Překlad: Karel Král
Režie: Filip Nuckolls
Hrají: Jakub Špalek, Marcela Holubcová, Matouš Ruml, Tomáš Karger, Lukáš Jůza
„Komunismus je cizí slovo, které znamená strach..."
Komunismus vytváří totalitní společnost, vytváří ji pomocí atmosféry strachu, který vzniká zabíjením a rozkládáním lidského, těla, ducha a společnosti až k samým kořenům.
Na systém, který neničí jenom svoje odpůrce, ale i přívržence, zavzpomínal spolek Kašpar při říjnové premiéře normalizační tragédie Viliama Klimáčka nazvané Komunismus. V zaplněném hledišti přecházely přes diváky nejenom vlny smíchu z absurdnosti časů před sametovou revolucí, ale také mrazení v zádech.
Inscenace, kterou se rozhodl producent spolku Kašpar pan Jakub Špalek nazkoušet a odehrát v Divadle v Celetné, byla v ČR představena při scénickém čtení v Divadle v Dlouhé. Špalek tehdy četl hlavní postavu Michala a dospěl k názoru, že stojí za to hru přinést na jeviště.
Zápletka
Michal (Jakub Špalek) žije se svojí ženou Alenou (Marcela Holubcová) a synem Viktorem (Matouš Ruml) v posledním patře panelového domu kdesi uvnitř komunistického Československa svíraného pod tlakem tajné policie. Alenin otec je totiž režimu nepohodlný spisovatel.
Síť tajné policie zachytává Michala i jeho rodinu, jejíž sevření vygraduje do zničení rodinných a mezilidských vztahů. Ovšem jako oběti režimu se ukazují i samotní tajní policisté.
Dojmy z premiéry
Při pozorování inscenace se mi v paměti vybavilo několik případů z dnešní doby. Osobně jsem se setkal s několika lidmi, kteří strávili několik let v současných komunistických pracovních táborech v Číně, kde je tento politický živel stále ještě aktivní. Vzpomněl jsem si na postupy mučení komunistické tajné policie, která zaměstnává největší spodinu lidskosti, které rozvazuje řetězy, rozdává beztrestnost a moc. Což samozřejmě není pouhá divadelní hra.
Příběh Viliama Klimáčka s sebou nese nepříjemnou chuť komunismu a jeho hru na svržení Boha a dosazení sebe na místo takzvaného vládce světa a pána nad lidským osudem. Nalezneme v ní rovněž absurditu a naléhavou potřebu pravdy, jejíž nepřítomnost jakoby odebírala vláhu všemu živému, jež následkem nedostatku vadne a pomalu umírá.
Dialogy plují na vlně nespokojenosti, z níž občas vytryskne nějaké to osobní štěstí, pro něž zůstal pouze velmi malý prostor. Gradace a ukončení hry Komunismus je promyšleným vyvrcholením trilogie Tiso, Husák, Komunismus, napsané pro divadlo Aréna v Bratislavě.
Při prvním díle Tiso (o prezidentovi slovenského státu) se prý mladí lidé v publiku usmívali a říkali: „No to bylo blbé, že nebyly pomeranče a banány..." Při druhém již atmosféra začala houstnout a Komunismus ji vrcholil a nakonec úplně přelomil. Pan Klimáček prohlásil, že mu úplně bude stačit, když mladí diváci po shlédnutí konstatují, že to tenkrát "byla síla". Myslím, že podle toho, co premiéra ukázala - i když dvouhodinová hra samozřejmě nemůže obsáhnout roky okupace a působení ve společnosti, i kdybych o historii komunistického Československa nic nevěděl - řekl bych po konci inscenace teenagerským slangem, že to tehdy bylo „opravdu hustý, opravdu hnusný". I dnes jsou ovšem lidé, kteří dokáží otevřeně tvrdit, že to všechno bylo jinak.. Inu někdo ví, někdo neví.
Hodnocení: 
Související články:
Spolek Kašpar uvede v říjnu normalizační tragédii Viliama Klimáčka - Komunismus
