Podzim je nejlepší čas na sázení stromků, a proto jsme tentokrát požádali o rozhovor Radima Peška, majitele školky ovocných stromů ve východomoravských Bojkovicích nedaleko slovenských hranic. Radim se zabývá pěstováním a prodejem starých ovocných odrůd stromů a keřů, které pěstuje bez chemie. Také provozuje internetový obchod stareodrudy.org. Povídali jsme si s ním o ovocných odrůdách dnes i v minulosti.
Co si máme představit pod pojmem stará ovocná odrůda?
To označení není úplně ideální, jsou to historické odrůdy, které jsou starší více než 80 let. Jsou to odrůdy buď původní, někdo je tu vyšlechtil či objevil, anebo se tu pěstují už stovky let. Neznamená automaticky, že co stará odrůda, to nejlepší odrůda nebo že má pěkné plody a je nejvíc odolná. To je mýtus. Na druhou stranu je tu znalost historie těchto odrůd, takže se ví, jak odrůda reaguje, jestli zmrzá, jestli trpí na škůdce nebo choroby, takže je prověřená. Pro dobré zkušenosti s takovýmito odrůdami přetrvává jejich obliba a pěstování často více než stovky a někdy i tisíce let.
Lze najít odrůdy, které tu nabízíš, i v jiných školkách?
Teď už ano. V podstatě od roku 2003 máme nový zákon o osivu a sadbě, takže z hlediska legislativního je možno tyto odrůdy množit legálně. Do té doby se to tolerovalo, nebylo to úplně legální, na hraně zákona. V tu dobu jsme najeli na legislativu Evropské unie.
Jak ses k množení tradičních odrůd dostal?
Dostal jsem se k tomu prostřednictvím dobrovolné práce pro obecně prospěšnou společnost Gengel, kdy jsem pěstoval a přemnožoval staré odrůdy obilovin a luštěnin. První staré odrůdy stromů jsem si množil pro sebe a postupně jsem na základě poptávky začal množit víc. Předtím jsem množil okrasné stromky, ale to nebylo to pravé ořechové, neměl jsem z toho takový dobrý pocit.
Když přijdou lidé do školky, o co se zajímají nejvíce? Chtějí spíš ty starší věci nebo nově vyšlechtěné odrůdy?
Tím, že jsme zaměřeni na staré odrůdy, většina lidí kupuje je, ale prodáváme i nové odrůdy, které se mohou pěstovat bez chemie. U spousty druhů ovoce, jako u švestek nebo angreštu, jsou nové odolné odrůdy skoro jediná možná cesta, jak pokračovat s pěstováním dál. Angrešty třeba mají odolnost na padlí, a to ty staré odrůdy nemají. Doba se mění a příroda jde dopředu.
Znamená to, že staré odrůdy vyhynou?
Buď se budou udržovat jen ve sbírkách nebo na šlechtění, protože se často šlechtí ze starých odrůd, ale je tam třeba nakřížit něco, co způsobí tu odolnost, anebo se mnoho z nich i dále bude pěstovat pro svoje zajímavé a specifické vlastnosti a využití. Například v extenzivních sadech, soukromých zahradách, alejích atd. Ty, které mají stále využití na mošty, slivovici, sušení atd. a lidé o ně stojí, určitě nezmizí. Samozřejmě je to i jinak, například některé staré odrůdy jabloní jsou dnes extrémně citlivé na strupovitost a bez chemie nejdou pěstovat. Jsou tedy pro ekologické pěstování naprosto nevhodné. Jejich zachování je tedy spíše ve sbírkách, než v praxi v sadech.
Kdo jsou tvoji zákazníci a jaké jsou jejich preference?
Co se týká zákazníků, záleží odkud jsou. Místní chtějí nejvíce švestky, protože tohle je páleničářský kraj, pálí se slivovice, takže chtějí odrůdy odolné virové chorobě šarka, tzv. tolerantní. Tolerantní odrůda vykazuje vyšší odolnost, a pokud se nakazí virózou, neprojeví se to na plodech, případně na listech. Tedy umí s ním žít, virus u takových odrůd nepůsobí na plodech hospodářské škody.
Jinak zákazníci přicházejí z celé republiky i ze Slovenska, posíláme i poštou. To, že pochází z celé republiky, souvisí s tím, že tohle moc školek nedělá, hlavně u jabloní se tyto odrůdy moc nemnoží. Je to taková specialita.
Zákazníky jsou kromě soukromých pěstitelů i obce sázející stromořadí a aleje, extenzivní a ekologičtí sadaři, občanské sdružení, myslivci... je to různé. Celkově se nejvíc prodávají jabloně a z nich pak jadernička moravská (Vinár), která je tradiční krajová odrůda na Moravě, vznikla tady a nejvíc se používá na moštování a pálení. Je zajímavá například i pro alergiky, kteří mají alergii na jablka. Spousta z nich může tuto odrůdu konzumovat bez nějakých problémů, to mi potvrdili zákazníci.
