Velká čínská zeď – nejdůležitější fakta o světovém stavebním unikátu

Jako dračí hřbet se napříč krajinou severní Číny táhne předlouhá a mýty opředená Velká čínská zeď. Jako řada dalších věcí z Číny i Velká čínská zeď je ověnčena mnoha superlativy – největší stavba v dějinách lidstva, nejdelší konstrukce, největší pohřebiště a další. Pojďme se teď na tento fenomén podívat z vícero zajímavých úhlů.

Délka Velké čínské zdi

Jak dlouhá je Velká čínská zeď? Číňan by vám odpověděl, že je nekonečná. V čínštině jí ostatně říkají wan-li čchang-čcheng neboli „deset tisíc mil dlouhá zeď“. Výraz „deset tisíc“ tradičně označuje něco neměřitelného, nesčetného, nekonečného.

Pokud dáváte přednost konkrétním číslům před obraznými pojmy, pak vězte, že se stavba táhne 3 460 kilometrů a se všemi odbočkami 8 850 kilometrů. Nový archeologický průzkum z roku 2012 přišel ještě k ohromnějším číslům – zeď se větví až do neuvěřitelných 21 196 kilometrů délky. To je víc než vzdálenost z Prahy do brazilského Rio de Janeira a zpátky!

Proč byla Velká čínská zeď postavena

Čína byla ve starověku mocná a prosperující. Její bohatství přitahovalo loupeživé kočovníky ze severu. V průběhu tisíců let měli Číňané odvěký strach z barbarských nájezdníků. Ti říši periodicky napadali a rabovali. Pohybovali se rychle a zaútočit mohli kdekoliv. Čínští vládcové proto dali zbudovat obrovskou bariéru, která by jim pomohla držet si lačné hordy na koních od těla.

Číňané potřebovali také chránit obchodní trasy na svém území, zejména výnosnou Hedvábnou stezku. Prostřednictvím těchto cest se směňovalo zboží s krajinami na západ od Číny. Zeď měla zajistit ochranu pro karavany putující tímto směrem.

Jak se Velká čínská zeď stavěla

Realizovat tak monumentální projekt si vyžádalo obrovské úsilí a úmornou dřinu. Protože bylo třeba stavět rychle a co nejlevněji, používali dělníci vždy materiál dostupný v okruhu stavby. Když byli ve skalistých horách, používali drobné kamení, na kopcích používali hlínu a na poušti rákos s pískem.

Mezi dřevěné bednění se po tenkých vrstvách ručně udusávala hlína, dokud nebyla tvrdá jako kámen. Zeď rostla pomaličku, centimetru po centimetru, až do výšky nějakých pěti metrů. Takové opevnění dokázalo odolat tehdejším ne příliš vyspělým zbraním.

Za dynastie Ming došlo k výrazným opravám. Opevnění bylo zesíleno kameny nebo pálenými cihlami, a celá konstrukce se tak stala znatelně odolnější. V této podobě se zeď dochovala až dodnes.

Kdo zeď stavil

V první fázi to byl poddaný lid. Císař Čchin Š'-chuang-ti nahnal na práci údajně až 3,5 milionu obyvatel říše – nějakých 70 procent celkové populace.

V dalších fázích šlo o nevolníky a zajatce. Za dynastie Ming už byl tento úkol svěřen vojákům a zručným řemeslníkům, kteří za to dostávali apanáž.

Největší pohřebiště lidských dějin

Postavit největší stavební projekt na světě si vyžádalo oběti, a ty nebyly malé.

Stavělo se často za extrémních podmínek – úporného horka i kruté zimy, na poušti i na strmých svazích dalekých hor. Hlad a nemoci decimovaly dělníky po tisících. Odhaduje se, že při stavbě této monumentální zdi zahynulo přinejmenším 500 tisíc dělníků. Některé odhady hovoří až o jednom milionu obětí.

Zejména v první fázi budování, za Prvního císaře (dynastie Čchin), známého svou krutostí, si robota vyžádala mezi rolníky závratný počet mrtvých. Utrpení lidu se vrylo do mysli národa tak silně, že se o něm vypráví a zpívá dodnes.

 
Fáze výstavby

Se systematickým budováním začal v roce 221 př. n. l. první císař Číny, Čchin Š'-chuang-ti, zakladatel dynastie Čching (221 – 206 př. n. l.). Nechal spojit již existující kratší úseky obranných opevnění, aby zabránil vpádům Hunů ze severu.

Na stavbu formou nucených prací byly nahnány miliony prostých lidí, zatímco bohatší museli platit vysoké daně. To prakticky zruinovalo ekonomiku státu a stálo život statisíců. Císaře každý nenáviděl a krátce po jeho náhlé smrti vypuklo povstání. Nespokojení obyvatelé dynastii svrhli, a to znamenalo i konec výstavby zdi.

Za dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.) byla zeď prodloužena a vylepšena. Její délka tehdy dosáhla úctyhodných 8 000 kilometrů. Přibyla hlavně důležitá část v poušti Gobi chránící obchodní karavany. Legenda praví, že výstavba zdi byla částečně financována prostřednictvím státní loterie.

Za dynastie Ming (1368–1644 n. l.) se vládci říše znovu vrátili k opravám a výstavbě zdi. Měli strach, aby se opět nedostali do područí Mongolů, které právě vyhnali. Zeď se dočkala vylepšení – strážních a signálních věží a kamenného nebo cihlového obezdění. Úpravy vykonávali placení řemeslníci a vojáci. Práce na projektu trvala několik stovek let a jeho svědky můžeme být díky stavitelskému umění tehdejších Číňanů dodnes.

Propracovaný systém obrany

S odvážnými muži a neporušenou strukturou představovala zeď účinnou zábranu před lačnými hordami nájezdníků. Ozbrojené stráže a odloučené posádky hlídaly ze strážných věží rozmístěných po několika stech metrech, zda se neblíží vpád cizích sil. Pokud spatřily nebezpečí, upozornily pomocí kouřových signálů další jednotku, která kouřový signál opět předala dál.

Takový způsob předávání informací byl rychlejší než kurýři na koních. Informace o útoku cestovala velmi rychle. Z jednoho konce zdi na druhý se mohla dostat za jediný den, a vojsko tak mohlo pohotově zareagovat. Signální věže se stavěly na vysokých místech, aby byly dobře viditelné z dálky. Další forma signálů byly vlajky a svítilny umístěné na dlouhých tyčích.


Posily přispěchaly napadeným jednotkám na pomoc buď po vrcholu zdi anebo, v případě početnějších skupin, po přilehlých cestách. Obranný systém zdi umožňoval použít k ochraně hranic daleko menší počet mužů, než by jinak bylo třeba.

K obraně se používaly na svou dobu převratné zbraně - opakovací kuše, které střílely několik šípů za sebou, katapulty, primitivní granáty i kanóny. Zbraně a zásoby se skladovaly ve věžích.

Sloužila Velká čínská zeď svému účelu?

Obranný význam Velké čínské zdi se někdy nadměrně přeceňuje. Zatímco byla efektivní při zabránění rabování a menším vpádům, náporu velkého vojska odolat nemohla.

Sám Čingischán poznamenal: „Síla zdi záleží na odvaze těch, kdo ji brání.“ A skutečně to bylo tak. Pokud zemi vládl slabý nebo neoblíbený panovník, obránci neměli motivaci, mohli se nechat uplatit a nájezdníci neměli problém „dračí hřbet“ překonat.