K pozorování mořských panen docházelo po staletí
V reakci na televizní speciál věnovaný existenci mořských panen se stále více lidí ptá, zda mořské panny skutečně existují, či ne.
Při pozorném zkoumání historie lze objevit řadu záznamů, jež mořské panny či setkání s nimi popisují. Zde je přehled nejznámějších případů pozorování mořských panen. Mimo jiné zahrnuje zkušenosti Kryštofa Kolumba, Johna Smithe či Williama Shakespeara.
1. století n. l.: Plinius starší pořizuje o néreidkách záznam ve své Historii přírody. Popisuje je jako ženy s šupinatým rybím tělem. Podle Plinia „sedí na delfínech, nebo na Kétó (řeckém mořském božstvu) nebo na mořských koních“.
Plinius také popisuje, jak legát Gálie psal císaři Augustovi o „velkém množství nereidek (…) které byly nalezeny mrtvé na mořském břehu“. Plinius dále uvádí: „Mám také informace od jednoho vojáka – jezdce, který prohlašuje, že poblíž Cádizu viděl mořského muže.“ (Překlad Plinia byl pořízen Chichagskou univerzitou).
5. století n. l.: V knize Physiologus, která měla být napsána v Řecku neznámým autorem, se nachází část věnovaná „přirozenosti mořských panen“. Její překlad pořídila Mary Allysonová:
„V moři je mnoho zázraků.
Mořská panna je jako dívka:
Má hruď i tělo – od pupku dolů se však nepodobá dívce, ale rybě s ploutví.
Tento zázrak přebývá v nestálém místě, kde dochází k odlivu.
Ona potápí lodě a způsobuje utrpení,
Zpívá sladce – siréna – má mnoho silných hlasů, sama je ale velmi nebezpečná.
Ale moudří a opatrní muži jsou schopni se vrátit,
Ti podali o této siréně zprávy, popisujíce ji jako napůl dívku a napůl rybu, něco velmi zvláštního.“
Mezi lety 1040 – 1105: Rabín Šlomo Jicchaki (známý též pod jménem Raši) popsal mořskou pannu v Talmudu: „V moři existují ryby, které vypadají z poloviny jako člověk a z poloviny jako ryba. Ve staré francouzštině se nazývají sirény.“
Zhruba ve stejné době se o sirénách zmiňuje také komentátor Tóry Mošav Zekeinim. Zmínka pochází z knihy Posvátné příšery:
„Pojem sirény odkazuje ke stvůrám žijícím v moři. Tyto se částečně podobají lidské ženě, především horní částí svého těla. Mají ňadra a dlouhé vlasy. Spodní část jejich těla je rybí. (…) Dokáží zpívat krásným a příjemným hlasem.“
13. století: V knize De Propietatibus Rerum popisuje mořské panny také Bartolomeo Angelicus. Kromě jiného tvrdí, že mají krást námořníky z jejich lodí.
V knize je popsán tvor, který měl být nalezen u břehů Grónska: „Vrchní část jejího těla se podobá ženskému tělu. Má dlouhé ruce a dlouhé hebké vlasy. Hlava i krk se zela podobají lidským. Mezi prsty na rukou má plovací blány podobné těm, které má na nohou vodní ptactvo. Dolní polovina těla se podobá rybě. Je šupinaté a má ploutve. Ukazuje se hlavně před silnými bouřemi. Často se potápí a pak se opět vynořuje na hladině s rukama plnýma ryb, které hází na palubu lodi. Námořníci obvykle bývají vystrašení, protože to berou jako znamení toho, že jsou odsouzeni ke ztrátě několika členů posádky. Když se naopak snaží mořská panna z lodi nějaké ryby ukrást, je to pokládáno za dobré znamení. Příšera má hrozivou tvář s širokým čelem, výraznýma a pronikavýma očima, širokými ústy a dvojitou bradou.“
1389: Roku 1389 je publikována kniha Výpravy Jana Hessenského na východ, ve které se autor při výčtu různých nebezpečí, kterým musela výprava čelit, mimo jiné zmiňuje i o tom, jak „jsme připluli ke kamenité hoře, kde jsme slyšeli zpívat sirény, mořské panny lákající lodě svým zpěvem do nebezpečných míst. Viděli jsme spoustu těch stvůr. Skutečně nás to vyděsilo.“
1403: V roce 1403 se měla mořská panna skrz rozbitou hráz dostat až do holandského vnitrozemí. Byla objevena jednou místní ženou a jejími služebnými, „které se jí nejprve bály, postupně se ale odvážily k ní přiblížit a nakonec ji vzaly domů, kde ji krmili chlebem, mlékem a masem a dokonce ji oblékly. Mořská panna se snažila dostat zpět do moře, v čemž jí ale zabránily“.
