Přeživší vzpomínají, zatímco komunistická strana prosazuje ztrátu paměti
Význam fotografie „muže před tanky“ (třetí v článku) pro většinu lidí, kteří jsou obeznámeni s masakrem na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, je jasný: odvážný jedinec se postavil proti represivnímu komunistickému režimu.
Pro Fang Čenga (Fang Zhenga), čínského studentského aktivistu, který je nyní na invalidním vozíku, se samotná fotografie stala nástrojem represí.
„Byl jsem pravidelně konfrontován s tímto 'mužem před tanky' z fotografie,“ uvedl Fang ležící na nemocničním lůžku krátce po masakru 4. června 1989, kam byl převezen s rozdrcenýma nohama. Přejel mu je tank čínské Lidové armády jedoucí z náměstí Nebeského klidu.
Fang byl jedním ze studentů, kteří protestovali proti oficiální korupci a vyzývali k větší demokracii a svobodě. Stovky tisíc idealistických mladých studentů, jako byl on, zaplňovaly od dubna 1989 náměstí Nebeského klidu v srdci Pekingu. Podle nejnovějších výzkumů byly 4. června 1989 pravděpodobně tři tisíce z nich zastřeleny.
„Vyvíjeli na mě velký tlak. Úředník zvedl fotku a řekl: Podívej se na něj, tank ho nerozdrtil. Pokud tebe ano, musel jsi se dopustit násilí.“
Úředníci si vymýšleli a zkoušeli různé taktiky, jak se dostat Fangovi do hlavy. Ve skutečnosti se Fang ráno 4. června jen pokoušel zachránit jednu studentku, která omdlela poté, co na ně jeden voják vystřelil chemickou zbraní. Když palba ustala a Fang společně s několika dalšími studenty chtěli odejít, spatřil ležící ženu, ke které mířil tank. Když ji odstrčil z cesty, tank ho přejel.
„První věcí, kterou po mě chtěli, bylo, abych zapomněl pravdu a překroutil fakta. Byl to neustálý boj. Chtěli, abych zakryl, co se stalo.“
I když byl Fang sportovcem, tak musel odmítnout účast na paralympiádě v Číně, protože nechtěl lhát o tom, jak přišel ke zraněním. Bylo mu také nařízeno domácí vězení a izolace, byl diskriminován i na svém pracovišti. Pokud by prostě lhal ve jménu režimu, mohl být ušetřen jakýchkoliv potíži. „Toto trvalo 20 let – zápas s úředníky o povaze pravdy,“ vzpomíná Fang.
Vyhnanci z náměstí Nebeského klidu promlouvají
Fang letos v dubnu promluvil o svých zkušenostech na Harvardské univerzitě během diskuse organizované jinou přeživší ženou z masakru na náměstí Nebeského klidu, která však do Pekingu nikdy nedorazila.
Rowena Che (Rowena He) z čínské provincie Kuang-tung (Guangdong) byla v roce 1989 teenagerem. Jedné noci jela se svolením rodičů na kole, aby se setkala s dalšími, kteří byli znepokojeni zprávami z Pekingu. Její malý bratr vážně strčil do kapsy jejích šatů přibližně 16 korun a řekl: „Dej si nealkoholický nápoj, pokud dostaneš žízeň.“ Nikdo však nevěděl, jak velké riziko toto setkání představuje a jak ovlivní její budoucnost.
O devět let později emigrovala do Kanady a začala na Harvardské univerzitě vyučovat kurz zabývající se protesty v roce 1989 a jejich násilným potlačením.
Její nová kniha 'Tiananmen Exiles' (Vyhnanci náměstí Nebeského klidu) je záznamem výpovědí některých z klíčových postav studentského hnutí, doplněné i o její vlastní příběh.
Vynucená ztráta paměti
Lidský duch, touha po pravdě a odpor vůči nejhorším činům režimu nakonec zvítězí, i navzdory neustávajícímu nátlaku Čínské komunistické strany. O tom pojednává další kniha, 'The People's Republic of Amnesia' (Lidová republika ztráty paměti) od Louisy Lim, bývalé korespondentky Národního veřejného rádia (NPR), která je věnována zkoumání právě těchto pokusů.
Louisa cestovala po Číně, Tchaj-wanu a Hongkongu, kde sbírala řadu autentických příběhů lidí, kteří měli co do činění s protestním hnutím a masakrem. Knihu napsala především z úhlu pohledu, ve kterém znázorňuje, jak Čínská komunistická strana (ČKS) zastírá skutečné dějiny a chce se tak před veřejností zprostit viny. Jen pár odvážlivců je schopno dát stranou své životní zájmy v boji proti tzv. 'zapomínání'.
Louisa uvádí na počátku knihy příklad jednoho z vojáků z venkova, Čchen Kuanga (Chen Guanga), který se zúčastnil masakru na náměstí Nebeského klidu. Když se vplížil se svou armádou, ještě v civilu, do hlavního města, ukryli ve Velké lidové hale kulomety s náboji. Než se převlékli do vojenského oblečení, postříleli čekající studenty.
Čchen přitom neuměl se zbraní zacházet, uvedla Lim ve své knize. On a jeho kamarádi také vůbec „nevěděli, že k pochodu se připojily tisíce zaměstnanců, a to i z ministerstev". Nevěděli ani, že na nejvyšší úrovni vlády existovaly rozpory o tom, jak se vypořádat se studenty, a že oni sami se též stali oběťmi této velice riskantní politické hry.
Dále Louisa Lim například píše o odmítnutí jednoho vysokého vojenského velitele podílet se na zákroku proti demonstrantům a jeho hluboké obavy, že by mohla nastat vzpoura mezi vojáky.
Ostatní části její knihy popisují, jak se vládní agenti vypořádávali z přeživšími studenty z masakru, jako je tomu například u Čang Minga (Zhang Minga), jednoho ze studentských vůdců. Po masakru Čang rozjel podnikání, při kterém velmi zbohatl. Majetek mu však kvůli obavám, že se může stát až příliš mocným, zabavili. Byl na sedm let uvězněn a nyní žije za reziduální (trvalý) příjem, nemůže přijímat pevnou stravu, živí se jen mlékem a chodí na terapie baňkami, které zmírňují jeho fyzické bolesti.
Závěrečná kapitola knihy líčí další masakr, který se konal rovněž 4. června v Číně v centru města Čcheng-tu, které se nachází na jihozápadě země. Stejně jako v Pekingu zde vojáci zahájili palbu na neozbrojené demonstranty, kteří zaplnili centrum města. Příběh tohoto masakru je však znám jen málo, což ukazuje, jak úspěšný může být čínský režim při zahlazování stop svých zločinů. Na druhou stranu takováto strategie funguje pouze do té doby, dokud se lidé nedozvědí pravdu.
Přeložil a upravil: Michal Cabejšek
Čtěte také:
Náměstí Nebeského klidu (Tiananmen) - vzpomínka na 4. čevna 1989
Čína: 38. armáda odmítla v roce 1989 masakrovat studenty
