Dnes je chápána realita, skutečnost nebo svět a vesmír z hlediska odlišných teorií nebo odlišné víry. Když budeme bádat do hloubky historie a myšlenek lidstva o tom, jak je vytvářena budoucnost člověka, dostaneme se na půdu vědeckou i náboženskou. Zde je možné jasně vnímat dva názorové nebo myšlenkové proudy.
Různé teorie můžeme rovněž sledovat ve filmových snímcích, jako jsou Matrix, Stroj Času, seriál Krajní meze, Návrat do budoucnosti, Lola běží o život, seriál Divadlo Raye Bradburryho, Butterfly efect, Next a dalších.
Téma je zajímavé již proto, že tyto názorové proudy prostupují jak vědeckými teoriemi, tak učebnicemi, literárními a filmovými díly. Ve všech těchto společenských oborech můžeme nacházet jejich příklady a zastoupení.
Stvoření vs. náhoda
Prvním myšlenkovým či názorovým proudem, který má v lidstvu nejdelší známou historii, je víra ve vyšší bytosti schopné tvořit. Samozřejmě v tomto případě se jedná o schopnosti tvořit v mnohem větším měřítku než je měřítko člověka, které zahrnuje stavění domů, letadel a podobně. Tradiční náboženství po tisíciletí věřila v existenci Bohů nebo Buddhů či velkých Tao a dalších bytostí, které vládnou mocí stvořit vesmíry, člověka, další bytosti a různé druhy hmoty. Některé víry uvádějí, že tyto bytosti stvořily vesmír, vložily do něj zákony a principy, vesmír přímo řídí a ochraňují.
Druhý myšlenkový proud nehovoří o konkrétním začátku, spíše se opírá o teorii „velkého třesku“, podle níž měl vesmír vzniknout výbuchem hmoty o malých rozměrech a nesmírně velké hustotě.
Při bližším pohledu na obě teorie mezi nimi není téměř žádný rozpor. Zásadní rozpor vznikne pouze ve chvíli, kdy je vznik vesmíru, jeho zákonů, vlastností a pohybu hmoty přisuzován buďto výlučně náhodným procesům nebo výlučně vedení višší inteligence.
Když se dostávají teorie náhodných procesů do extrému, tvrdí, že veškěré procesy ve vesmíru probíhají samovolně bez jakéhokoliv přičinění či vedení nějakou inteligencí či inteligentní bytostí. Naopak při extrémní interpretaci teorie o záměrném stvoření řízeném inteligencí, není člověku a vesmírným jevům přičítána žádná možnost samostatné volby či náhody. Nejpravděpodobněji se jeví existence obou jevů současně.
Kde se vzala základní hmota, která následně vybuchla a vytvořila vesmír, neřeší ani teorie „velkého třesku“ ani některé náboženské či duchovní nauky či teorie o stvoření. Rovněž jen málo která jde tak daleko, že definuje prostor, ve kterém tato hmota existuje. Teorie stvoření a náboženství rovněž zpravidla nevysvětlují důvod existence a původ tvůrčí inteligence.
Předurčené vs. chaotické
Pokud jde o teorii stvoření, je doprovázena také teorií o předurčení. Věří se, že mezilidské vztahy, společenské postavení a osud člověka jsou předurčené či sestavené stvořiteli (Bohy). Určené je dokonce i to, co člověk během svého života ztratí nebo získá, jakými útrapami bude procházet nebo jaké štěstí bude mít. Ve východním náboženství existuje pojem wu-wei, tedy nechat věcem volný průběh, neboť jsou zjednodušeně řečeno všechny věci předurčené a člověk by je měl pouze následovat, žít v souladu s pohybem a vývojem vesmíru, který byl stvořen bohy a vyvíjí se pod jejich vedením a „nesnažit se jejich běh násilně měnit“.
