Rozhovor – Tereza Podařilová: Vždy je to o tom, jak je člověk sám se sebou spokojený

Usedli jsme ke krátkému rozhovoru s Terezou Podařilovou, oceňovanou první sólistkou Baletu Národního divadla v Praze, v kavárně vedle tanečních sálů poblíž Anenského náměstí, abychom pohovořili nejenom o tanci, ale především o životní moudrosti a zkušenostech.

Jako pražská rodačka vystudovala místní Taneční konzervatoř a po stážích v Německu nastoupila angažmá do Baletu Národního divadla.

K nejvýznamnějším rolím jejího širokého repertoáru patří například role Odetty a Odilie v Labutím jezeře, Marie v Louskáčkovi nebo Julie v Romeovi a Julii a dalších. Podle kritiků doslova zazářila v inscenacích světoznámého choreografa J. Cranka jako Kateřina v baletu Zkrocení zlé ženy i jako Taťána v Oněginovi, za kterou získala jednu ze svých čtyř Cen Thálie.

Zajímavostí je také její dlouhodobá spolupráce s akademickým malířem J. Kunovským, jež ji inspirovala ke vzniku tanečně-výtvarného projektu Sirael uváděného na scéně Divadla Kolowrat.

Tereza Podařilová se dnes kromě sólového tance věnuje vedení sólistů a sboru Národního divadla.

Jak hodnotíte práci tanečníků jako celku?

Také jsem kdysi nastoupila do sboru a viděla jsem přesně, jak sbor pracuje. Nejenom že poslouchali baletního mistra, ale měli také hierarchii mezi sebou. Ten kdo přišel poslední, musel poslouchat starší tanečníky. Šlo jim o to, aby byli dobří, tak se navzájem opravovali.

Například, když byl menší tanečník a stál před baletkou, která byla větší, tak mu zezadu radila: „Rameno, stoč záda, stoč stojnou patu, hlavu máš špatně...,“ oni si pomáhali. Docela jsem byla překvapená, že když to někdo nestíhal, tak si ho starší vzali a mladší se museli doučovat a také na tom sami pracovali, protože měli strach, aby to nezkazili tomu celku.

Dnes to funguje spíše tak, že i když je to sbor, každý je tam sám za sebe a každý chce sám sebe potvrdit. Je to docela psychologie ty lidi přimět k tomu, aby se cítili jako součást celku. Přijde mi, že dříve se lidé semkli a dokázali držet pospolu, a dnes je to jiné.

Proč je to jiné?

Myslím, že je to dnešní dobou. Každý chce být něčím jiný, odlišný, výjimečný. Myslím, že takový je světový trend, každý se chce odlišovat.

Když se ještě vrátím k první otázce, myslím si, že je to také o tom umět si vážit jeden druhého. Umět si vážit umění a baletního umění. Umět si vážit a uznat i umění toho druhého. Dnes je každý cíleně zaměřen sám na sebe tak, že třeba ani nevnímá ten celek.

„Jeviště je takové zrcadlo. Mám pocit, že každého, kdo tančí na jevišti, prokouknu, a když jdu sama na jeviště, tak se samozřejmě člověk nějakým způsobem odkryje.“ – Tereza Podařilová.

Tanec je často týmová záležitost. Jak mnoho je třeba dosáhnout stavu opuštění ega a splynutí s ostatními tanečníky?

Je to viditelné u sboru, když jdou na jeviště a když je tanec náročný, musejí se na sebe napojit a je to takové odpoutání se sama od sebe. Musejí se přenést, musejí se vzájemně cítit, musejí cítit hudbu.

Napadá mě například východ labutí v Labutím jezeře, kdy musejí být absolutně jako jeden, tehdy se musejí od všeho odpoutat a oprostit.

Jakou roli hrají v životě tanečníka charakterové vlastnosti? Mohou rozhodnout, zda uspěje či nikoliv?

Speciálně v tanci je pokora a úcta k němu základ, absolutní základ. Teprve tehdy se můžete od všeho oprostit a začít na svém těle opravdu pracovat.

Vliv má také tanečníkovo okolí, jak na něm zapracuje, ale i výchova doma a jeho zázemí, to všechno rozhodne. To všechno má vliv asi na každého z nás.


Umělci mi často říkají, že cesta k mistrovství má různé fáze. První je naučit se dokonale techniku, druhá je dosáhnout vyprázdnění mysli, soustředění a opuštění ega. Je to tak i u vás?

Technika... s tím souhlasím, to je absolutní základ. Zvládnutí techniky tak, aby se člověk mohl oprostit, aby nemusel myslet a nevracelo se mu v myšlenkách: „tohle mi dělá problém, tohle neumím“, aby to opravdu zvládnul.

Samozřejmě, že stát se může cokoliv, ale existuje fáze, když přijde náročná technika. Tehdy už nepřemýšlet, zda se to povede, nepovede... uzavřít se do toho a... mám vyzkoušené, že když se člověk opravdu začne soustředit, byť vůbec nic nedělám a jenom v představě si tu technickou nebo výrazovou stránku promítnu, procítím, tak to funguje dobře.

