Ve spolupráci režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského vznikl snímek nazvaný Nevinnost, založený na motivu obvinění váženého muže ze sexuálního zneužívání nezletilé, což způsobí zhroucení celého jeho osobního života.
Tématem nového snímku je opět rodina, jejíž harmonický stav naruší překvapivá odhalení a neblahé události. Autoři sice vybrali jako hlavní téma nečekané obvinění a otázku nevěry, ale filmová stopáž nabízí více, než pouze jednu významovou vrstvu a hluboko pod povrchem jsou z filmu cítit spodní proudy skrytých mechanismů.
O natáčení filmu Nevinnost a vývoji filmových příběhů jsme si krátce povídali s panem režisérem Janem Hřebejkem.
Když natáčíte film, stává se, že vzniknou nějaké scény spontánně a nakonec se dostanou do filmu?
V hraném filmu nevznikne skoro nic spontánně. Jsou chvíle... například přírodní úkazy. Když jsme točili film Nevinnost, objevily se při točení posledních záběrů, kdy se odehrává výpověď Lídy, nad Máchovým jezerem takové temné červánky [které se do scény hodily].
Že by se spontánně stala nějaká věc, třeba v nějaké herecké interakci, to se skoro nestává. Není to úplně jako v animovaném filmu, ale většinou se na těch věcech dohodnete. Je tam celá řada lidí, kteří by na to nemuseli zareagovat. Jsou tam zvukaři, ti musí vědět, kdy kdo bude mluvit. Je tam mikrofonista, který musí vědět, jak se kdo bude v dialogu střídat. Je tam ostřič, který musí vědět, kdy který herec přijde do záběru, kdy má na něj být ostrost.
Asi ta nejpřesnější, jednoduchá odpověď... dělám všechno pro to, a čím je režisér lepší, tak to tak působí... [natáčí] aby to působilo skoro tak, že to vzniklo spontánně, jako neopakovatelná chvíle. Ale takových záběrů... když se jich stane tak pět během natáčení jednoho filmu, tak je to hodně.
U dokumentárního filmu je to jiné, tam se stane, že se objeví nějaká nepředpokládaná situace nebo nějaká nepředpokládaná reakce, ale v hraném filmu to tak není.
Rozvíjel se příběh filmu Nevinnost ještě v průběhu natáčení?
Ten příběh se skoro neměnil, ale měnilo se trošku téma toho filmu. Scénář byl už od svojí první verze, ještě dávno před tím, než začala realizace, plus mínus stejný. Vyznění postav nebo některých scén se skutečně nějakým způsobem měnilo. Trošku jsme pootočili, respektive nastavili, také bezprostřední závěr, k čemuž jsme dospěli v průběhu natáčení s Aňou Geislerovou a Petrem Jarchovským. Není to obvyklé... ani u jiných tvůrců. Alespoň nevím o tom, že by to takto dělali.
Některé postavy tam mizely a v závěru se už neobjevovaly, a tak jsem hledal cestu, jak je tam dostat. To ale nemá nic společného s improvizováním na place nebo s nějakou spontánností, naopak je to spíše taková analytická práce. Už víte, jak to bude vypadat, jak se to bude skládat, máte už mnoho nebo většinu scén natočených, a také víte, co vám tam v tom chybí, zvlášť pokud je to takovýto detektivní příběh.
Co všechno může zasáhnout do tvorby příběhu?
Příběhy, které točím já, nejvíc ovlivní debata s herci. Někdy zvolená hudba může dát scéně třeba nějaký ironický rozměr.
Hudbu k filmu chcete mít hotovou dopředu, během filmu nebo až po skončení natáčení?
Jsou různé způsoby. Když jsme dělali Šakalí léta, musela být hudba hotová předem. Někde se hudba vybírá z archivních složek, jako například ve filmu Pelíšky. Nejklasičtější postup je, že to sestříháte. A potom je také možnost, že skladatel k tomu přijde a ví, že to musí složit od tohohle time kódu k tomuhle time kódu. Velcí skladatelé toto dokáží udělat přesně na vteřinu. To je případ Kawasakiho růže, kde to udělal Aleš Březina přesně na vteřinu.
U Nevinnosti jsem si s Vladivojnou povídal o hudbě nad scénářem. Hlavně se to líbilo střihačovi. Já hledám hudbu se střihačem. Teď, co pracujeme s digitální technologií, je toho materiálu víc. Střihač měl už hudbu od Vladivojny i tu část, která byla ve stavu, v jakém to tam potom bylo, k dispozici. Vladivojna musela už dodělat jen ukončování hudby a nebo třeba když jsme potřebovali prodloužit nějaké antré.
Na jaké úrovni ve vašem žebříčku je pro vás ve vaší tvorbě etika a morálka?
Já si myslím, že my to tam máme. Čím je film vážnější, tím víc tyhle otázky vystupují do popředí. Ale snažíme se o to, aby tyhle otázky z filmu netrčely, aby to nebylo prvoplánové.
Ale i takové filmy lze točit, jako například filmy Věry Chytilové, třeba Faunovo pozdní odpoledne. U nás je to v něčem skryté. Zejména u posledních filmů Kawasakiho růže jsou tyhle otázky hodně v popředí.
S Petrem Jarchovským si nikdy neříkáme, že téma bude toto. Ani si neříkáme - zápletka bude toto. Začínáme vždycky postavama. Vždycky si říkáme, které postavy bychom rádi přivedli k životu. Proto si občas řeknu, že ty naše příběhy, v posledních několika filmech, nejsou nějak strhující... ale troufnu si říci, že jsme stvořili pár postav, které jsou zajímavé. A ty postavy v těch konfliktech, a hlavně v těch posledních dvou filmech je to patrné... řeší nějaké otázky, které se týkají morálky.
Základním tématem mnoha vašich filmů je rodina. Proč jste si toto téma vybral?
S Jarchovským nás toto téma spojuje. Jsme z podobných poměrů... zkrátka žijeme dost podobným způsobem obyvatel v téhle zemi. Téma rodiny se nabízí, protože o tom hodně víme. Slavná dramata mají v centru rodinu. Antická dramata i Hamlet je o rodině, byť je to o královské rodině. Je tam mikroklima rodiny, které je pro nás zajímavé.
Takové filmy se mnou souzní. Na takových filmech jsem vyrostl. Ačkoliv mě fascinovaly i jiné žánry, tak nikdy ne tak jako ty, co v sobě mají rodinu.
Bylo vaším záměrem ukázat ve filmu jakousi skrytou spravedlnost, osudovost, která člověku jeho činy zhodnotí a vyplatí mu náležitou odměnu?
Filosoficky nás tohle lákalo, to vyhovuje mému přesvědčení, že taková ta boží spravedlnost se ubírá cestou, do které nemůžeme nahlédnout. Ten závěr má v sobě sice dávku ironie a nadsázky, ale pokud se na to ptáte takhle filosoficky, tak o tohle nám šlo, že něco uděláte a ono se vám to vrátí úplně odjinud.
Nakonec by mě zajímalo... ve filmu jste se mimo jiné otočil také okolo zločinu zvaného „obchod s bílým masem", ale jenom krátce. Dal jste to tam proto, že vás toto téma trápí?
Samozřejmě je to hodně velký problém. Původně tohle téma hrálo mnohem větší roli, ale nakonec jsme ustoupili tématu rodiny a teď to spíše pouze charakterizuje postavu policisty, kterého hraje Hynek Čermák. Ukazuje to prostředí, ve kterém pracuje v kontrastu s jeho osobním životem a jeho dobráckou povahou.
Děkujeme za rozhovor.
