S panem Cyrilem Svozilem, šéfem mezinárodního holdingu Fenix Group, jsme si povídali o jeho podnikatelských zkušenostech s Čínou, místním prostředí a trhu i o tom, proč se nakonec z Číny stáhl.
Od garážové výroby to Svozil dotáhl na jednoho z největších evropských výrobců plošných elektrických topných systémů. Vlastní výrobní závody v několika západoevropských zemích a své výrobky dodává do více než 50 zemí světa, přičemž hlavní sídlo holdingu je v severomoravském Jeseníku. Figuroval i ve speciálu týdeníku EKONOM, Příběhy úspěchu.
Mohl byste velmi stručně shrnout, co je předmětem vašeho podnikání?
Vyrábíme elektrická topná zařízení všeho druhu, od podlahového topení až po stropní vytápění.
Jak jste se dostal do Číny? Co vás k tomu vedlo?
Vznikli jsme v roce 1990 a už někdy v polovině 90. let jsme se začali profilovat jako exportní firma. Jedním z trhů, kam jsme se v té době snažili dostat, byl ten čínský. Pronikli jsme tam v roce 1999 a do roku 2006 jsme tam s většími či menšími úspěchy podnikali.
V Číně jste tedy založili podnik...?
Ne, ne. My fungujeme tak, že máme svoje firmy hlavně v Evropě – Velké Británii, Francii, Španělsku, Slovensku, ale v ostatních zemích hledáme obchodního partnera, který zboží na trh importuje a prodává.
Založení závodu jsme se bránili od samého začátku. Několikrát se nás naši partneři snažili přesvědčit založit společný podnik, ale to jsme pokaždé zavrhli, protože ty podmínky tam jsou velmi nepřátelské. Musíte čínské straně zanechat 51procentní podíl ve firmě, vy tam přinesete know-how, přinesete tam všechno a máte 49procentní podíl, proto jsme do takového byznysu nešli.
Jaké bylo podnikatelské prostředí v Číně? S jakými problémy jste se tam setkali?
Samozřejmě, že potenciál je obrovský a tempo růstu úžasné, to jsme nikde jinde na světě neviděli, nicméně to v žádném případě není standardní tržní ekonomika a prakticky od samého začátku jsme se tam potýkali s tím, že když k nějakému reálnému úspěšnému byznysu došlo, vždycky v tom byl namočen nějaký představitel lokální nebo státní politické vrchnosti, a bez toho tam byznys nešlo dělat. Pokud náš partner měl za skrytého nebo otevřeného společníka někoho z politického managementu země nebo té oblasti, tak to šlo, pokud ne, tak to vždycky končilo velmi špatně.
V Šanghaji jsme měli jednoho velkého partnera, který měl firmu, jejímž zřejmě tichým společníkem byl vysoký představitel armády. V celé Číně jsme dělali armádní zakázky v obrovském množství, nicméně v okamžiku, kdy tento společník odešel, byznys nám skončil ze dne na den. V Číně to není otázka běžného navazování obchodních vztahů a kontaktů, ale spíš otázka, jestli se vám podaří prosadit v politických strukturách.
„Ono se může stát, že třeba zvýšíte čtyřikrát, pětkrát produkci a zakázky, ale může se stát, že ty zakázky z měsíce na měsíc prakticky úplně zmizí bez jakéhokoliv důvodu, bez jakéhokoliv vysvětlení, protože se naruší nějaká politická vazba. A to je pro firmu příliš nebezpečné..."
Setkali jste se v Číně s uplácením?
