Elitou v oblasti malby je jistě rodina Mánesových. Antonín Mánes patřil k předním postavám české preromantické krajinomalby a na jeho tvorbě zakládala generace dalších českých romantiků.
Antonín Mánes byl synem mlynářského tovaryše a starším bratrem malíře Václava Mánese. V letech 1806–1817 navštěvoval krajinářskou školu Karla Postla na pražské Akademii a krajinomalbě zůstal věrný celý život. Mezi jeho nejznámější díla patří cyklus 12 obrazů „Český rok". Malířský směr, kterým se vydával, byl kromě romantismu i realismus, ke kterému ho inspirovala holandská krajinomalba.
Působil jako profesor krajinářské školy na Akademii v Praze a vychoval zde celou řadu žáků. Nejvíce však, jako umělecký příklad, zapůsobil ve vlastní rodině. Synové Josef a Quido i dcera Amalie čerpali z jeho díla nejen ve svých uměleckých záběrech přírody.
Realismus
Snažil se, jako ostatní realisté, dívat na krajiny, které maloval, objektivně, bez iluzí a fantazie. Ve svých dílech nejprve kreslil pastýře a poté poutníky, kteří putují krajinou a obdivují její půvab. Krajinomalba měla zachytit dokonalou fyzickou realitu.
Realisté se také do obrazu snaží přidat něco ze své osobnosti a vlastní životní zkušenosti, takový obraz tak často zobrazuje i prvky a věci, se kterými se umělec v životě setkal. Ve svých obrazech má také prvky z romantické filozofie zachycující jak svět minulý, tak svět současný, připomínající koloběh přírody.
Mezi jeho významná díla patří například zřícenina starého opatství v Kelso v jižním Skotsku, na kterém věrně vyobrazil skutečnost podle návrhu díla malíře Lizarda, na kterém byly nakresleny jen ruiny.
Václav Mánes
Realistická tvorba má však vyobrazit také dění nad tímto pozemským světem, a tomu věřil jeho mladší bratr Václav, který bravurně kreslil nejen portréty, u kterých velkou měrou dokázal vystihnout charakteristické a jedinečné rysy zobrazené osobnosti, ale věnoval se také především náboženské malbě, která mu zajistila veřejný úspěch. Vedle oltářních obrazů pro mnohé kostely v Čechách tvořil historické malby a řadu kvalitních měšťanských podobizen.
Josef Mánes
Josef Mánes. (Volné dílo)
Starší syn Antonína, Josef Mánes, je považován za zakládající osobnost českého výtvarnictví a největšího mistra české malby a krajinářství, a to i přesto, že jeho život byl poměrně nešťastný, poněvadž trpěl duševní chorobou. Josef kreslil ve stylu realismu a romantismu, ale také rokoka. Jeho hlavním zájmem byla monumentální historizující díla.
Zajímal se o původní moravské kroje a mnoho kreseb, jejichž součástí jsou i studie a popisky jednotlivých krojových detailů, pochází z hanáckého lidového prostředí. Tato tvorba se tak stala přínosnou i z hlediska dokumentárního. Nakreslil například nejstarší vyobrazení kroje bílovského, jenž je jednou ze čtyř variant kroje uherskohradišťského. Tyto kresby byly často, jak uvádí historik František Žákavec, v díle Josefa Mánesa velmi detailní.
Zúčastnil se i výzdoby kostela svatých Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně. Podle jeho návrhů je na vratech chrámu osm medailónů s vypodobněním českých patronů. Vytvořil také medailony na Staroměstském orloji. Jednalo se o jeho vrcholné dílo - navrhl dvanáct terčů s alegoriemi ročních období, nazvané nyní „Mánesův orloj". Dnes se však už jedná o kopii, originál je uložen v Muzeu hlavního města Prahy.
I tak jsou po něm v mnoha městech naší republiky pojmenovány ulice. V Praze je mimo Mánesovy ulice i Mánesův most na Vinohradech. Na zámku v Čechách pod Kosířem je Mánesova síň, kde jsou umístěny památky vztahující se k zdejšímu pobytu velkého umělce. V r. 1952 byl natočen o Josefu Mánesovi dokumentární film v režii Břetislava Pojara. Mánesa upomínají různé knížky, básně i hudební díla.
Quido Mánes
Jeho mladší bratr Quido je možná méně známý, ale svou tvorbou také významnou měrou přispěl k českému malířství. Již od svých deseti let studoval na pražské Akademii a studoval dokonce i v německém Düsseldorfu. Maloval nejdříve historické a bitevní scény, později také studoval lidové typy pro galerii slovanských krojů.
Jeho hlavní tvorbou je však žánr, který byl v tehdejší době, velmi populární. Kreslil témata z českého venkova a příběhy ze života městských lidí. Tyto obrazy zrcadlily nejen scény a příběhy, do kterých se lidé mohli lehce vžít, ale častokrát měly i hlubší vnitřní význam, jako tomu můžeme vidět například v jeho slavném obraze „Starožitník", na kterém jsou zobrazeny různé předměty symbolizující celé evropské dějiny umění a celý svět devatenáctého století. Ilustroval také knihy Babička Boženy Němcové nebo Dona Quijota od Cervantese.
Amalie Mánesová
Jejich starší sestra Amalie měla zájem tvořit především portréty, ale její otec to považoval za nevhodné pro ženy a nařídil jí, aby se věnovala krajinomalbě.
Většinu svého času však věnovala vyučování a podpoře bratrů. S bratrem Josefem malovala panoramata v Krkonoších a s oběma bratry okolí Hrubé Skály. Po smrti otce převzala velkou část jeho soukromých kursů kreslení, které vedl u bohatých šlechticů, a ze získaných prostředků pak pomáhala bratrům.
V její malířské škole studovala například významná česká malířka Zdenka Braunerová. Většina jejích prací je v majetku žákyň.
Tajemství obrazů
Říká se, že v jediném tahu štětcem se zrcadlí celá osobnost umělce, jeho životní zkušenosti, energie a charakter. Fotografie proto nikdy nemůže umění malby nikterak předčit, neboť je ochuzena právě o tyto jedinečné prvky.
Posbírali jsme citáty a záznamy z životů významných českých vládců, spisovatelů, umělců a myslitelů. Jejich receptem na dobrý a úspěšný život bylo pěstování ctností, dodržování morálních zásad a společenské etiky.
Ve výtisku české redakce deníku Epoch Times se vracíme zpět ke kořenům českého národa a poodhalujeme základy myšlení nejvýznamnějších postav české historie i hodnoty, které podle nich přinášejí lidem a společnosti štěstí, harmonii, prosperitu a klid v duši. Čtěte více...