V malebném údolí Vysočiny, poblíž Polné, nalezneme vesnici jménem Věžnička. Výtvarnice Mirka Bílková, usadivší se v původním zemědělském statku ve Věžničce, posílá odtud do světa vodníky, rusalky, bludičky. Ve své dílně, vybavena hlínou, barvami, glazurou i pecí, modeluje vlastní postavičky, hrnečky, šperky, šachové figury a v neposlední řadě pohádkové bytosti. Již pár let tvoří ve své dílně keramiku, užitnou i ozdobnou.
Vedle dílny se nachází hospůdka „U Tadeáše“, jež slouží místním obyvatelům jako stánek občerstvení. V létě se tu scházejí zejména rodiče a děti, kteří tu našli svůj program. V zimě zde lyžaři hledají útočiště a horký nápoj, někteří si prohlédnou a třeba i zakoupí keramiku nebo si mohou objednat vodníka či rusalku na svou zahrádku či jezírko.
Zeptali jsme se Miroslavy Bílkové, co takový život na statku v malé vesnici obnáší.
Jak dlouho již vytváříte své figury, vodníky, rusalky, dárkové předměty z keramiky?
To už ani nevím, nevzpomínám si…. Od kdy jenom..? (smích) Zde na statku pobýváme od roku 1990.
Je zde krásná oblast Vysočiny. Vy jste z města, zde žijete na vesničce, daleko od železnice. Jaká cesta vás přivedla sem, k dělání keramiky? Jste sice blízko Polné, ale ani odtud není příliš významné spojení se světem.
Původním povoláním jsem učitelka. Vystudovala jsem pedagogickou školu v Brně. Učila jsem pak asi pět let. V Červeném Kříži jsem učila, když tam ještě byli skláři **; ve škole tam byla tehdy ještě dvoutřídka, kterou jsem měla jako učitelka dohromady sama. To bylo náročné na organizaci. Přípravy na vyučování musely být rozvrženy na minutu přesně, abyste všechny děti zaměstnala, jinak by zlobily.
Dokud jsme bydleli v městském paneláku a moje děti byly malé, musela jsem s nimi pořád chodit na pískoviště. (To mne nebavilo.) Pak jsme koupili chaloupku v Jihlávce a jezdili tam na víkendy. Chalupu jsme měli s kamarády napůl, ale mně to nestačilo. Sháněli jsme chalupu, až jsme sehnali tuhle usedlost.
V jakém stavu se nacházela, když jste ji kupovali?
Naproti byly chlévy a tady (v hospodě) – to byla zbořenina – jsme nejprve bydleli (smích). Potom jsme z chlévů udělali svůj domov a zde hostinec. V našem domově byly předtím koňské stáje a také chlévy pro kravky.
Zde na statku před námi bydleli potomci těch, kteří zabrali usedlost původnímu majiteli. Původní majitel usedlosti se, myslím, jmenoval Musil; po válce obviněn z kolaborace s Němci. Usedlost mu sebrali lidé, kteří na ní pak žili, a jejich potomci nám to prodali celkem lacino.
Zde jste začala dělat svoje umění?
Umění jsem dělala už v paneláku, po večerech. Jo, jo, do noci, do tří ráno. Pak jsem ráno vedla děti do školy…
Dělala jste dárkové předměty nebo jste měla jinou inspiraci?
Chodila jsem spoustu let do sochařského kroužku. Pak jsem byla na mateřské dovolené a velmi jsem toužila začít něco dělat! Sehnala jsem si kousek hlíny - a už jsem ji válela. Točila jsem ji klasicky na hrnčířském kruhu.
Jakou hlínu používáte a odkud pochází?
Hlína – ta se prodává v balíkách z Hevy. Dováží se od nás, z Čech. Je to zpracovaná hlína, už bez bublin. Ukrojíte kus a můžete hned začít dělat. Vytvořená díla se nejprve musí usušit. Když dělám menší figuru, tak schne rychle. Placky schnou pomaleji.
A jak to potom pokračuje? Co se děje pak?