Přímo ne, ale z náznaků, co jsem měl, byla ta forma partnerství korupce. Například ten šéf armády tam nepracoval, pobíral tučné dividendy, ale v zásadě kromě toho, že tomu dal politické krytí, v té firmě neudělal vůbec nic, takže to je korupce jako vyšitá, abych tak řekl. Toto prostředí bylo cítit na každém kroku. Nahoře v Mandžusku, v osmimilionovém městě Čchang-čchung jsme měli partnera – stavební firmu, která dělala veškeré městské zakázky. Obrovský rozmach, obrovský rozvoj, dodávali jsme obrovské množství výrobků, a když jsem tam pak přijel na návštěvu, tak jsme jeli za vedoucím tajemníkem komunistické strany, což byl jeho tichý společník, a za čtyři roky, když se s tím společníkem rozešli, protože si majitel firmy myslel, že ten byznys může dělat sám, během šesti měsíců zkrachoval. Nedostal ani jednu městskou zakázku. Z těchto věcí si člověk udělal úsudek, jak to tam funguje.
Působíte ještě v Číně?
Ne. Od toho roku 2006 jsme se zařekli, že... usoudili jsme, že to prostředí má od běžného trhu daleko, že sice ty výsledky, kterých se dá těmito metodami dosáhnout, jsou úžasné, ale nemá to žádnou trvalou podstatu. Ono se může stát, že třeba zvýšíte čtyřikrát, pětkrát produkci a zakázky, ale může se stát, že ty zakázky z měsíce na měsíc prakticky úplně zmizí bez jakéhokoliv důvodu, bez jakéhokoliv vysvětlení, protože se naruší nějaká politická vazba. A to je pro firmu příliš nebezpečné, v takovémto prostředí podnikat. Proto jsem se odtud dobrovolně stáhl.
Proč si myslíte, že tam jdou ostatní firmy, i za takovýchto podmínek?
Je tam málo firem, kde jsou konkrétní vlastníci. Většinou jsou to velké akciovky a tam těm manažerům jde o dosažení co nejrychlejších hmatatelných výsledků a nejde jim o dlouhodobou budoucnost firmy. Ten trh je obrovský, čili oni tam mohou během pěti let dosáhnout takových ekonomických výsledků, kterých by nedosáhli nikde ve světě, nicméně je pravda, že během těch pěti let bude většina jejich výrobků okopírována a začnou se vyrábět v Číně, v čínských továrnách vlastněných 100procentně čínskými vlastníky.
Z pohledu dlouhodobého je to naprosto krátkozraké. Z pohledu manažerů, kteří bůhví, kde za pět let budou a kteří většinu těchto velkých firem řídí, je to jen o zlepšování vlastního CV. Je to sebevražda na úkor podniku. Ti manažeři tam už samozřejmě v té době, kdy k tomu dojde, nebudou, budou někde jinde s dobrým CV.
Vy jste naopak zakladatel a zároveň manažer firmy ...
Samozřejmě, já mám zájem na tom, aby firma fungovala nikoliv pět let, ale co nejdéle.
Setkal jste se s případy jiných českých podniků, které dopadly podobně?
Viděl jsem tam poměrně dost zástupců různých českých firem, kteří tam aktivně fungovali, a vím, že také vždycky zažívali podobnou vlnu, kdy se na trh dostali, uspěli a po několika letech ten trh víceméně buď úplně opustili nebo šli na naprosto minimální úroveň obchodních vztahů.
Takže to hlásání o obrovském trhu je jen taková bublina na nalákání cizích firem?
No, trh rozhodně neodpovídá míře obyvatel. Samotný vnitřní trh Číny je výrazně menší, byť obrovským způsobem roste, ale je to trh řekněme nějaké menší evropské země. Vnitřní trh Číny v té naší problematice se dá srovnat se Španělskem. Kupní síla obyvatel je výrazně menší, jsou tam velké rozdíly. Je tam relativně hodně velmi bohatých lidí, ale střední třída chybí. Kupní síla samozřejmě neodpovídá miliardě lidí.
„Viděl jsem tam poměrně dost zástupců různých českých firem, kteří tam aktivně fungovali, a vím, že také vždycky zažívali podobnou vlnu, kdy se na trh dostali, uspěli a po několika letech ten trh víceméně buď úplně opustili nebo šli na naprosto minimální úroveň obchodních vztahů."
