Jan Werich – „Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá“

NON QUAMDIU, SED QUAM BENE VIXERIS, REFERT

Elegancí jazyka umět rozesmát lidi a dát jim pocit veselí je dar a tímto darem Werich přímo oplýval. Jeho humor kořeněný satirou a filozofií byl vskutku jedinečný.

Humorista, publicista a spisovatel Vladimír Škutina se o Werichovi vyjádřil velice trefně: „Jan Werich je sopka. Sopka, která chrlí rozžhavenou lávu na zem a oblaka kouře k obloze. Máte-li příležitost pozorovat Jana Wericha na jevišti a hlavně mimo ně, zdá se vám, že už tu musel být před staletími – právě jako ta sopka…“

A jakoby mu Werich na to odpověděl: „Já jsem nikdy nehrál, co jsem nechtěl. A když jsem něco hrál, věděl jsem, proč to hraju. To vědět musíte. Ale dál jsem to nerozebíral. Vešel jsem na jeviště a ono to hrálo…“

Odkud pramenil jeho smysl pro humor, pro hudbu, pro dramatický tvar? Nezačalo to všechno až na gymnáziu v Křemencové ulici v Praze. Za inspiracemi formující duši mladého dospívajícího Wericha stála bezpochyby už jeho maminka, ale i babičky a otec. Formovalo ho jistě také jeho okolí – hospody, kabaret či biograf.

Voskovec a Werich

Ke stylu svého hraní potřeboval Jan Werich partnera a při jeho hledání se pokaždé rozhodoval podle Horatia: „Střez se toho, kdo nepřečetl víc než jednu knihu.“

Prvním a vlastně celoživotním partnerem Jana Wericha byl Jiří Voskovec. A nezměnily to ani kilometry vzdálenosti, ani železná opona nebo oceán. Druhým Werichovým partnerem se stal Miroslav Horníček, mladší a méně „zkušený“, avšak nakonec svého učitele i překonal. V onom typu divadla, pro který Werich Horníčka získal, byl divák víc než přihlížející účastník. Byl to také partner.

Voskovec a Werich nepotřebovali slov, i tak si rozuměli. Základem jejich předscén byly jednoduché konstrukce ze dvou až pěti slov a několika témat. S těmi pak doslova žonglovali. Improvizace je stavba, je to hra a asociace myšlenek či slovních hříček, které nabývají posléze jiného významu.

Werich si dokonce už ve dvaadvaceti letech dělal legraci z nejprimitivnějšího, nejlacinějšího „dělání“ komiky. Ostatně to platí dodnes o humoru v divadle či v televizi, který bývá nezřídka kdy podbízivý, primitivní a laciný. Takto se o humoru vyjádřil zcela jasně: „Humor se nedá naučit. A snad ani odnaučit. Humor je vztah k životu a k lidem. Kdo humor nemá, je chudší než ten, který se s humorem narodil… Jestliže mluvíte o pokračovatelích našeho humoru, pak musíte o nás hovořit také. Humor pokračuje. Jako řetěz pokračuje tím, že na článek navazuje další článek. A koneckonců i tasemnice neustále pokračuje, ale tasemnice je příživnice neboli parazitka, a tudíž nemá s humorem nic společného. Neboť humor není parazit.“

Ke vzpomínání měl Werich také svérázný přístup a velmi nerad se ohlížel zpátky, aby vzpomínal na „staré dobré časy“: „Ohlížet se nemá smysl. Zdržuje to. Když se ohlížíte v autě, obyčejně se nabouráte. To je lepší zastavit, vystoupit, sednout si na patník a pořádně se podívat. Jednou. Ale ne pořád brzdit.“

Ohlížet se nemá smysl. Zdržuje to. Když se ohlížíte v autě, obyčejně se nabouráte. To je lepší zastavit, vystoupit, sednout si na patník a pořádně se podívat. Jednou. Ale ne pořád brzdit.

Slabost pro záhady

Jan Werich nebyl vždy jen mužem s racionálním myšlením. Měl v sobě ukrytý jakýsi tajemný „šuplíček“ se svým, jak říkal, tajemnem. Zajímal se o astrologii, alchymii, magii a kouzla. Zajímala ho i Voskovcova záliba v astronomii a bádal nad tím, co jsou to vlastně sny.