Mořská panna se později měla naučit šít, mluvit však nezačala. Měla zemřít 15 let po svém objevení.
Celý příběh byl popsán angličanem Johnem Swanem roku 1635 v knize Speculum Mundi.
Kniha také obsahuje následující popis mořské panny: „Změněny v rybu, jsou hrdé a samolibé. Horní polovinu těla si však zachovaly. Jejich zvláštní dovedností je jejich hlas, který ke škodění užívají, přilákají slabé poutníky, které zabijí.“
1493: Kryštof Kolumbus zpozoroval tři mořské panny, které měly vyskočit z moře. Do lodního deníku si zapsal: „Nejsou tak pěkné, jak bývají zobrazovány na obrazech, i když se do jisté míry lidem podobají.“ Dále také poznamenal, že podobné tvory viděl u břehů západní Afriky.
1560: Podle knihy Fantastické mýty středověku spisovatelky Sabine Baring-Gouldové „blízko ostrova Mandar na západ od Srí Lanky chytili rybáři do své sítě sedm mořských mužů a panen, čehož mělo být svědky také několik jezuitů a otec Henriques a otec Bosquez, který byl lékařem místokrále v Goa. Ten provedl pitvu mořských lidí. Nakonec dospěl k závěru, že vnější i vnitřní stavba jejich těl je velmi podobná té lidské.
1590: Předpokládá se, že Shakespeare napsal svou hru Sen noci svatojánské mezi lety 1590 – 1594. Ve hře se mimo jiné píše:
„Z útesu jsem jednou viděl delfína a na něm, vzpomínáš, mořskou pannu: zpívala tak úchvatně, že rozbouřené moře hned ztišilo se, aby naslouchalo. Pár potřeštěných hvězd se zvědavostí zřítilo ze svých sfér.“ (V překladu M. Hilského).
1608: Henry Hudson popisuje zážitek, který se mu přihodil při plavbě 15. června. Tehdy se plavil přes Beringovo moře do severního Norska.
„Tohoto ráno spatřil jeden z členů posádky mořskou pannu a přivolal ostatní, aby jim ji ukázal. Přišel jeden z našich druhů. Mořská panna se mezitím přiblížila k lodi a oba si je pozorně prohlížela. Vodní proud ji poté otočil. Horní část jejího těla byla ženská. Její tělo připomínalo naše těla. Měla světlou pokožku a dlouhé tmavé vlasy. Když se potápěla, viděli její ocas, který jim připomínal ocas sviňuchy a byl skvrnitý jako ocas makrely. Ti dva se jmenovali Thomas Hilles a Robert Rayney.“
V polovině 19. století proběhlo přezkoumání incidentu, které ve své knize The Romance of Natural History provedl přírodovědec Philip Henry Gosse. Ten dospěl k závěru, že obvyklá vysvětlení pozorování mořských panen na tomto případě nelze užít.
Ať už je vysvětlení tohoto úkazu jakékoliv, rozhodně nelze říci, že se jednalo o tuleně či mrože. Tuleni i mroži museli být těmto polárníkům dobře známí, asi jako kráva pasákovi krav. Pokud si oba celý příběh nevymysleli, k čemuž by neměli žádný důvod (navíc kapitán oba dva dobře znal jako charakterní muže), museli oba vidět tvora, který ještě nebyl přírodní vědou popsán a zařazen.
1614: Kapitán John Smith (ten z legendy o Pocahontas) viděl mořskou vílu u pobřeží Massachusetts.
Zapsal si, že „horní část těla se zcela shodovala s tělem ženským. Velmi ladně plavala poblíž břehu. Měla velké, kulaté oči, krátký nos, pěkně tvarované, trochu delší uši a dlouhé zelené vlasy upravené zvláštním a poměrně atraktivním způsobem“.
