Zprava: Dr. William Tiller (foto z vlastní kolekce) Pozadí: Umělecké ztvárnění vědomí (Shutterstock*)
Vesmír je plný záhad, které zpochybňují naše současné vědomosti. V rubrice „Za hranice vědy" sbírá Epoch Times příběhy o těchto zvláštních úkazech, aby stimulovaly představivost našich čtenářů a otevřely možnosti, o nichž byste si dříve mohli myslet, že jsou nemožné. Jsou tyto příběhy pravdivé? Rozhodněte sami.
Dr. William Tiller zažil na poli konvenční vědy úspěšnou a prestižní kariéru. Byl vedoucím katedry materiální vědy a inženýrství Stanfordské univerzity, publikoval řadu ortodoxních vědeckých studií v recenzovaných časopisech, přesto ho něco hnalo jít bádat „takové ty zdánlivě potřeštěné věci“, jak říká.
Fascinovaly ho pokusy s paranormálními schopnostmi lidí, jež kdysi prováděli sovětští vědci. Věděl, že jeho kolegové tuto tématiku odmítají jako nesmysly, ale stejně mu leželo v hlavě, jak je možné, že tyto zdánlivě bláznivé věci existují v našem vesmíru současně s ortodoxní vědou.
Nechal si zredukovat svůj pracovní úvazek na Stanfordu a pustil se do nezávislého výzkumu. Kolegové se mu v tom snažili zabránit, ale neuspěli.
„Za posledních 150 let byly tisíce lidí, kteří dělali tyto znamenité věci, nyní zařazované do kategorie parapsychologie a které se ortodoxní věda snaží zamést pod koberec, protože výsledky nejsou interně shodné s jejich výsledky,“ stěžuje si Tiller a doplňuje: „Vše, co neodpovídá jejich výsledkům a metodologii získávání těchto výsledků, považují za hloupost.“
To, co však Tiller objevil a dokonce způsob, jakým to objevil, by mohl vést ke změně paradigmatu srovnatelné s dopadem Koperníkova učení.
Deník Epoch Times jej dychtivě kontaktoval, když se dozvěděl, že doktor Tiller vynalezl stroj, který dokáže zadržet a znovu vypustit lidský úmysl. Chtěli jsme zjistit, jak stroj funguje.
Ukázalo se však, že on sám to pořádně neví! Ale ví, že funguje. Takže jak ví, že stroj funguje?
Zaprvé, jeho experimenty ukazují, že lidský záměr může výrazně změnit hodnoty pH u vody, a to v obou směrech (bez použití chemikálií) nebo změnit tvorbu adenosinu trifosfátu (ATP) u larev octomilek a tím urychlit jejich dospívání. Zadruhé, prokázal, že zkoumaní jedinci mohou nasměrovat svůj úmysl do jeho „zařízení na sběr záměrů“ a toto zařízení dokáže později daný úmysl vyslat tak, že bude mít stejný účinek i bez přítomnosti dané osoby. Tento stroj zkrátka zadržuje a vysílá záměry.
Jestliže zvědavý výzkumník nemá seriózní zdání o tom, jak stroj funguje, jak se k němu dostal? Proč k chytání úmyslů použil toto zařízení a ne, řekněme, toustovač nebo budík nebo jakýkoliv jiný elektronický aparát?
Tiller pracoval na výzkumech nesouvisejících s lidským záměrem. Šlo o konvenční studie. Toto zařízení bylo používáno pro daleko materiálnější záměry. Jen tak z rozmaru se rozhodl, že ho aplikuje také pro své neoficiální pokusy se záměrem. A fungovalo to!
A teď přijde ještě bizarnější část. Aniž by to vědec tušil, nešlo vlastně o zařízení, jež měl původně používat pro své pracovní studie - stroj se k němu dostal díky chybě způsobené výrobcem. Když mu pak výrobce poslal správný aparát, ten už fungoval na běžné pokusy, ale ne jako jeho „hostitelské zařízení na úmysly“, jak mu začal říkat. Nefungoval ani žádný další stroj, který vyzkoušel, jen tento konkrétní stroj, který se k němu dostal náhodou a který se náhodou rozhodl využít.
