WASHINGTON - S utichávajícím jásotem nad odstoupením egyptského prezidenta Husního Mubaraka není zdaleka jasné, co čeká Egypt do budoucna. Prohlášení amerického prezidenta Obamy, které následovalo po Mubarakově rezignaci - že egyptský lid promluvil a že „Egypt už nebude, jaký býval" - si vynucuje otázku, v jakou společnost a vládu se Egypt promění.
Možnost, že se Egypt připojí ke klubu liberálních demokracií, byla žhavým tématem již předtím, než se Mubarak vzdal svého postavení. Podobné diskuze se zaměřují na dvě věci: za prvé - armáda, v Egyptě vysoce respektovaná instituce; zadruhé - pravděpodobnost, že největší a nejlépe organizovaná opozice Egypta, Muslimské bratrstvo, nabude moci a eventuálně zlomí šanci Egypta stát se pluralistickou sekulární demokracií.
První překážkou na cestě ke svobodnému a demokratickému Egyptu mohou být ozbrojené síly, které převzaly moc při Mubarakově rezignaci dne 11. února.
Těsně předtím, než Mubarak oznámil své odstoupení, svrchovaná vojenská rada vydala úřední sdělení, v němž slibovala prosazení konstitucionálních reforem nutných k přechodu k demokracii se „svobodnými a spravedlivými" volbami, jež by ukončila třicetiletou vládu výjimečného stavu - jakmile se události zklidní.
Výjimečný stav byl v Egyptě vyhlášen v době vraždy prezidenta Anwara Sadata v roce 1981 a nikdy nebyl anulován. Umožňuje zatčení bez doložení důkazů a držení občanů ve vazbě na neurčitou dobu bez pověření. Demonstranti opovrhovali nařízením permanentního stanného práva, které se využívalo k potírání disentu.
V neděli svrchovaná vojenská rada oznámila rozpuštění parlamentu, přerušení platnosti ústavy a záměr spravovat zemi po příštích šest měsíců nebo dokud nebudou vyhlášeny volby. Vojenské síly také sestaví komisi pro navržení změn v ústavě, o nichž bude moci egyptský národ hlasovat.
Armáda Egypta měla respekt obyvatel již od svržení monarchy v roce 1952. Na rozdíl od bezpečnostních složek, které Mubarakův režim používal k vyprovokování násilí a rozbíjení demonstrací, nevyvolává v lidech strach. Tento respekt je něco, co egyptská armáda nechce ztratit.
Ve finálním prohlášení z 11. února vojenské síly „vzdaly poctu" mučedníkům, kteří položili své životy, aby zemi zbavili autokratické vlády, jedná se zhruba o tři sta lidí. Během 17 dní protestů armáda na demonstranty nezaútočila.
Americký ministr obrany Robert Gates v době, kdy protesty probíhaly, řekl, že egyptská armáda se zachovala „exemplárně" a jednala s „velkým sebeovládáním".
Na druhou stranu, armáda si během Mubarakovy vlády užívala značných ekonomických a sociálních výhod, čehož se možná nebude chtít vzdát. V současné době ozbrojené složky tvrdí, že převzetí vlády je dočasné. Přirozeně ale vyvstávají obavy, že by armáda mohla do čela země dosadit figurku Mubarakova ražení. Sám exprezident byl velitelem leteckých sil, než se dostal k moci. Jakmile zavedl výjimečný stav, nikdy ho za téměř třicet let v úřadu nezrušil.
Neznamená to, že armáda musí mít nutně špatné úmysly, ale mohl by se v této oblasti objevit jistý tlak, jak řekl washingtonský vedoucí odboru pro televizi Al-Arabiya Hisham Melhem stanici PBS Newshour v den Mubarakovy rezignace. „Pokud mluvíte o skutečných reformách, pokud mluvíte o opravdové občanské kontrole armády, pokud mluvíte o vládě práva, pokud mluvíte o všech těchto věcech, vsadím se, že některé ze starších důstojnických sborů v Egyptě ... budou těmto změnám odolávat."
Pokračování na další stránce...
