Jen málokteré obrazy vzbuzují v českých aukčních síních takové pozdvižení jako díla malíře Kamila Lhotáka. Jeho Cyklistický závod z roku 1939 dosáhl v pražském Dorotheu závratných 1,2 milionu korun. Rozkopané závodiště (1944) vyšplhalo v aukční síni Vltavín na 1 500 000,- Kč. K oběma cenám byly kupcům ještě připočteny vysoké galerijní provize. Proč je vlastně o Lhotáka takový zájem a platí se za něj tak opulentní sumy?
Kamil Lhoták (25. 7. 1912 - 22. 10. 1990) neměl žádné malířské vzdělání. Začínal karikaturami svých spolužáků, črtami scenerií za školním oknem, kresbami automobilů či třeba „zátiším s pneumatikou". Z kreslení míval čtyřky: „Já totiž kreslím jenom to, co mě baví," vzpomínal později. Právě proto v jeho dílech nalézáme to, co akademici nedokázali postihnout. Talent, nespoutaný malířskými koncepty. (K.L.: „Jako není možná škola spisovatelů, tak zrovna tak je to s tím malířstvím.")
Už z obrazu, který bývá v monografiích zobrazován jako malířův první (Parníky v Lovosicích, 1939), vidíme, že Lhoták se malovat nebál. Skutečnost, že maloval podle svého nejlepšího svědomí, byla dobrým předpokladem autorské svobody. Byl „spravedlivý jak spící" a tvořil „samozřejmě jako dýcháme" (Jiří Kolář), což dokládá jedno z jeho určujících děl - Silnice (také Nostalgie letního odpoledne, 1940). Kolik malířů svede namalovat nic? Lhoták to v Silnici dokázal.
Lhotákův význam spočívá také v tom, že se sám vypracoval k vysoké kompoziční a technické kvalitě. Zatímco postavy na raných plátnech (Vodomet, Kolo a triplet na závodní dráze) ještě nemají znaky vytříbeného rukopisu, konec 40. let a zejména 50. léta už znají Lhotáka jako hotového malíře s precizním smyslem pro detail, čistou linkou a úžasnou kompoziční invencí. Kterého akademika by napadlo portrétovat dívku zezadu a sladkým náznakem profilu učinit její tvář navždy předmětem divákovy představivosti (Dívka s dlouhými vlasy, 1951)? Koho by nedojala Zeď vzpomínek (1957), na které ze štuku lidské paměti vystupují vzpomínky na chodník rodné čtvrti, parní vláček a první dětskou lásku? A proč se vlastně na pařížské výstavě českého umění Pablo Picasso nadlouho zastaví u Lhotákovy Dcery velkoměsta (1947)? Protože vyprázděná kompozice s profilem malířovy subtilní múzy Manky Haštabové nese neodolatelnou energii a divákovi způsobuje silný podvědomý prožitek (vyvěrající možná z toho, co nevidí, že totiž děvče ve skutečnosti nemá část levé paže).
Kompozičně nezvyklý je také Lhotákův slavný obraz Vstříc osudu (někdy i Nádraží, 1948), malovaný z pohledu vznášející se osoby. Éterický výjev lidí nastupujících do vlaku komentuje spisovatel Adolf Branald takto: „Modré nebe je zastíněno lehounkými obláčky, koleje vedou dál, ani přednosta neví až kam. Ale nic není ztraceno, překvapení nejsou vyloučena. Nejistota není naprostá, přinejlepším lze doufat." Jako snad na každém Lhotákově obrazu se zde prolínají tíseň, očekávání a naděje.
Místy je Lhotákova kompozice příbuzná s fotografií. Na plátně Cyklisté a balón (asi 1940), nedávno draženém na internetovém portálu Aukro, vidíme skupinku tří cyklistů. Ze závodníka jedoucího před nimi se na obraz vešlo jen zadní kolo bicyklu a ze čtvrtého jezdce jen kolo přední. V Cyklistickém závodu, draženém v Dorotheu, je fotografický efekt ještě silnější - při bližším pohledu na plátno si uvědomíme, že malíř odložil bicykl, aby vyběhl na kopeček a obraz jedoucího pelotonu otiskl do své mysli - včetně svého kola, opřeného u krajnice!
Proč jsou Lhotákovy kompozice tak jiné, jsem tedy vlastně už prozradil. Malíř nikdy nemaloval v terénu. „Dívám se tak dlouho, až mám dojem v sobě. Pak to jen doma hodím na papír nebo na plátno." Proto se dá říci, že Lhotákovy krajiny jsou krajinami srdce. Jak jinak by K.L. mohl s úspěchem malovat Ameriku, aniž ji navštívil, nebo zelené irské louky, aniž je viděl? (Když Adolf Branald poprvé přijel do Irska, užasl, protože najednou stál „ve Lhotákových irských pastvinách".)
