Současná ekonomická situace Číny mi připomíná poznámku „Nadcházející události zopakují události z finančních krizí v roce 2007 a 2008 a z asijské finanční krize v roce 1997. Všechny důkazy poukazují na to, že tentokrát bude v hlavní roli Čína,“ kterou jsem zakončil svou knihu The Big Turning Point (Velký předěl) publikovanou roku 2011. V té době spekulace o tom, že Čína bude pravděpodobným epicentrem příští globální ekonomické krize, byly považovány naprostou většinou lidí za pesimistické. Teď však vidíme, že se to odvíjí přímo před našima očima.
Finanční stimuly nejsou zázračnou zbraní
Po celosvětové finanční krizi v roce 2008 zavedl čínský stát obří stimulační balíček a přijal expanzivní monetární politiku. Ekonomika se rychle odrazila ode dna a značně se zotavila. Toto zotavení nejenom že udrželo čínský ekonomický zázrak, ale také odstartovalo mezi ekonomickými teoretiky debatu o „čínském modelu“. Divili se, jaký systém a kulturní pozadí se skrývá za mýtem zdánlivě nikdy nekončícího ekonomického růstu.
Ale i Čína musí poslouchat určité základní přírodní zákony, stejně jako my podléháme zemské gravitaci. Jak se očekávalo, poté, co ústřední vláda postupně balíček snižovala, začal rychlý úpadek. Vlastně až moc rychlý, na vkus čínského vedení. Čínští makroekonomové navrhli v prvním čtvrtletí roku 2012 strategii „stabilního růstu“. Změna politiky z „růstu“ na „stabilní růst“ odrážela nutnou a zvýšenou obezřetnost státu. Ovšem jediným nástrojem, na který se mohou spoléhat, je tradiční politika měnového stimulu, která jako zázračná zbraň vždy v minulosti neomylně zabrala.
Po více než šesti měsících stabilního růstu přestala ekonomika padat a začala ve čtvrtém kvartálu 2012 nabírat. Také čínský burzovní trh se rychle probral poté, co se propadl pod úroveň dva tisíce bodů. Tato iluze stabilizujícího účinku však trvala pouze jedno čtvrtletí. V prvním kvartálu 2013 rostl HDP Číny jen o 7,7 procent, méně než předpoklad Reuters, který očekával nárůst osmiprocentní. Pokud bude tento trend pokračovat, roční růst se zřejmě propadne někam pod šest procent anebo ještě níže. Tento snižující se růst je pravděpodobně prorockým klíčovým okamžikem čínské ekonomiky.
Externí závislost
Americká krize nestandardních hypoték v roce 2008 nebyla krizí pouze pro Spojené státy, ale pro celý globální tržní systém, který od druhé světové války stojí na ekonomice USA. Jde o systémovou krizi, ne o krizi periodickou. Jelikož ekonomický růst Číny a dalších nastupujících zemí je výrazným komponentem svázaným s tímto globálním tržním systémem, budoucnost jejich růstu závisí na vývoji systému. Tyto ekonomické subjekty budou hluboce zasaženy jakoukoliv kritickou změnou v systému.
Čína mohla vyřešit svou tíživou ekonomickou situaci koncem 90. let a dosáhnout úžasných ekonomických výsledků díky sérii příhodných interních a externích faktorů. Interní faktory zahrnovaly: konkurenční výhodu v podobě levné pracovní síly, nízké výrobní náklady zajišťované orgány místní správy a nízké náklady na přírodní zdroje a ekologii. Ruku v ruce s tím přišla nezbytná externí podmínka – dravá expanze globálního ekonomického systému.
Jinými slovy, Čína by se nemohla těšit z konkurenční výhody nízkých nákladů bez masivní expanze vnějších trhů. Od roku 2008 dochází v globálním ekonomickém systému k obrovským změnám, což je v 21. století nutný předpoklad pro udržitelný ekonomický růst. Čínská ekonomika již nemá ty příležitosti, které měla koncem 90. let. Mnozí se mylně domnívali, že Čína má pevnou institucionální výhodu, která jí přináší trvalou konkurenční sílu. Ve skutečnosti tato výhoda nebyla ani pevná ani trvalá, právě naopak. Po minulých ekonomických expanzích se zřetelně vynořily výrazné negativní následky nakumulované nevědomky za všechny ty roky. Dnes už ta takzvaná institucionální konkurenční výhoda není hnací silou ekonomické expanze. Namísto toho neustále vytváří sociální a ekonomické problémy.
Dluhové dilema
Po finanční krizi začaly globální ekonomické subjekty na mikroekonomické úrovni souběžně proces urgentního snižování míry zadlužení, ale Čína vystupňovala míru zadlužení ve státě, mezi podniky i jednotlivci, aby zachovala růžový obraz nafouklé ekonomiky. Navzdory častým úpravám a změnám v ekonomických i měnových politikách provedla Čína ve skutečnosti pouze jednu věc: napumpovala do existující ekonomické struktury víc zadlužení.
Jednání Číny, v takovém rozměru a po tak dlouhou dobu, je v ekonomických dějinách zadlužených ekonomik neobvyklé a vedlo k bezprecedentním výsledkům – nový dluh Číny, který se nabalil v letech 2009 – 2012 byl kolem 110 procent HDP a celkový poměr dluhu k HDP dosáhl 205 procent. Studie ukazují, že míra návratu kapitálu v Číně se v posledních letech rychle a ustavičně propadá. „Byl tam omezený prostor pro politiku měnových a fiskálních stimulů,“ prohlásil nedávno čínský premiér Li Kche-čchiang.
Dluhová krize se objevila a pokračuje. Od zhroucení lichvářského trhu v sektoru osobních dluhů po finanční pomoc místním samosprávám od čínských bank prostřednictvím programu masivního prodloužení splatnosti země čelí zvýšenému riziku charakterizovému nahromaděnými dluhy v místní samosprávě a ve státních podnicích. Pokud bude tento trend (rychlá expanze úvěrů, rostoucí dluh, pomalý ekonomický růst) pokračovat, můžeme si položit otázku, zda Čína už překročila určitou kritickou hranici a dosáhla vlastního „Minského okamžiku“ (původně termín popisující rychlé znehodnocení ruských aktiv v roce 1998), to jest náhlého zhroucení hodnoty aktiv v důsledku obrovského dluhu. Tohle je tichá krize, ale stačí na to, aby odstartovala historické a nesmírné změny.
Yuan Jian píše o politice a ekonomice Číny. Je autorem knihy The Big Turning Point (Velký předěl). Tento článek byl prvně publikován v South Reviews.
Přeložil: Ondřej Horecký 