Teorie, které prosazují myšlenkový proud náhodnosti a chaosu, zpravidla rozvíjejí myšlenky vysvětlitelné na jevu, který vznikne při vhození kamene na vodní plochu. Vhozením vznikne soustava událostí, která ovlivní okolí. Podle této teorie je možné změnit osud člověka tím, že například na ulici do někoho nechtěně narazíme, odbočíme na křižovatce jiným směrem nebo uděláme v životě něco trochu jinak. Soustava událostí, které tím způsobíme, podle této teorie ovlivní budoucnost jedince a také budoucnost ostatních lidí. Teorie zachází v některých případech tak daleko, že například zašlápnutí motýla vede k řetězové reakci s dalekosáhlými důsledky.
Dalo by se jak již bylo naznačeno říci, že si tyto dvě teorie neodporují, pokud se nesnaží být ve svém tvrzení příliš absolutní. Teorie o stvoření také uvádějí, že člověk má možnosti, jak změnit svoji budoucnost, ovšem nikoliv tak fatálním způsobem, jak uvádí teorie „Butterfly efect“ (Volně přeloženo jako efekt motýlých křídel - malá změna na jednom místě [mávnutí křídel] může mýt velký dopad na jiném místě. Sněhová koule padající z vrcholu hory nabaluje sníh a v důsledku spustí ničivou lavinu atd.). Teorie velkého třesku neodporuje teorii stvoření, pokud nedojde k nekompromisnímu trvání na tom, že se během velkého třesku a následné existenci vesmíru dějí pouze náhodné procesy, a nedojde-li k striktnímu odmítání jakékoliv vnější existence inteligence či inteligentní bytosti, která by stvoření vesmíru uskutečňovala.
Pro a proti
Teorii o předurčenosti budoucnosti následuje například kultovní snímek Matrix, kde „vyvolený“ přichází podle proroctví zachránit lidstvo. Když navštíví „architekta“, vidí, že jeho existence je pouze volbou mezi škálou různých předem naprogramovaných reakcí, hlavní události však neúprosně následují předurčený program. Všichni předem znají legendu a proroctví o příchodu „vyvoleného“. Ve snímku existují dvě odlišné úrovně existence, ale proroctví platí v obou z nich.
Ve snímku Stroj času vědec cestující napříč časem zjišťuje, že nemůže ovlivnit běh dějin a může pouze žít v souladu s přírodou, potažmo se zákony vesmíru, neboť je běh dějin předurčený. Předurčenost rovněž zmiňuje populární dílo J. R. R. Tolkiena Pán prstenů a zejména jeho původní kniha Silmarillion, která hovoří o tom, že vyšší bytosti „Valar“ předzpívaly světové dějiny podle předem napsaných not. Stvoření světa (Středozemě atd.) je potom pouhou realizací jejich písně, tedy předem předurčeného plánu.
Teorie náhody a chaosu se objevuje ve snímcích, jako jsou Lola běží o život, v seriálu Divadlo Raye Bradburryho, komediální trilogii Návrat do budoucnosti nebo snímku Butterfly efect.
Stvoření inteligencí je pravděpodobné při pohledu na běžný život člověka, kdy je v praxi třeba sestavit složitější mechanismy. Ani člověk toho není schopen bez určité inteligence a znalostí. Rovněž je některými skeptiky teorie náhodného vývoje vesmíru zlehčována tím, že v podstatě prohlašuje, že „poté, co tornádo proletí skládkou, sestaví Boing 747“. Z praxe je nesporně známo, že k vytvoření složitějších mechanismů je zapotřebí inteligence a ke stvoření ještě složitějších mechanismů je zapotřebí ještě větší inteligence, množství znalostí vlastností hmoty či lidského těla.
Je tedy pravděpodobné, že například k vytvoření lidského těla by bylo zapotřebí určité inteligence, která dalece přesahuje lidské vědomosti. Prozatím z praxe není znám případ, kdy by došlo k náhodnému vzniku složitějších mechanismů, bez působení inteligence.
Je prokázána existence vesmírných sil, které jsou moderními vědci nazývány jako fyzikální zákony nebo chemické reakce. Složité vlastnosti hmoty, existence živých bytostí, rozsáhlých galaxií a vesmírných těles podléhají určitým zákonům a uspořádáním. Vědci uvádějí, že pohyb celého vesmíru řídí určité známé či neznámé, pochopené či nepochopené síly a zákony. Z působení těchto sil také pro člověka pramení definice jeho existence, jeho omezení a zákony jeho života, které nemůže změnit a které musí následovat.
