Článek z cyklu Morální základy české společnosti
HABEMUS DUAS AURES, SED UNUM OS, UT PLURA AUDIAMUS QUAM LOQUAMUR
Máme dvě uši, avšak jen jedna ústa. Měli bychom tedy více poslouchat než-li hovořit.
Dětství a mladická léta
Janáček měl dvanáct sourozenců, z nichž tři zemřeli v dětství. Vysoká dětská úmrtnost nebyla v tehdejších dobách ničím neobvyklým. Dětství na Hukvaldech bylo navíc značně tvrdé a nuzné, přesto anebo právě proto si skladatel místo oblíbil tak, že se tam celý život vracel. V jedenácti letech ho otec poslal do Brna, aby tam studoval na církevní škole hudbu a zpěv. Měl z něj vyrůst učitel, stejně jako jeho otec
Učitelé v něm však rychle rozpoznali hudební talent. Jako devatenáctiletý mladík nastoupil na pozici sbormistra pěveckého kroužku Svatopluk. I když penězi v té době rozhodně neoplýval, vzdal se nároku na honorář za svou činnost a stejně tak učinil i v době, kdy vedl i další, profesionálnější, sbor – Besedu brněnskou.
Mezitím odjel do Prahy, kde studoval varhanickou školu. Žil tam velmi skromným životem, ale ani hlad mu nezabránil v usilovném studiu. V Praze se seznámil s Antonínem Dvořákem a od té doby byli přáteli. Janáčkovi byla Dvořákova hudba velmi blízká a často se s ním radil. Oba je spojoval lidový základ a původ jejich skladeb, které dokázali umělecky povýšit do nových rovin.
Umělcovo sociální cítění se projevovalo mimo jiné i v zájmu o jeho studenty, o to, zda jsou zdraví, prospívají a co je trápí.
Za pár let nato si z Brna odskočil na krátký leč intenzivní studijní pobyt na konzervatoři v Lipsku, aby se naučil skládat. Byl tak horlivým žákem, že mu dokonce vadilo, na rozdíl od mladších spolužáků, že učitelé chodí na přednášky pozdě. Chtěl toho ve vyhrazeném čase vstřebat co nejvíce. Po návratu do Brna, stanul v čele varhanické školy, kterou založil a z níž se stal pilíř hudební výuky ve městě. Jako činorodý člověk se Janáček aktivně podílel brněnském kulturním životě.
Umělcovo sociální cítění se projevovalo mimo jiné i v zájmu o jeho studenty, o to, zda jsou zdraví, prospívají a co je trápí. Vždy byl ochoten jim v těžkých životních situacích pomoci přinejmenším radou, zatímco ve výuce byl na ně přísný. Pro klavírního virtuose Otakara Hollmana, jenž přišel ve válce o pravou ruku, napsal skladbu pro levou ruku. Nedovedl být lhostejný k lidské bolesti a úzkosti, k utrpení a bezpráví. Hluboce jej oslovila poezie Petra Bezruče horující proti sociálnímu a národnostnímu útisku doby. Ostatně některé Janáčkovy skladby jsou svou tématikou také protestní. Jako hrdý vlastenec nemohl stát stranou osvobozeneckých snah, které hýbaly národem.
Okouzlení lidovou kulturou
V 80. letech 19. století se Janáček pustil do studia a sběru lidových písní. O lidovou hudbu byl v obrozeneckých letech velký zájem. Ostatně k písním měl vřelý vztah už od mládí. Folklór byl pro něj zdrojem inspirace, proto sbíral nejen texty písní a melodie, ale i tance, aby se zachovaly pro budoucí generace.