„Nazývám to božským omylem,“ napsal nám Tiller.
Po neformálních pokusech začal se seriózním výzkumem. Dostal se daleko za pouhé změny v hodnotách pH vody. Tvrdí, že díky dobrým úmyslům vysílaným jeho zařízením pomohl několika desítkám autistických dětí. Některé ze svých úspěchů Tiller uvedl v emailu pro Epoch Times:
1. snížení deprese a úzkosti u několika stovek lidí vzdálených asi 2 400 kilometrů při p<0.001 (statisticky vysoce průkazném výsledku) po dobu osmiměsíčního vysílání
2. zvýšení dovedností a integrace u 34 autistických dětí z celého světa, snížení deprese a úzkosti u jejich rodičů při p<0.001 (statisticky vysoce průkazném výsledku) po dobu dvanáctiměsíčního vysílání
3. spuštění pokusu se 74 lidmi v USA s cílem odnaučit je sebekritice a zvýšit jejich soucit k sobě i druhým
Ke zlepšení svého pochopení fyzické existence lidského úmyslu a dalších úrovní existence ve vesmíru vědec používá meditaci. To, odkud ve svých pokusech vychází, se značně liší od dnešního vědeckého výzkumu, nicméně jako most mezi empirickou vědou a „potřeštěnými věcmi“ používá tradičnější vědecké metody.
Vakuum není prázdné
Dr. Tiller objevil, že prostor vakua, u něhož se běžně má za to, že je prázdný, je ve skutečnosti naplněn nesmírně mocnou látkou či látkami, které fyzicky nevidíme. Zjistil, že lidský záměr tuto neviditelnou látku ovlivňuje. Aktivuje se tak přechodná látka tvořená částicemi, jež vědec nazývá deltrony, a ta ovlivňuje látky, které můžeme vidět. Tímto způsobem může pozorovat a měřit dopad lidského úmyslu na tuto jinak nezjistitelnou substanci.
Energie ve vakuu jediného atomu vodíku je větší než všechna elektromagnetická energie nacházející se ve všem v dosahu 15 miliard světelných let našeho vesmírného časoprostoru. Co je ještě úžasnější, lidský úmysl může na tuto mocnou dimenzi působit.
Síla ve vakuovém prostoru je ohromná.
„Vezmete-li jen jediný atom vodíku, což je jeden proton a jeden elektron, a veškerý zbytek atomu bude ,prázdný prostor’, když si vezmete jen ten objem prázdného prostoru... objevíte, že vám zbývá bilionkrát víc vakuové energie, než je ve vší elektromagnetické energii na všech planetách, všech hvězdách a veškerém kosmickém prachu v okruhu 15 miliard světelných let,“ předkládá badatel svou teorii.
Abychom to shrnuli, nepatrná energie ve vakuu jediného atomu vodíku je větší než všechna elektromagnetická energie nacházející se ve všem v dosahu 15 miliard světelných let našeho vesmírného časoprostoru. Co je ještě úžasnější, lidský úmysl může na tuto mocnou dimenzi působit.
K dokreslení toho, co je možné, když je skupina lidí jednotná a vysílá ucelený záměr, uvádí Tiller analogii v podobě žárovky: „Když se podíváte na sto-wattovou žárovku, vydává nějaké světlo, ale ne moc světla. To proto, že fotony, jež z něho vycházejí, se vzájemně destruktivně narušují, a to snižuje množství světla. Když ale budete mít stejný počet fotonů na jednotku času vycházejících ze žárovky, kdybyste je mohli zcelit tak, aby … byly vzájemně soudržné, pak by hustota energie neboli intenzita vycházející ze žárovky u stejného počtu fotonů na jednotku času byla větší, než je na povrchu Slunce.“
„Lidé mají potenciál být soudržní, jen ho musí rozvinout, ten potenciál tam je,“ domnívá se Tiller a dodává: „V tom spočívá naše budoucnost a tak nějak to vysvětluje, proč jsem se tak neplánovaně vzdal toho, co se pro mě zdálo být zlatou budoucností. Tohle je pro lidstvo lepší budoucnost, alespoň dle mého názoru.“
Přeložil: OnH