Když se to vysuší, dá se to na přežah do pece. To znamená vypálení za teploty 900 stupňů Celsia. Pec mám elektrickou. V peci pobudou figury tak pět hodin, pak se musí nechat pomalu vychladnout. Během přežahu otevírám pec dřív, pozvolna. Nemohu ji otevřít najednou. Ještě ten den nebo následující den již mohu figury glazovat.
Glazování má být politura?
Ano. Politura se dělá ze sypkých kysličníků kovů. Prášky se smíchají s vodou do konzistence smetany. Do roztoku se figury namáčí, pak je stírám a potom už přijdou na řadu štětečky. Malba přijde až po glazování.
Po malbě následuje výpal, figury nebo jiné keramické výrobky se znovu vsadí do pece. V ní se pálí na 1 100 stupňů Celsia.
Jak získáváte zájemce o výrobky nebo zákazníky?
K tomu slouží moje webové stránky www.keramikamb.cz. Předtím to fungovalo od úst k ústům. Pokud někdo někomu řekl, že – „líbilo“ - dal doporučení. Moje výrobky si hledají odbyt v podstatě samy. Když se někomu líbí a ti lidé mají přání, zavolají.
Zákazníci jsou z tuzemska nebo se vám daří prodávat i do ciziny?
Daří se i v cizině, ve Švédsku, v Německu; myslím, že i Američanka tu byla také. Někdo mne jí doporučil, přišla se podívat, a koupila si.
Děláte na zakázku nebo prostě tvoříte dle své fantazie?
Pokud nemám zakázku, tak vymýšlím vlastní tvorbu. Pustím si koncert a vymýšlím. Když mám hodně zakázek, pracuji na nich.
Pořádali jste tu keramická sympozia?
Keramiku ne, ale pořádáme tady slunovrat. Při něm mají dospělí i děti možnost dělat s hlínou v mé dílně. O Vánocích pořádám takové minikroužky, minikurzy. Někdy je to ve spolupráci s Muzeem Vysočiny. Letos to má být v říjnu. Základní škola tu není, všechny děti musí docházet do Polné.
Máte ohlasy od zákazníků, jak jsou spokojeni?
To se pozná, že si objednají další věci (smích). Nebo dají doporučení někomu dalšímu.
Jak zde funguje vaše hospoda „U Tadeáše“?
Do hospody chodí spíše chlapi. A když s sebou vezmou rodinu, ženu a děti zajímá spíše naše keramika.
Děkujeme za rozhovor.
Život ve Věžničce
Nejen hospůdka „U Tadeáše“ je součástí výtvarné usedlosti. S jejími majiteli tu žijí také ovce a osel, a samozřejmě také pes i kočka. Když paní výtvarnice otevře dvířka ohrady a zavolá: „Ove ové!“, ovečky ochotně přiběhnou a loudí pamlsek – z jejích rukou dostanou jablka nebo suchý chleba. Také oslík Tadeáš vás pozdraví svým typickým hýkáním a rovněž očekává něco dobrého na zub.
Obyvatelé vesnice Věžnička nesou pečeť výtvorů Mirky Bílkové na svých domech. Keramická čísla domů nebo půvabné a malebné poštovní schránky na obydlích mnohých obyvatel nenápadně prezentují keramická díla ze zdejší dílny.
Při své dlouholeté tvorbě vychovala Mirka Bílková tři děti, které jsou dnes již dospělé. Od roku 1990 několikrát vystavovala své práce v Jihlavě, v Galerii Štáflova chalupa v Havlíčkově Brodě, v Lukách anebo také v Polné na zámku. Její početné figury a užitnou keramiku lze nalézt také v prodejnách koupelnového studia Elmat. Bezpečně je poznáte podle osobitého a vyhraněného stylu jejich tvůrkyně.
* Věžnička se původně jmenovala Malá Věžnice; od r. 1924 byla přejmenována na Věžničku. Je v ČR jediná toho jména.
** Od roku 1845 zde byly sklárny, později převzaté Jihlavskými sklárnami Bohemia. V roce 2007 zde ukončily provoz.