Ohledně malířových témat: ojedinělý je Lhotákův pohled na civilizační dopravní prostředky. Horkovzdušný balón (na jeho obrazech se často objevuje v letech 1936-42) je pro něj „symbolem volnosti, koulí energie, sluncem civilizace" (Vlastimil Tětiva). Další vymoženost starého světa - bicykl - Lhoták vnímá jako vynález, který „nelze zlepšit", a který je v jistém smyslu vrcholem lidské dovednosti a invence. Pověstná je malířova náruživost pro motocykly, ponorky, batyskafy, letadla, rakety... Lhotákovi cyklisté, motocyklisté či vzduchoplavci symbolizují radost. Jako každý, kdo je v pohybu, zažívají prchavé chvíle svobody a štěstí.
Skutečným trumfem Lhotákova díla je motiv města. K.L. zůstává jedním z prvních světových malířů periferie a troufnu si tvrdit, že nejlepším. Je malířem epochy, v níž se rodila naše civilizace. Jako první vysloví krásu městských ohrad a průkopnického věku, kdy lidí bylo málo, aut ještě míň, a kdy se motoristé na silnicích zdravili veselým troubením.
Vývoj, který krajina ve Lhotákově díle prodělá, je analogií reálného světa. V roce 1942 maluje Krajinu XX. století s Pegasem přelétávajícím nad futuristickou periférií, ne nepodobnou pražské výpadovce na Říčany. Jeden z kolegů ze Skupiny 42 ho upozorní, že Pegasové se nevyskytují, a tak Lhoták okřídleného koně přepracuje na letoun-kluzák. O čtyřicet let později lze na obrazu Ponorka a sopka (1982) vysledovat již úplně jiný náboj. Zatímco Krajina XX. století uklidňuje až na hranici idyličnosti, ponorka míjející rozbouřenou sopku působí zneklidňujícím, alarmujícím dojmem, jaký známe z děl Tvrdohlavých. Jakoby malíř (který se dovedl radovat i z betonové skruže zapomenuté uprostřed lesa) začínal tušit, že z krásných věcí, opuštěných člověkem v krajině pod lhostejným nebem, se časem stane bordel.
Proč je Kamil Lhoták stále tak populární? Kromě výše uvedených důvodů také proto, že se celý život díval dětskýma očima a ani v dospělosti „nepřestal nosit krátké kalhoty". Přitom se nezpronevěřil nejlepší malířské tradici a (jako staří čínští mistři) mohl být excentrikem, ale nikdy ne extrémistou. Troufám si říci, že - narozdíl od Toyen či Emila Filly - je Lhoták srozumitelný nejen sběratelům a teoretikům umění, ale všem lidem. O tom, jaké umění zůstane zachováno, rozhodnou nastupující generace. Proto je možné, že časem nikdo nebude vědět, co byl český surrealismus, zato lidé budou nadále ctít a mít v oblibě realistickou malbu velkého K.L.
Kamil Lhoták slovy Kamila Bednáře
(...) jako by se už na světě nedalo namalovat
nic jiného, ani lepšího, ani vzácnějšího
nad jednobarevnou oblohu
a jednobarevný pruh země,
nad ty dvě říše, které mohou obstát
i bez člověka,
nic víc,
leda jen ještě zakutálený dětský míč,
nizoučký stan nebo vzdálenou střechu,
ty známky toho, že člověk žije (...)
Kamil Bednář
básník
(1912-1972)
Co k tomu svou krásnou češtinou řekl sám Kamil Lhoták? „Život bez umění není možnej totiž. Na to vás upozorňuju, že i ten nejposlednější - teda - trouba potřebuje umění. Samozřejmě že může bejt na pochybách vo tom, jaký to umění asi je, ale nutně potřebuje umění. Nemůže prožít život, aniž si ho nevšimnul vůbec. Umění musí mít každej. No, to víte, kejčů bude vždycky dost, ale to není závažný. Bez umění je život hroznej, knedlíkama nic nenahradíte, to je marný. Ve svým oboru každej umělec se musí snažit šířit krásu, dyť to je poslání umění. (...)
Na co jinýho by to umění pak jinak bylo?"
Autor článku je amatérský Lhotákovec, neznalý dějin umění. Článek byl napsán s využitím monografií Kamila Lhotáka od Františka Dvořáka a Luboše Hlaváčka a webu www.obrys-kmen.cz
