Vodní a pozemský svět
Tam, kde na sebe nenadále narazí vodní svět s pozemským světem, lze očekávat zkázu - jak nakonec ukázaly i nejnovější příklady. Se střetem těchto dvou světů se setkáváme i v pohádkách. Například opera Antonína Dvořáka Rusalka je lyrická pohádka o třech dějstvích, která nám přibližuje život vodních víl, tedy téma, i v evropské kulturní historii široce rozšířené. Bonnská Opera se tohoto díla ujala v nejnovější produkci a slaví s ním své největší úspěchy.
Scénu ovládá starostlivý otec vodník (Renatus Meszar). Avšak ani jeho výrazná napomenutí nic nezmohou, a vodní víla Rusalka, okouzlujícím způsobem ztvárněna Irinou Okninou, opouští vlhký element a láskyplně se vrhá do náruče pozemského prince (George Oniani).
Rusalčina odvaha a obětavost v podstatě tvoří těžiště dění. S pomocí ježibaby (Daniela Denschlag) se při pobytu na zemi stává člověkem jen napůl, protože je němá jako ryba. Této skutečnosti bezohledně využije cizí kněžna (Anjara I. Bartz) a v den plánované svatby si získá princovu náklonnost. S tímto začátkem konce milostného vztahu začíná působit ježibabou vyřčená kletba: „Napůl ho přitáhne, napůl se potopí sám" - a nakonec je s oběma konec.
Dojemně romantický čin, vzdáleně připomínající královské děti, které se rovněž k sobě nemohly dostat, protože voda byla „příliš hluboká". A přesně tuto okolnost plně vyjadřuje pohádková scénická dekorace Helmuta Stürmera, v níž symbolika vody vytváří výmluvný rámec ve stále nových variacích. Tak se například před svým vynořením z hloubky ohlašuje vodník klokotajícími bublinami, nebo se nad pobřežím zdvihají vlny, hrozící zaplavením okolního lesa (osvětlovač: Max Karbe).
Libretem i režií jsou do rámcového děje vpleteny hned tři komorní kousky. Jsou to především tři lesní víly (Vardeni Davidianová, Kathrin Leidigová, Lisa Wedekindová) přinášející na jeviště atraktivní půvab a šarm, podobně jako tři dcery Rýna ve Wagnerově opeře „Rýnské zlato".
Rovněž tak rozdílná dvojice lesníka (Boris Beletskiy) a kuchtíka (Susanne Blattertová), kteří se odváží vstoupit do začarovaného temného lesa, aby našli obydlí ježibaby. Jsou vydáni bezmocné bezradnosti a strachu, který je strhne k zemi a doslova je tam přiková.
A v neposlední řadě je to i postava kocoura (Stefanie Ostheimerová), který ježibabu stále doprovází. Výrazně elegantními pohyby na sebe neustále upoutává pozornost diváka, a to i tehdy, když z jeho úst nevyjde ani hláska. I on, tak jako všichni vznešení hosté, (choreografie: Bärbel Stenzenbergerová) je oblečen do nádherně zpracovaného kostýmu (Dieter Hauber, Karin Stephany) a masky, jejíž pronikavý zrak může u někoho vyvolat i noční můru.
Celkově vzato se Marku Danielu Hirschovi inscenace navýsost zdařila a hudebnímu výkonu Beethovenova orchestru pod vedením Jaroslava Kyzlinka i divadelnímu sboru (sbormistr: Ulrich Zippelius) se nedá opravdu nic vytknout. Nesmí se ani zapomenout na jazykový výkon zpěváků, kteří operu zpívají v původní české verzi (vedení jazyka: Eva Randová). Celkový výkon byl po zásluze odměněn bouřlivými ovacemi publika.
