Dílo novináře Jang Ťi-šenga - o úseku čínské historie, kdy Mao Ce-tung realizoval svoji mocenskou vizi, která stála miliony Číňanů jejich životy.
Ve svých představách a vidinách, jak pomocí různých metod proměnit Čínu v hospodářskou velmoc a zároveň zavést v co nejkratší době komunismus, se nechal Mao Ce-tung inspirovat sovětskou teorií pseudovědce Trofima Denisoviče Lysenka, jehož teorie měla podle socialistické ideologie změnit přírodovědecké zákony.
Koncem roku 1949 vyhlásil Mao svou „lidovou" republiku. Lid však pro jeho, někdy až bizarní nápady, nebyl příliš zapálený, a tedy neprokazoval patřičné nadšení a spolupráci při budování "nového ráje na zemi". Ani samotná komunistická strana Maovi nesloužila podle jeho představ. Aby se tedy zbavil jakékoliv opozice a mohl prosadit svou verzi socializmu, vydal soustavu nařízení k potlačení všech takzvaných „levičáků s velikým sklonem k pravicovým myšlenkám" a přinutil národ k úplné kolektivizaci.
O tomto úseku čínské historie pojednává dílo novináře Jang Ťi-šenga (Yang Jisheng). Ten chce tímto způsobem postavit alespoň literární náhrobní kámen svému otci, který tehdy podlehl hladomoru. Proto se kniha nazývá Náhrobní kámen – Múbei (v němčině Grabstein) a vyšla v nakladatelství S. Fischer. Jangovi se po rešeršní práci, která trvala desítky let, podařilo s pomocí četných interview, archivních studií a jejich vyladěním s pomocí novinových článků a knižních publikací sestavit dohromady celou mozaiku. Výsledek: byl to Mao, na jehož příkaz došlo k hladomoru a více než 36 milionů lidí zemřelo hlady nebo byli tak oslabení, že padli za oběť různým nemocem.
Novinář Jang Ťi-šeng chce vydáním knihy postavit symbolický literární náhrobní kámen svému otci, který podlehl hladomoru během Maova takzvaného Velkého skoku vpřed.
Maova „Výpomoc v demokratické revoluci" v letech 1958 až 1962, při níž byly pro čínský lid zkázonosné dva pojmy, a to „Tři rudé zástavy" a „Velký skok vpřed", které znamenaly totální vládu a zbavení práv více než půl miliardy lidí.
Pod Třemi rudými zástavami rozuměl Mao za prvé generální linii strany pro socialistickou výstavbu v průmyslu a zemědělství, přičemž měly být použity moderní i tradiční výrobní metody; za druhé mobilizaci „mas" s pomocí pracovně náročné výroby; a za třetí kolektivizaci zemědělství. Pojmově byly rudé zástavy převzaty ze Sovětského svazu, ale u Maa byl odlišný přístup k soudruhům, kteří byli hanlivě označeni za revizionisty.
S Velkým skokem vpřed měly být uskutečněny body dva a tři Rudé zástavy. Mao chvástavě prohlásil, že za 15 let Čína předhoní hospodářství Velké Británie. Pro takový rozmach však potřebovala ekonomika ocel. Devizy na nákup oceli, železné rudy i nositelů energie ale chyběly. Vysoké pece Čína rovněž neměla. Pro Mao Ce-tunga to však nebyl žádný problém. V celé zemi se začaly stavět vysoké pece. Byla strhávána obydlí a místo nich se zřizovaly prostory na vypalování hliněných cihel. A tak tovární komíny kouřily v hustě zalidněných městech, v odlehlých vesnicích a dokonce i ve věznicích.
V září 1958 bylo pouhých 14 procent čínské produkce oceli z malých pecí, ale o měsíc později už byl jejich podíl 49 procent. Jenomže tento nárůst spotřeboval veškeré uhlí. Nový přísun uhlí z důlních závodů nemohl pokrýt poptávku ani přes nařízenou otrockou práci po celých 24 hodin, tak se v pecích pálily krovy, nábytek, domovní dveře, předměty denní potřeby a vše, co bylo dřevěné. Jelikož se odsouzení z nepotřebnosti a označení za buržoazní přežitek dočkalo i ovoce, posloužily jabloně, broskvoně i pomerančovníky jako palivo v pecích. A soukromé vlastnictví bylo zrušeno.