Uvědomoval si důležitost tradic pro svůj národ. „Držím se kořenů života našeho lidu, proto rostu a nepodlehnu,“ prohlásil. Při skládání se ovšem držel pravidla, že lidová píseň by se neměla v díle kopírovat, pouze by měla sloužit jako podnět. Měl totiž za to, že národní písně také někdo složil, i když možná není znám, a tudíž nelze píseň svévolně citovat bez uvedení jejího názvu. Při sběru i skládání hledal umělec pravdivost a realismus, a neváhal kritizovat všechny, kdo se jich nedrželi. Originalita je něco, čeho je si třeba vážit, říkával
Z jeho poznávání rodného kraje vznikly Lašské tance, reakce na úspěšné Dvořákovy Slovanské tance. Cestoval ale i do dalších koutů Moravy, na Hanou a Moravské Slovácko, kde sbíral cenný folklorní materiál. Dokonce se zajímal o tónový spád řeči, který mu o mluvícím mnoho řekl. Zapisoval si nápěvky mluvy do speciálního deníčku, ať už šlo o řeč dělníka, pekaře, rozpustilých děvčat, jeho umírající dcery, ale i zpívání ptactva, hru zvonů či mořský příboj. To vše mu sloužilo jako inspirace ke komponování.
V hudbě jsme jistě ve vlastní pravdě životní. Ona potěší, ale též námi otřese.
Plodný konec života
V roce 1904, rok po smrti své jednadvacetileté dcery, požádal o odchod do penze, aby se mohl věnovat komponování. „Třicet až pětatřicet až čtyřicet hodin týdně vyučovat, dirigovat zpěvácký spolek, řídit koncerty, vést kůr kláštera, přitom složit Její pastorkyni, oženit se, ztratit děti – bylo třeba zapomenout na sebe,“ vzpomíná později umělec. Léčit se, relaxovat, ale i pracovat jezdil pravidelně do lázní Luhačovice na východní Moravě.
Zatímco jeho díla byla v Brně velmi oblíbená a známá, v Praze se jejich interpretace dočkal jen zřídka. Neustálé přehlížení a zneuznání pražskými uměleckými kruhy Janáčka trápilo. Její pastorkyňa zazněla na prknech Národního divadla až v roce 1916, dvanáct let po jejím složení, kdy ji v Brně znali snad všichni. Po zásluze se však nakonec dočkala obrovského úspěchu i na břehu Vltavy a pak v rychlém sledu také za hranicemi, už pod názvem Jenůfa.
Náměty k operám Janáček často čerpal z literárních a dramatických děl, ať už to byl Gogolův Taras Bulba, Čapkova Věc Makropulos nebo Dostojevského Zápisky z mrtvého domu. Na rozdíl od svých slavných předchůdců Dvořáka a Smetany si libreta zpravidla psal sám. V opeře Výlety páně Broučkovy si bere na paškál zbabělost a skrytou nebezpečnost sobeckého měšťáka, v Lišce Bystroušce zase oslavuje přírodu a věčný koloběh života. Ať šlo o jakýkoliv námět, snažil se v něm pravdivě zachytit povahu a psychologii postav, zvuky přírody, jakož i složitosti života.
V posledním desetiletí jeho života, po vzniku první republiky, ho zachvátila tvůrčí vitalita a pocit životního štěstí. Konečně se dočkal i všeobecného uznání a slávy. Tvořil skladbu za skladbou, jakoby mu bylo o třicet let méně. Zároveň pracoval na několika obsáhlých mistrovských skladbách. V průběhu práce na jedné věci už měl rozpracovánu záležitost další, odpočíval zřídkakdy. Zemřel náhle na zápal plic k všeobecnému překvapení.
Janáčkova mladá a průbojná hudba poznamenala celou generaci jeho současníků. K jejímu poslechu, a to je případ i dalších věhlasných skladatelů, není třeba být odborníkem, stačí jen poslouchat a cítit srdcem.
Snad ještě zmiňme, že umělec měl v zálibě psychologii, lidovou kulturu, přírodu, byl taktéž jedním z prvních členů Sokola v Brně. Vstoupil do něj r. 1876 a setrval tam až do konce života. Složil i klavírní doprovod ke cvičení kroužení kužely.
 Posbírali jsme citáty a záznamy z životů významných českých vládců, spisovatelů, umělců a myslitelů. Jejich receptem na dobrý a úspěšný život bylo pěstování ctností, dodržování morálních zásad a společenské etiky. Ve výtisku české redakce deníku Epoch Times se vracíme zpět ke kořenům českého národa a poodhalujeme základy myšlení nejvýznamnějších postav české historie i hodnoty, které podle nich přinášejí lidem a společnosti štěstí, harmonii, prosperitu a klid v duši. Čtěte více... |