Druhým problémem Číny je to, že jsou tam vybudovány obrovské výrobní kapacity, ale nikdo neví, jaké je jejich reálné využití. Je tam obrovská podpora ze strany státu a stát vlastní banky, takže mají veškeré prostředky k tomu, aby se maximum výrobků vyrábělo v Číně. Samozřejmě tak, aby se většina vyvážela na trhy ostatní. A nikdo neví, kolik mají čínské banky (protože ony nemusejí zveřejňovat jako v Americe a Evropě své výsledky) ve svém portfoliu špatných úvěrů. Od nějaké tržní ekonomiky to má skutečně hodně daleko. Ta situace je pro mě jako pro Evropana naprosto nepřehledná.
Já jsem třeba zíral, když náš čínský partner měl projekt, kde chtěl ve spolupráci s námi začít vyrábět výrobky, a investice byla nějakých 10 milionů dolarů. On nikdy neměl žádnou zkušenost s realizací nějakého projektu, a ta banka se s ním bavila jako se seriózním partnerem a byla ochotná mu půjčit.
A co běžný problém spojený s Čínou – kopírování výrobků?
Během našeho osmiletého působení tam skutečně vznikly kopie našich výrobků, prakticky všech. Nebyl tam ani tak problém náš, že bychom nebyli schopni konkurovat, ale výrobky v kategorii elektrických topných zařízení, které se do Číny dovážejí, jsou zatíženy 22procentním clem, kdežto když oni vyvážejí stejné výrobky do Evropy, je tam 1,5 procenta. Taková politika Evropské unie je pro mě nepochopitelná.
Těchto 22 procent nás proti lokálním výrobcům ohromně poškozovalo a usoudili jsme, že ten trh pro nás není až tak zajímavý. Zato jsme si vytvořili slušný trh v Japonsku a Koreji, kde jsou ty podmínky přece jenom daleko stabilnější.
Takže do podobných zemí jako je Čína se už na základě vaší zkušenosti nehrnete?
Naštěstí zemí s takovouto strukturou není až tak moc. Rozhodně bych nešel, kdyby byla možnost, do takových zemí, jako je Severní Korea nebo Venezuela. To už vím, co mě čeká, a nechci se s tím setkávat.
Když se vrátíme k padělkům vašich výrobků, jaká byla jejich kvalita a jak rychle se objevovaly?
Velmi rychle. Kvalita vzrostla, to musím uznat. Číňané jsou naprosto skvělí, co se týká technických záležitostí. To, co v Evropě trvá měsíc, oni dělají za týden. Jsou schopni výrobek velmi rychle okopírovat, velmi rychle vyrábět, ale dělníci ani technici nemají zkušenosti, dopouštějí se fatálních vad, které by v Evropě nikdo neudělal. Ty první výrobky, které vyrobí, jsou relativně dobré, protože jsou to 100procentní kopie a někdy po šesti měsících přijde vlna, kdy se začnou nahrazovat levnějšími komponenty a kvalita prudce padá. Nicméně po dvou třech letech se zase začíná zvedat, protože potřebné zkušenosti postupně získávají.
Konkurují vám čínské výrobky v Evropě a ve světě?
Snaží se čím dál víc. Naštěstí u našich výrobků lidská práce netvoří zásadní procento v hodnotě výrobku. Setkáváme se s nimi čím dál víc jak v Evropě, tak i v jiných zemích, ale pokud není nějaká nerovnováha daňové zátěže nebo cel, pak nemáme problémy úspěšné konkurovat.
Děkujeme za rozhovor.
Přečtěte si také:
Blata Blansko: Jak čínské padělky málem zničily českého výrobce
Dovoz z Číny se stal pro některé firmy noční můrou a z čínských dělníků jsou otroci Západu