Rodina jako opora čínské kultury prakticky pozbyla významu. Nový život byl formován v kolektivu a lidových komunách. A rodinu nahradily společné kuchyně, dětské jesle i školky, školy, zdravotní střediska i pohřební zařízení. Tak bylo i logické, že selské domácnosti rušily své kuchyně, protože lžíce, pánve a dřevo už stejně padly za oběť výrobě.
Maův aparát tak mohl sledovat své občany při snídani, při obědě či večeři, při práci i při večerních indoktrinacích, prakticky po celých 24 hodin. A člověk byl stále na očích veřejnosti, protože i toalety byly společné.
Hladomor
Od roku 1958 Mao pro vojenské účely měnil potraviny za zahraniční zbrojařské výrobky. Když po všech nařízených, ale zcela nevhodných výrobních metodách tvořil výtěžek průmyslu pouhý podřadný železný šrot a navíc ke vší bídě ještě následovaly neúrody, byl kolaps celého hospodářství nezadržitelný. Tehdy byla poslední šance k rozdání zabavených potravin, ale nestalo se tak. Mao se rozhodl pro katastrofu.
Byl si plně vědom toho, že jeho lid hladoví, a tak vydal oznámení, že Velký Mao už nebude jíst maso. Jeho osobní kuchař však měl v zásobě rafinované recepty, kterými by nepohrdl samotný císař. Byl to například dušený rybí puding, ryby, humry a přirozeně i maso, zatímco se lidé bouřili, drancovali a krádežemi potravin se zoufale pokoušeli bojovat o každé sousto, a tím i o záchranu života.
Grafiky a tabulky doplňují skutečnost, že v letech 1958 až 1962 došlo v Číně k dramatickému poklesu porodnosti a několik desítek milionů lidí přišlo o život nepřirozeným způsobem.
Jangovo resumé zní - Mao byl posledním císařem a také se tak cítil. Byl však špatným císařem. Jeho krédem byla tyranie, teror a vláda s neomezenou mocí. Maova nominální demokracie byla tudíž despocie.
Je třeba zdůraznit, že Jangova líčení jsou navýsost zdrženlivá. Aby se předešlo výtce zveličování, rozhodl se pro jednoduchý jazyk a navýsost konzervativní vyložení počtu obětí. Jiní autoři, jako například vědec Frank Dikötter, docházejí k daleko vyššímu počtu obětí – až 46 milionů mrtvých!
Zpět k náhrobním kamenům: dokonce ani ty nebyly mrtvým dopřány. Hřbitovy byly odstraněny a kameny použity na stavby domů. Múbei – čínský výraz pro náhrobní kámen - je označení Komunistické strany Číny pro historii.
Autor této recenze Dr. Thomas Weyrauch sleduje od svého pracovního pobytu v Číně v letech 1989-1990 s hlubokým zájmem politický vývoj v zemi, která je mu stále blízká. Svou první práci o lidských právech v Číně napsal právník Weyrauch v roce 1983. Následovalo několik knih, které vyšly v nakladatelství Longtai-Verlag.
Obálka : S. Fischer Verlag
Yang Jisheng: Grabstein – Múbei.
Die große chinesische Hungerkatastrophe 1958 – 1962.
(Velký čínský hladomor v letech 1958-1962.)
Z čínštiny přeložil Hans Peter Hoffmann
Frankfurt (S. Fischer Verlag) 2012
ISBN: 978-3-10-080023-7
792 stran, 28,00 eur
Související články:
Devět komentářů ke komunistické straně: Část VII, Historie zabíjení Čínské Komunistické strany
Děsivá zima roku 1968: Vzpomínky na čínskou kulturní revoluci
