které za udatného řevu bojujících rytířů hájily svobodu a suverenitu krále proti hordám nepřátel.
Kordy a šerm
Kolem šestnáctého století se mezi občany začal těšit oblibě jednoruční, jednobřitý meč – tzv. rapír (kord).
Rapír (ve francouzštině rapière) je tvořen tenkou čepelí bez ostří určenou k bodným výpadům a zdobenou plnou rukojetí, chránící ruku proti útokům soupeřů. V dřívějších dobách se v souboji muže proti muži používal kord společně s další zbraní, například dýkou. Později se staly normou duely pouze s kordem, a jak postupně souboje ztrácely na popularitě, stávaly se kordy spíše symbolem šlechty. V západní Evropě (především ve Francii, Itálii a Španělsku) nosila šlechta kord jako módní doplněk.
Typický rapír váží mezi 1 a 2 kilogramy a měří okolo čtyř stop na délku (plus rukojeť). Těžiště se nachází zhruba 4 palce od konce rukojeti směrem po čepeli.
Protože rapír sloužil především k šermování, nejvyšší a nejelegantnější formě západního bojového umění, vyžadovalo jeho zvládnutí přísnou kázeň, obratnost a kontrolu.
Dost možná nejvýznamnější je z tohoto pohledu italská škola šermu. Vznikla okolo roku 1 400 v Itálii, avšak evropští šermíři ji praktikovali ještě několik staletí poté a sloužila jako vzor i klasickým šermířským technikám vyvinutým v 19. století.
Italský mistr Fiore dei Liberi stál u raných základů italské školy. Jeho „Flos Duellatorum“ (Květina boje) je nejstarší doložený italský manuál bojových umění a nejrozsáhlejší v rámci celé středověké Evropy. Pojednává o bojových technikách muže proti muži, souboji s krátkými i s dlouhými meči a o technikách znehybnění.
Italské město Boloňa má bohatou šermířskou tradici. Jeden z nejslavnějších italských šermířských stylů pochází z tamní školy, kterou založil roku 1415 Lippo Bartolomeo Dardi. Dardi byl brilantní šermíř, stejně tak astronom a též profesor matematiky na Boloňské univerzitě. Dardiho škola vyučuje dynamický a okázalý styl šermu, založený na práci nohou a kreativních formách útoku, jehož součástí je i využití různých obranných zbraní, jako např. štítu, dýky, nebo pláště.
Vynález střelného prachu a pistolí však tyto souboje odsunul na druhou kolej. Evropské souboje s rapírem nakonec inspirovaly klasický šerm, sport a zábavu provozovanou evropskými šlechtici a sportovci do dnešních dní. Šerm také odjakživa patřil k základním olympijským disciplínám.
Význam mečů pro lidskou společnost ilustruje i množství literárních titulů, uměleckých děl, příběhů a legend, které jim byly věnovány.
A opravdu – lidé napříč časem věřili svým mečům zrovna tak, jako rukám, které je v boji svíraly. Jak kdysi napsal anglický dramatik John Webster: „Zapište si za uši: Na staré přátele, stejně jako na starý meč, se můžete spolehnout kdykoliv.“
Article in English