Teorie náhody a chaosu v praxi platí zejména v menším rozsahu, kdy jedna událost skutečně spouští řetězovou reakci nebo, kdy jeden krok ovlivní další směřování člověka. Při aplikaci teorie náhody na tvorbu složitých výrobků nebo vývoj technologií, neřkuli na tvorbu planet s živými bytostmi narážíme na její hranice. Logické mezery v teorii její zastánci někdy vysvětlují rozsáhlým časovým obdobím dlouhým miliardy let, kdy věci ve vesmíru postupně náhodně vznikaly dlouhým procesem z vesmírného prachu. Toto vysvětlení uvádí, že teorie náhody a chaosu je platná pouze v dlouhých časových úsecích. Velký třesk by byl podle toho tedy náhodným jevem ničím nevyvolaným, nikým neřízeným, bez vedení nějakou inteligencí.
Teorii náhody je možné krátce shrnout holou větou „prostě to vzniklo“. Teorii o stvoření bychom naproti tomu mohli zjednodušeně zkrátit na „někdo inteligentní to stvořil“.
Budoucnost člověka a jeho smysl existence je tedy buďto předurčený, formovaný vyššími životy či inteligencí nebo podle jiných směřuje do nejasného závěru během náhodných procesů, které samovolně vytvářejí hmotu, živé bytosti, inteligenci, galaxie a vesmírná tělesa.
Vědec nechce být členem náboženství
Obecně může být člověk označovaný jako „věřící“, dnes považován za někoho mimo racionální rovinu vědecké obce.
Vědecká obec v nejzazším případě operuje s pojmy, jako jsou fyzikální zákony, chemické jevy a zákonitosti a další. Přesto pozorování vesmírných jevů naznačuje nesporné inteligentní uspořádání věcí a hmoty.
Není snadné nalézt okamžik, kdy v historii došlo k až bojácnému či hysterickému zapovězení možnosti existence inteligence, která by mohla, byť čistě teoreticky, stát za stvořením hmoty. Ještě v teoriích Isaaca Newtona se uvádí existence Boha (vyšší inteligence) jako nedílná součást existence vesmíru. Zapovězení vyšší inteligence tedy není až tak historicky vzdálenou událostí a je spíše doménou moderní vědy. Jaké příčiny či vědecké závěry k tomuto zapovězení vedly, jsme prozatím nedokázali dohledat. Je to tedy záhada.
Některé současné teorie uvádějí, že je víra ve vyšší bytosti příznakem nevědomosti či neznalosti příčin přírodních nebo vesmírných jevů. Určité kruhy prohlašují, že nerozvinutí a málo inteligentní lidé, kteří žili v historii vzdálené několik století, byli příliš naivní a považovali přírodní a vesmírné jevy za činnost Bohů. Uvádějí, že ve své naivitě dříve lidé považovali hromy a blesky za „hněv boží“ a podobně. Kdežto dnes pokročili a dokáží je popsat.
Na jedné straně tím určité vědecké kruhy deklarují rozvinutou inteligenci, která je vyšší než byla ta našich předků, a na druhé straně narážejí na hranice teorie „náhody a chaosu“. Možná proto, že nechtějí dojít „profesního ztrapnění“ před svými kolegy a být označeni za „příliš naivní“, si nedovolí uvažovat o teorii „stvoření“ nějakým druhem „inteligence“.
Možná proto se striktně drží teorie náhody, aby se vyhnuli nábožensky zabarvenému „stvoření“ a prohlašují náhodnou existenci za nejvyšší pochopení vzniku lidské civilizace a udržují vědecké paradigma „náhodného vzniku“ jako relevantní obecnou teorii vzniku hmoty. Zdá se, že největší tabu zní „hlavně nemíchat náboženství a vědu“ dohromady. Nakolik je vyhýbání se teorii účasti inteligence na stvoření hmoty vědecké a nakolik je to nepochopitelným tažením proti „věřícím“, může každý posoudit sám.
Ať se pravda skrývá kdekoliv, jak se říká, každý může svobodně věřit, čemu chce, a bádat po ní sám za sebe.