Je to ta úroveň psychiky, kdy se člověk musí zkoncentrovat, ale zároveň být otevřený okolním podnětům, protože se na jevišti může stát cokoliv. Můžete šlápnout do díry nebo hudba může začít hrát rychleji, než je vám to příjemné. Takže tanečník ještě musí mít, kromě soustředění, nadstavbu zvládnout různé kombinace toho, co se děje na jevišti.

„Je to nekonečná práce a stále vás to někam posouvá. Vždy naleznete něco nového," – Tereza Podařilová.

Jakou hodnotu dnes má rozvíjení vnitřních kvalit, umění a dělání věcí pro druhé?

Víte, co mě napadá. To jsou ty peníze. Dnes všichni pracují na tom, aby měli peníze. Samozřejmě peníze jsou také důležité, člověk se potřebuje najíst a tak dále, ale teď už se to dostalo někam jinam.

Teď mě napadá, že když jsem se s někým v životě setkala, i na tanečním sále, vždycky je to o tom, jak je člověk sám se sebou spokojený. Většinou ti lidé, kteří jsou nespokojení s tím, co dělají, mají třeba práci, která je nebaví, tak si stěžují. Všechno jim vadí. Kdo má něco, co dělá rád, čím se rozvíjí, co ho zajímá a baví, ten je spokojený. Nepamatuji si, že by ti lidé byli zlí a zákeřní nebo měli potřebu škodit.

Většinou lidé, kteří jsou v konečném důsledku problémoví, nemají sami sebe, nenašli to svoje já. Jakoby ještě nenašli tu správnou cestu sebe sama, kterou by měli nebo mohli jít.

Já jsem za to šťastná, že jsem mohla v životě dělat to, co mě baví a přeji to samé svým dětem, ať si najdou práci nebo profesi, která je bude bavit. Cítím to a nemám také potřebu někomu někde škodit.



Jak se vypořádáváte s životními těžkostmi?

Když se mi do života připlete něco, co je pro mě nepříjemné, snažím se to nějakým způsobem rozlousknout. Když se mi to opakuje, tak si říkám: „Ty jsi měla něco pochopit. Něco děláš špatně. Něco se z toho máš naučit.“ Něco na tom je. Já si myslím, že určitě na tom něco je.

Potom je ještě třeba na tom zapracovat, a to už je horší (smích). Člověk to ještě i přijme. To je také dobré. Ale zapracovat na tom, aby to člověk odstranil...

Jakou roli hraje v životě tanečníka učitel?

Je hodně vidět, kdo je o tancování schopen přemýšlet, kdo nedělá pohyb pro pohyb, ale už od základů ví, proč ten pohyb dělá, odkud se vlastně pohyb vede... Někdo se k tomu dostane, protože má právě dobrého pedagoga, přesně ví a je správně naučený a vyučený.

Je ale důležité, aby to tanečník sám promýšlel dál. Pedagog vás může nasměrovat a naučit vás základ a může vám poradit. Protože má každý jiné tělo, jiné fyzické schopnosti a výrazové možnosti. Tanečník to nejenom musí od učitele přijmout, ale dál na tom pracovat a rozvíjet to.

Jaké věci u tanečníka rozhodnou, zda bude úspěšný?

Tak v prvé řadě jsou to dispozice, předpoklady pro balet. Samozřejmě dobrý pedagog. Musí mít štěstí na lidi, které potká, kteří jsou schopni ho nějak posunout. A úplně nezbytná je k tomu píle.

Jeho otevřenost a schopnost učení přijmout a stavět na něm dál při práci na svém těle.

Tanečníka posouvá dopředu také vzdělání. Poznávání světa. Když bude někdo stále jenom stát u tyče a „šoupat battement tendu“, tak ničeho nedosáhne.

Takže není rozhodující, že má otec na kontě několik milionů?

Samozřejmě že ne. Vždycky jde o tu poctivou práci každého jedince. Samozřejmě pokud by neměl peníze na dojíždění nebo na to chodit do školy, která je dobrá, tak tam by se to asi projevilo.

Když porovnám stejně disponované děti, které jsou spolu v jednom ročníku, tak samozřejmě záleží na tom, jak je to které dítě schopné pracovat a přijímat rady a zkušenosti od pedagoga.

Když budu hovořit o vystudovaných lidech, kteří nastoupí do divadla a jsou perspektivní, tanečník se dotváří i když nastoupí... málo kdy se stává, že přijde už hotový sólista. Vždy bylo pravidlem, že i ti talentovaní nastupují nejdříve do sboru, aby získali nějakou zkušenost a praxi.

Potom je to na tom, aby měli štěstí dostat příležitost se předvést. Je spousta dobrých tanečníků, kteří nemají to štěstí a příležitost nedostanou, a když ji dostanou, pak ji musejí potvrdit. Musí ukázat, že to nebyla náhoda, že příležitost dostali. A pokud ji potvrdí, musí to ustát dál. U nás je to neustálé potvrzování, které se později stává zodpovědností. Když tanečník dosáhne nějakého postu, už se potom od vás něco očekává, a je to potom odpovědnost, závazek.