A tak mu učaroval Golem s rudolfínskou kabalou a temně renesanční Prahou. Doba rudolfínská se vyznačovala magií, alchymií a vůbec tajemnem.  Na téma Golem vznikla v roce 1930 stejnojmenná slavná revue Golem, kterou hráli Voskovec a Werich v Osvobozeném divadle.  Byla to jedna z jejich nejzdařilejších her.  Postavy z Golema, Rudolf II., komoří Lang a dvorní alchymista Jeroným Scotta, pak znovu ožívají na plátně ve filmu Pekařův císař a císařův pekař, který dopadl skvěle a slavil velký úspěch nejenom doma, ale i v zahraničí.

II. světová válka

Když se přiblížily tragické události a těžká předválečná doba, bylo Osvobozené divadlo v roce 1937 uzavřeno. Jedna z jejich nejodvážnějších komediálních her té doby nesla název Balada z hadrů. Oba herci a též jejich společník, hudební autor Jaroslav Ježek, byli nuceni opustit republiku. Druhou světovou válku tak spolu strávili v USA. Také tam hráli divadlo, hlavně pro tamní českou menšinu. Proslavily je protinacistické pořady, které Hlas Ameriky vysílal do Evropy v češtině.

Po 2. světové válce se oba herci do Československa sice vrátili, ale Jiří Voskovec v roce 1948 opět emigroval a poté se již nikdy zpět do vlasti nevrátil. Vzhledem k politické atmosféře poválečné doby nemohli spolu již hrát satiru, přestože nakrátko otevřeli divadlo V+W.

Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.

Komunistická totalita

Po komunistickém puči v únoru 1948 pak Werich hrál v různých pražských divadlech. Později odvážně založil Divadlo Voskovce a Wericha, ve kterém stanul po jeho boku Miroslav Horníček. Kritika, která dnes míří na Jana Wericha, mu vytýká, že se nikdy nezastal svých pronásledovaných anebo vězněných kolegů, přestože jeho popularita v tom mohla mít jistou váhu. Někteří jeho zastánci zase připomínají, že Werich podepsal petici Dva tisíce slov.

Oba umělci, Voskovec i Werich, milovali film. Spolu hráli ve čtyřech snímcích, byly to Pudr a benzin (1931), Peníze nebo život (1932), Hej rup (1934) a Svět patří nám (1937). Poslední dva jmenované z nich, které režíroval M. Frič, náleží do zlatého fondu českého filmu. Později Werich v oblasti filmu větší uplatnění nenacházel. O pár let později zahrál krále v pohádce Byl jednou jeden král a roku 1963 ztvárnil další roli ve snímku Vojtěcha Jasného Až přijde kocour.

Je pravděpodobné, že dosud nebyly objeveny všechny zvukové nahrávky, nesoucí Werichův hlas. V jejich výběru se nachází třeba kdysi velmi populární kulinární výstupy Miroslava Horníčka o vaření, kdy oba herci vtipně vařili a své recepty volně prokládali odvážnými glosami, jimiž ironicky komentovali tehdejší společenské události. „Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá,“ mínil Werich.

Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.

Dalším z jeho děl je pohádková knížka Fimfárum; obsahuje pohádku (Chlap, děd, vnuk, pes a hrob), která je příběhem sestaveným pouze z jednoslabičných slov, což ukazuje i na Werichovu lingvistickou genialitu. Jiná z pohádek, Tři veteráni, byla úspěšně zfilmována Oldřichem Lipským. Z cest po Itálii vyšla jeho kniha nesoucí název Italské prázdniny (1960). V roce 1963 obdržel Werich titul národní umělec, přesto však nebyl totalitním režimem příliš oblíben.

Werichova účast na shromáždění umělců v Národním divadle 28. ledna 1977, které se zapsalo do dějin jako Anticharta a jehož se zúčastnila i celá řada dnes populárních umělců, byla spíše laciným trikem tehdejší mocenské stranické struktury. Werich žil dlouhou dobu v izolaci a až v televizi zjistil, jaké obludnosti se stal objektem. Podle svědků se obrátil telefonicky na tehdejšího ministra vnitra Obzinu s dementi, které však nebylo pro vedení KSČ představitelné a přijatelné.

Mezi lidmi se také traduje, že byl Jan Werich nucen vystupovat v divadle i v pokročilém věku, protože prostě neměl na živobytí. Jedna jeho milovnice řekla, že byla na posledním takovém jeho vystoupení a tam jí tekly slzy. Jeho moudrost se záhadně projevuje v jednom z jeho mnoha výroků: „Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“

 

---