1619: Dva norští senátoři (Ulf Rosensparre a Christian Hollh) chytili podle knihy Adventures in Unhistory mořského muže, kterého ale pustili zpět do moře.
1739: V tomto roce se objevil v časopise Gentleman's Magazine článek popisující setkání s mořskou pannou. Celá příhoda je opět popsána v knize Adventures to Unhistory: „Rybář blízko Exeteru vytahoval své sítě, když zpozoroval, že se mu do nich podařilo chytit nějakou podivnou stvůru. Té se podařilo ze sítě vyskočit. Rybáři po ní začali házet klacky. Nakonec se jim ji podařilo zastavit. Když ke stvoření přišli blíž, zpozorovali, že umírá. Stvoření se ve svých rysech podobalo člověku. Jeho chodidla měla plovací blány jako kachna, oči, nos a ústa se podobala lidským. Stvoření mělo ocas , který se podobal lososímu. Celkem měřilo stvoření na výšku čtyři stopy.“ Následně bylo veřejně vystaveno ve městě.
1797: V tomto roce napsal skotský učitel William Munro dopis Dr. Torranceovi z Glasgow. Ten jej 8. srpona 1809 publikoval v novinách The Times.
Munro píše: „Asi před dvanácti lety jsem pracoval jako farní učitel v Reay. Při procházce po břehu zátoky Sandside jsem se rozhodl prodloužit svou trasu a zamířil jsem k Sandside Head, když mou pozornost upoutala neoblečená žena sedící na skále svažující se do moře. Vypadalo to, že si češe vlasy, které jí splývaly na ramena a měly světle hnědou barvu. Podobnost tohoto stvoření s člověkem byla tak dokonalá, že kdyby neseděla na skále, která je pro plavce zcela nepřístupná, myslel bych si, že na té skále skutečně sedí žena. Za normálních okolností bych to stvoření jistě považoval za člověka. Měla vlasy (či srst) již zmíněné barvy, na hlavě měla korunu, buclaté tváře a kulaté čelo. Její tváře měly ryšavou barvu, oči byly modré, ústa i rty měly lidský tvar. Jelikož měla zavřená ústa, nemohl jsem vidět její zuby. Hruď, břicho, paže i samotné ruce byly lidské. Zda měla mezi prsty plovací blány, nemohu říci. Na skále bylo stvoření asi tři nebo čtyři minuty. Celou tu dobu si česalo své dlouhé vlasy. Zdálo se, že je svými vlasy zaujaté. Následně to skočilo zpět do moře. Hladina moře byla na úrovni jejího břicha. Mě si to nevšimlo, a tak jsem stvoření mohl dál pozorovat z bezprostřední vzdálenosti.
Bezprostředně předtím, než se to vrátilo do moře, si mě to všimlo. Určitě se to dívalo směrem, ve kterém jsem se nacházel. Je také třeba poznamenat, že úkaz podobný tomu, který zde popisuji, byl již v minulosti hlášen i jinými lidmi, o jejichž důvěryhodnosti nemám důvodu pochybovat, a tak nemám důvod ke zpochybnění ani jejich svědectví. To, co mě o existenci tohoto fenoménu zcela nezvratně přesvědčilo, byla má vlastní zkušenost.
Pokud toto mé svědectví pomůže k prokázání existence jevu dosud spíše nevídaného a neuvěřitelného pro přírodní vědy nebo k vyvrácení skepticismu jiných, kteří jsou hotovi vyvracet vše to, s čím nemají sami zkušenost, uvítám to.