Vyhlídky liberální demokracie
V prohlášení z 10. února před Komisí pro zahraniční věci Bílého domu prohlásil zástupce ministryně zahraničí USA James B. Steinberg, že dlouhodobé cíle Spojených států v otázce Egypta a Blízkého Východu směřují k přechodu ke „svobodným a spravedlivým volbám a trvalé, udržitelné demokracii."
„Budeme podporovat principy, procesy a instituce - ne osobnosti. Doufáme, že Egypťané dokážou položit základy nejen volbám nových vůdců země, ale i reformám práva, výstavbě institucí a úctě k právům náboženských menšin a žen."
VYHLÍDKY DEMOKRACIE: Porota debatuje o možnosti zavedení liberální demokracie v Egyptě. Zleva doprava: Samuel Tadros, ředitel Egyptské unie liberální mládeže; Lee Smith, externista na Hudson Institute a šéfredaktor týdeníku Weekly Standard. (Gary Feuerberg/Velká Epocha)
Samuel Tadros, zakladatel a člen výkonné rady Egyptské unie liberální mládeže, ale tvrdí, že to není tak jednoduché. Liberální demokracie není jen záležitost „volby", jako bychom si objednávali z jídelního lístku. Při projevu v Hudson Institute 8. února egyptský umírněnec Tadros řekl, že dříve, než budou Egypťané moct zavést liberální demokracii, včetně vlády práva, opozičních stran, respektu k právám menšin, nezávislých soudů a tak dále, bude třeba založit instituce, které za Mubarakova autokratického režimu v zemi scházely.
Tadros byl v debatě na Hudson Institute členem konzervativní skupiny expertů, která rozebírala téma „Egypt, revoluce a budoucnost: Jak by měly reagovat Spojené státy?" Účastníci diskuze vyjádřili přesvědčení, že to, co nyní vidíme, není prvním stádiem liberální demokracie, která se brzy zcela realizuje, nýbrž „převzetí moci egyptskou armádou", nebo slovy Leea Smithe, šéfredaktora týdeníku Weekly Standard, „preventivní vojenský tah".
Tadros uvedl, že armáda nikdy neměla Mubaraka v oblibě a cítila z jeho strany ohrožení vojenské kontroly nad ekonomikou země, jejíž míra se odhaduje na 40 procent.
Muslimské bratrstvo
Mubarak za své vlády povoloval jen symbolickou opozici. Jeho Národní demokratická strana (NDP) obsadila přes 90 procent všech židlí v parlamentu - skutečnost, kterou egyptská ústava povoluje a jejíž změnu požaduje opozice.
Hlavní Mubarakův oponent v prezidentských volbách v roce 2005, Ayman Nour, se umístil na druhém místě hodně daleko za vítězem. Byl odsouzen na čtyři roky na základě obvinění, o nichž Nour prohlásil, že měla politický motiv. Spojené státy s ním očividně souhlasily, jelikož Bílý dům opakovaně požadoval Nourovo propuštění.
Muslimské bratrstvo bylo ale při budování opozice úspěšnější. Přes zákaz činnosti platný od roku 1954 se Mubarakovi nepodařilo populární organizaci smést ze stolu. Ian Johnson v knize „Mešita v Mnichově" píše, že Bratrstvo je ilegální, ale tolerované. Nebylo mu dovoleno zvolit prezidentského kandidáta, dostalo ale svolení k nominaci členů parlamentu, kde získalo 20 procent hlasů.
Zatímco sekulární občanská společnosti byla potlačena, Bratrstvo vzkvétalo a vytvořilo prekérní situaci pro americké programy USAID určené egyptským nevládním organizacím, které potřebovaly souhlas od Mubarakova režimu. Lorne Crane z Independent Republican Institute promluvil 9. února před Komisí pro zahraniční věci Bílého domu:
„Dovolili jsme egyptské vládě skrze podrytí umírněné a sekulární politické opozice, nevládních organizací a aktivistů desítky let aktivně propagovat dynamiku, která nutí Spojené státy ‚vybrat si' mezi Mubarakovou Národní demokratickou stranou a Muslimským bratrstvem, s žádnou jinou možností na výběr."