V našem kraji byla v minulých stoletích nejvíc rozšířeným ovocným stromem švestka a jabloň byla až na druhém místě. Teď je to spíš naopak. Změnila to virová choroba švestek – šarka, ale i způsob hospodaření v krajině, stravovací návyky a změna společnosti, to, že máme cukr a nemusíme sladit povidly...
Takže dřív se sladilo povidly?
Určitě. Lidé dřív neměli cukr. Když už byl, byl hrozně drahý, a když se jedla sladká jídla, tak často s povidly. Povidla s mákem, to je hodně tradiční. Například namleté sušené hrušky se používaly na slazení také. Čokoláda nebyla a zpracované ovoce byl rychlý zdroj energie. Hodně se prodávalo sušené ovoce, lidi si tím přivydělávali. Do Rakouska se vozívaly sušené švestky tady ze Slovácka a Valašska, a když je pak vytlačily levnější bosenské nebo srbské švestky, tak švestky neměly takové velké využití. Proto se tu začala pálit slivovica, protože nebylo co s tím dělat. Dřív se asi pálilo víc z obilí, ze švestek jen to, co zbylo. Hlavně se to muselo použít na jídlo.
Kromě běžných ovocných stromků nabízíš i divoké místní druhy, jako dříny nebo oskeruše a nezvyklé stromy, jako moruše, kdouloně. Jaký je zájem o tyto stromy?
Zájem je. Mám ucelený sortiment pro ty zákazníky, kteří si chtějí vysadit zahradu. Mohou si vybrat jak klasické ovoce, jabloně, hrušně a podobně, tak i ty méně známé a vzácné, jako uvedené moruše, kdouloně anebo netradiční druhy, které se tu pěstují padesát, šedesát let, jako muchovník nebo maloplodé kiwi. Dřínky lidé sází kvůli plodům a dávají je do remízků, stejně jako klokočí, to je také vzácný místní druh, nebo kalina. Moruše byly u nás oblíbené už před mnoha lety a jejich rozšíření souvisí s hedvábím, s bourcem morušovým. V českých zemích byly tři vlny výsadby moruší – za Marie Terezie, která výsadbu stromů podporovala, pak za Hitlera, protože oni potřebovali hedvábí na padáky, a nakonec za komunistů, kteří to v padesátých letech vysazovali do větrolamů a také kvůli politice soběstačnosti v souvislosti s hedvábím.
Pozoruješ v prodeji vzestupný trend?
To určitě. Ale je za tím moc práce a osvěty. Ve školkách se chemie běžné používá a tím, že to dělám bez chemie, tak jsem si musel najít svou vlastní cestu, což chvilku trvalo. Protože nestříkám ničím, co není biologického původu, musí se víc okopávat a plečkovat. Hnojiva používám jen organické a herbicidy nepoužívám. To všechno zákazníci vědí. Myslím, že lidi jsou spokojení, vrací se a to je důležité. Člověk může dovézt bůhvíjaké stromky z Polska nebo odněkud, prodat je za míň peněz, vydělat víc, ale je to takové anonymní. Tady člověk dojde, klidně řekne, že mu to uschlo, a stromek mu vyměníme. Samozřejmě pokud ho nezasadil zrovna kořeny nahoru. Krize se u nás příliš neprojevila, rozhodně to nebylo tak markantní, jako v jiném oboru.
Co tě na tvé práci nejvíce baví?
Je to koníček a zaměstnání zároveň. A také částečná svoboda, to, že jsem na čerstvém vzduchu a vidím, že vzniká něco nového, nový život. Něco po mně zůstává.
A co tě nejvíc štve?
Zbytečná byrokracie a nestabilita pravidel tohoto státu. A jako správného zemědělce třeba i počasí. To je věčný problém, čím dál složitější. Od 98. roku to úplně vidím, změnu klimatu, něco se mění. Nedá se spolehnout na to, že je to odhadnutelné, jsou obrovské výkyvy. Nedá se spoléhat na to, že na jaro bude jaro a že v létě bude teplo a to třeba v mé živnosti mění to, že stromek nenaroste. Na jaro má sucho a v létě moc mokro a zimu, tak jako vloni nebo letos. Ale nemá smysl si stěžovat.
Odráží se nějak změna klimatu na odrůdách? Znamená to, že ty, co se pěstovaly dříve, už dnes pěstovat nelze?
Já mám pocit, že u některých jo. Jednak ty odrůdy, i ty staré, které byly ještě před padesáti roky obrovsky odolné proti některým houbovým chorobám, např. hrušně, jabloně na strupovitost, tak dneska vidím ten posun. Třeba jen od toho 98. roku. Klasická česká odrůda solanka, hruška, která bývala odolná na strupovitost poměrně solidně, tyto poslední dva deštivé roky trpí nejen na plodu, ale i na dřevě. U jabloní jde strupovitost taky dopředu. Například zmiňovaná jadernička bývala v knížkách před sto lety považována za úplně odolnou, a dneska už strupy mívá. Souvisí to s tím, že příroda je vždy krok před člověkem. Je to vidět i u nových odrůd, které jsou šlechtěné, aby byly rezistentní na strupovitost, ale stejně vznikly nové rasy strupovitosti, které odolnost u těchto rezistentů časem prorazily.