Vážený pane,
Váš nejuctivější služebník
William Munro“
1801: Dr. Chisolm líčí svou čtyřletou návštěvu karibské oblasti (dnešní Guyany). Místní obyvatelé zde mořské panny nazývají „mene mamma“, nebo také „matky vod“. Místní guvernér Van Battenburgh poskytl Chisolmovi jejich popis: „Vrchní část jejich těla se podobá lidskému tělu, hlava je o něco menší, někdy holá, ale většinou pokrytá dlouhými černými vlasy. Mají široká ramena a velká a dobře tvarovaná ňadra. Spodní část těla byla rybí, zakončená ploutví. Podobá se delfínovi. Barva jejich pokožky je černá nebo žlutohnědá. Místní domorodci mají ze zvířete strach a drží jej v úctě. Jsou přesvědčeni, že zabití tohoto tvora by pro na ně přivolalo katastrofu. Proto tato zvířata neloví a žádné tak zatím ani nemohlo být prozkoumáno. Zatím byla pouze pozorována, například jak sedí ve vodě. Když jsou vyrušeni, potopí se do vody, přičemž dolní část jejich těla bývá pozorována právě při této příležitosti. Většinou si upravují vlasy rukama nebo se jinak rukama, nebo něčím, co ruce připomíná, dotýkají svého těla. Často bývají zaměňovány s domorodými ženami, které se právě koupají.“
1822: Podle deníku London Mirror vypověděl pod přísahou mladý Skot John McIsaac, že viděl zvíře, které mělo horní polovinu těla lidskou, zatímco zbytek jeho těla byl pokryt šupinami a byl zakončen rybím ocasem. Pozorování tvora se mělo odehrát v roce 1811. McIsaac tvrdil, že stvoření mělo dlouhé hnědé vlasy, měřilo mezi čtyřmi až pěti stopami a mělo prsty blízko u sebe.
Jak uvádí článek, „stvoření několik minut plavalo pod vodou a pak zmizelo.“ Článek se dále zmiňuje, že „ministr Campbeltownu a komorník ostrova Mull jeho svědectví prověřovali a prohlásili, že nenašli žádný důvod pro jeho zpochybnění“.
1830: Vesničané ze vsi Benbecula na Vnějších Hebridách (souostroví u břehů západního Skotska) na pobřeží zahlédli malou ženu. Pokusili se ji chytit, ale neuspěli, a tak po ní začali házet kameny. O několik dní později vyplavilo moře její tělo. To následně prozkoumali. Následující úryvek pochází z knihy Hidden Animals:
„Horní část těla měla velikost těla dobře vyvinutého, asi tří nebo čtyřletého dítěte, s abnormálně vyvinutým poprsím. Tvor měl dlouhé tmavé vlasy a bílou pokožku, která byla jemná a měkká. Spodní část těla připomínala spíše tělo lososa, ale neměla šupiny. Tvor byl později pohřben.
1842: Phineas Barnum, jeden ze slavných bratrů Barnumových, se podle svých vlastních slov setkal s tvorem, kterého popsal jako mořskou pannu. Ta měla být chycena poblíž Fidži. O hodnověrnosti celého nálezu panují značné rozpory.
Na podporu nálezu se postavil deník New York Sun: „Viděli jsme to! Co to je? Mořská panna! Vypadá z poloviny jako ryba, z poloviny jako savec. Nejpodivnější tvor, jakého kdy přírody stvořila.“
Ve své autobiografii Barnum publikované Ústavem umění a historie Univerzity George Masona říká, že tělo živočicha koupil z pozůstalosti starého námořníka, který jej získal pro změnu od japonských námořníků.
Barnum také popisuje setkání s přírodovědcem, který nalezeného živočicha zkoumal. Ten mu měl říci, že nechápe, jakým způsobem byl živočich vyroben, protože „se nikdy nesetkal s opicí, která by měla takový tvar zubů, paží, rukou a dalších anatomických anomálií, a zároveň nezná žádnou rybu, která by měla podobný tvar ploutví.“
Na podporu nálezu se postavil deník New York Sun: „Viděli jsme to! Co to je? Mořská panna! Vypadá z poloviny jako ryba, z poloviny jako savec. Nejpodivnější tvor, jakého kdy přírody stvořila.“
Ve své autobiografii Barnum publikované Ústavem umění a historie Univerzity George Masona říká, že tělo živočicha koupil z pozůstalosti starého námořníka, který jej získal pro změnu od japonských námořníků.
Barnum také popisuje setkání s přírodovědcem, který nalezeného živočicha zkoumal. Ten mu měl říci, že nechápe, jakým způsobem byl živočich vyroben, protože „se nikdy nesetkal s opicí, která by měla takový tvar zubů, paží, rukou a dalších anatomických anomálií, a zároveň nezná žádnou rybu, která by měla podobný tvar ploutví.“
Barnum se následně zeptal, proč si tedy myslí, že živočich byl (uměle) vyroben. „Protože nevěřím v mořské panny,“ odvětil mu biolog. „To ale není žádný důvod pro jejich neexistenci,“ odvětil mu Barnum, „já v mořskou pannu věřím a budu ji pronajímat.“ Barnum tvora následně vystavoval ve svém muzeu v New Yorku, kde se stal senzací.