Po půlstoletí diktátorského režimu, kde byla veškerá organizovaná opozice zničena nebo ignorována, zůstalo Muslimské bratrstvo největším a nejvíce životaschopným oponentem režimu.
Mubarak postavení Muslimského bratrstva posílil, protože „krutě potlačoval umírněnce a centralisty, aby zůstal u moci," vypověděl u stejného slyšení Elliot Abrams. Abrams pracoval pod kabinetem Reagana a George W. Bushe.
Egyptské Bratrstvo popírá, že by se bránilo demokracii. New York Times v článku z 5. února přináší zprávu, že Mohamed el-Beltagui, vůdce Muslimského bratrstva, řekl, že organizace ze svých řad nenominuje kandidáta do jakýchkoliv voleb, z nichž vzejde následovník Mubaraka na postu prezidenta. Sdělil deníku, že Bratrstvo chtělo vyvrátit Mubarakovo opakované tvrzení představitelům Západu, že jeho represivní režim byl nutný pro prevenci vzestupu islámského státu.
V článku se dále uvádí, že Beltagui, který reprezentoval Bratrstvo v opoziční komisi při vyjednávání přechodné vlády, než se moci chopila armáda, by chtěl z Egypta udělat „civilní, ne náboženský stát".
Robert Leiken z Nixon Center zjevně tento názor podporuje. „Džihádisti Muslimské bratrstvo nenávidí kvůli odmítání celosvětového džihádu a přijímání demokracie."
Johnson souhlasí, že teroristi často zastávají k Bratrstvu opovržení a že rozhodně nejde o nejextremističtější skupinu na politické scéně Blízkého Východu. Bratrstvo ale, varuje Johnson, podporuje džihád v Izraeli a Iráku, což je rovnocenné s názory teroristů. Pokud by se Muslimské bratrstvo v Egyptě chopilo moci, je logické předpokládat, že mírová smlouva s Izraelem by byla v ohrožení.
Členka Kongresu Ileana Ros-Lehtinenová (republikánka za stát Florida), předsedkyně Komise pro zahraniční věci a silná podpůrkyně Izraele, se obává, že se Muslimské bratrstvo „zmocní" hnutí směřující k demokracii Egypta. Ráda by Spojené státy nasměrovala do pozice, z níž by trvaly na tom, že se volebního procesu budou moci zúčastnit pouze zodpovědní aktéři, kteří splňují jisté základní požadavky.
Ros-Lethinenová při slyšení 9. února řekla: „Zapojení Muslimského bratrstva nesmí být na pořadu dne."
USA mají jistý vliv na to, jaká vláda v Egyptě převezme moc, nejde ale o pozici, z níž by mohla nadiktovat, jak bude výsledný obrázek vypadat. Spojené státy každoročně věnují Egyptu 1,3 miliardy, což by někteří členové Kongresu rádi použili jako páku na potenciální chování Egypta, které by odporovalo americkým zájmům, jako například zrušení mírové smlouvy s Izraelem roku 1979 či případ, kdy by se Muslimské bratrstvo stalo v zemi dominantní politickou silou.
Reputace Bratrstva v regionu, například v Súdánu a Somálsku, a hnutí Taliban v Afghánistánu a Pákistánu, je pověst plná brutálního jednání a netolerance náboženských menšin, okomentoval situaci Paul Marshall při debatě v Hudson Institute. Domnívá se, že by to v Egyptě vypadalo podobně, „ačkoliv v mírnější formě."
Přestože Bratrstvo popírá skutečnost, že v Egyptě usiluje o převzetí moci a zavedení práva šaría, „jde o známé nejasné a protichůdné tvrzení," tvrdí Smith z Weekly Standard.
Redaktor uzavírá slovy, že Muslimské bratrstvo, které vzniklo v Egyptě roku 1928, bylo „v minulém století pilířem egyptského politického a intelektuálního života ... Myšlenka, že nebude hrát v politice Egypta centrální roli, mi nedává smysl."