Podle kritiků je tvor jen podvrhem vyrobeným japonskými umělci.
1857: časopis Shipping Gazette přinesl zprávu o skotském námořníkovi, který u pobřeží Británie zahlédl podivné stvoření.
„Nezávisle na sobě jsme viděli objekt pohybující se asi šest stop od lodi. Jednalo se o ženu s vyvinutými ňadry, pohledným obličejem, tmavou pletí a hebkými vlasy. Byla těsně pod vodní hladinou a pozorovala nás. Trvalo to asi tři nebo čtyři minuty a pak zmizela. Je třeba podotknout, že počasí bylo v ten den dobré a byla skvělá viditelnost," říkají John Williamson a John Cameron.
1947: Starý skotský rybář oznámil, že viděl mořskou pannu asi 20 yardů od břehu, jak sedíce na staré pasti na humry si češe vlasy. O této příhodě informuje sir Arthur Waugh ve své knize The Folklore of the Merfolk. „Bohužel se otočila, uvědomila si, že ji někdo pozoruje, a zmizela v moři,“ píše. Přesvědčením starého rybáře, že skutečně viděl mořskou pannu, ale nemohlo nic otřást.“
2008: V tomto roce byla pozorována mořská panna u vesnice Suurbraak, která leží u Západního mysu v Jižní Africe. Zprávu přinesl korespondent deníku New Zealand Herald Aldo Pekeur. Obyvatel vesnice, pan Daniel Cupido, říká, že byl spolu se svými přáteli před půlnocí u řeky, když uslyšeli něco, jako kdyby někdo „tloukl o zeď“. Cupido šel za zvukem, našel postavu „vypadající jako bílá žena s dlouhými černými vlasy".
Cupido se jí snažil pomoci. Žena ale vytvářela jakýsi podivný zvuk, který Cupido označil za „nejpodivnější zvuk na světě“. Jeho matka ho popsala jako „nesmírně smutný a srdceryvný“. Stvoření popsali jako „kaaiman“ - napůl člověka a napůl rybu, bájného tvora žijícího v hlubokých tůních. Vedoucní místní turistické kanceláře Maggy Jantjes říká, že lidi, kteří kaaiman viděli, dobře zná a že žádný z nich nemá problémy s alkoholem či drogami.
2009: V tomto roce se objevily zprávy o desítkách lidí, kteří viděli mořskou pannu poblíž Haify ve městě Kirjat Jam. Místní radnice se rozhodla vypsat odměnu 1 000 000 dolarů pro každého, kdo existenci mořské panny doloží snímkem, nebo mořskou pannu odchytí.
„Spousta lidí nám říká, že si jsou jistí, že mořskou pannu viděli. Jednotlivá svědectví jsou na sobě přitom nezávislá,“ uvedl mluvčí radnice Natti Zilberman pro televizi Sky News. „Lidé říkají, že je to napůl dívka a napůl ryba, skáče jako delfín. Předvádí různé kousky a pak náhle zmizí.“
2012: Úřady v Zimbabwe oznámily, že mořské panny pronásledovaly vládní dělníky, kteří pracovali na přehradách v několika různých oblastech. Ministr pro vodní zdroje Sam Sipepa Nkomo před senátním výborem vypověděl, že v inkriminovaných oblastech prováděli místní šamani rituály, aby mořské lidi zahnali. Údajně mají žít v nádržích Gokwe a Mutare, kam se kvůli nim dělníci bojí jít pracovat. Někteří dělníci utekli a ostatní odmítají jít zpět na staveniště a zprovoznit tam vodní pumpy. Zprávu přinesl Hlas Ameriky. (Více)
Tradiční vůdce provincie Východní Mashonaland Edison Chihota médiím řekl, že mořské panny skutečně existují. „Jako strážce naší tradice o tom nepochybuji. Každý, kdo jejich existenci zpochybňuje... je to, jako by zpochybňoval sám sebe.“
Přeložil:Radovan Bartošek 