„Myslím si že je to také o tom umět si vážit jeden druhého. Umět si vážit umění a baletního umění. Umět si vážit a uznat i umění toho druhého,“ – Tereza Podařilová.

Jaký má balet vliv na rozvoj člověka?

Je to nekonečná práce a stále vás to někam posouvá. Vždy naleznete něco nového. Nejenom nové lidi, ale je mnoho baletů. Vždy, když začínáte tančit nový balet, tak nejenom že dopodrobna poznáte novou hudbu a to úplně do detailu, každý tón, tak samozřejmě poznáte i nový příběh.

Když vzpomenu moji nejoblíbenější roli v baletu Oněgin, do detailu se seznámím se svojí postavou a se vším ostatním v onom příběhu. Ať už je to Oněgin nebo Romeo a Julie, zjišťujete, jak jsou ty příběhy nadčasové, jak procházejí dobami až do současnosti. Ta podstata příběhů.

Potom je tu choreografie a všichni ti lidé, které potkáte, vás něčím osloví a posunou dál.

Někomu to otevře svět hudby, ale balet je spojený i s výtvarným uměním. Mě to přivedlo ke spolupráci s akademickým malířem Kunovským. On se inspiroval pro tvorbu obrazů mými rolemi, a já jsem se naopak zase pro svůj tanec inspirovala jeho obrazy. Díky té spolupráci jsem si uvědomila, že když se dívám na nějaké vystoupení, najednou ho vidím jako obraz.

Vzpomenu na režiséra Petra Vajgla, který dělal mnoho baletů a režíroval spoustu filmů. Jeho filmy jsou pro mě úplná „pastva pro oči“. Mám pocit že kamera přechází z jednoho nádherného obrazu do druhého. Výtvarná stránka v naší profesi hraje velkou roli a je její velkou součástí.

Odhalila jste díky některé roli něco pro vás dosud neobjeveného?

Když se vrátím ke svojí poslední roli, markýze de Merteuil (čti: de Mertiér) ve Valmontovi... Byla jsem z toho úplně v šoku a úplně zoufalá. Takovou postavu jsem ještě nehrála. Tanečník, ale i herec, čerpají z toho, co v životě poznali, co je potkalo. U téhle role jsem byla úplně bezradná. I když vím, že lidé manipulují, že dovedou být zlí, intrikují... ono se intrikuje stále, všude, říká se také, že i v baletu se hodně intrikuje, ale u mě to vždycky byla především práce.

Ta práce pro mě byla natolik zajímavá... ať už se objevila nějaká nespravedlnost nebo cokoliv, vždycky u mě zvítězilo to, že dělám to, co mě baví, a to mě pohánělo dál. Markýza de Merteuil... to bylo pro mě veškeré nashromážděné zlo. Tehdy jsem si říkala, že tuhle roli nemůžu vůbec „dát“.

Byl to pro mě oříšek hledat v sobě intriky, manipulace, věci, které já absolutně nesnáším. Obvykle hledám výchozí bod pro roli v sobě, ale tady to bylo jinak. Musela jsem k tomu přijít úplně opačně, zezadu. To se mi ještě nestalo, aby mě takhle šokovala postava, která musela být až nemocná, aby dokázala takovýhle život žít. Mít lidi jako figurky a manipulovat si s nimi.

Takhle ale člověk nemůže dosáhnout štěstí. Ona byla vlastně zoufalá. Věčně nešťastná.

Pro mě to byla do určité míry i psychologická zkušenost, protože beru všechno hodně do důsledku. V porovnání s rolí Taťány v Oněginovi, která procházela životem s vnitřní čistotou, je Merteuilová absolutní špína. Ale je to tak, že když někomu radíte, přesně mu řeknete, co má udělat v určité chvíli, a když se člověk v té situaci ocitne sám, tak už je to horší.

Nakonec jsem to pojala tak, že jsem si na to začala hrát. Bylo to zábavné. Samozřejmě jsem za tu roli ráda, pro umělce je to skvělá role a skvělá zkušenost. Také mě to zase posunulo dál.



Svoje zkušenosti z oblasti sólového tance dnes předáváte také dalším tanečníkům, jak se vám tato role zamlouvá?

Pro mě je ta práce inspirativní, protože jsem vždy tančila sólové věci, je mi blízká. Celou kariéru jsem si dotvářela, když to tak řeknu, to, jak být sama sebou.

Líbí se mi, když pracuji se sólisty, kteří mají stejnou roli. Vidím, že každý je jiný a každý může být v něčem výjimečný, v něčem krásný a každý má jiné nedostatky, na kterých by měl pracovat a naopak přednosti, které by měl rozvíjet. Je to úžasné, když vidíte, že to funguje.

Dochází k velkému napojení pedagoga na tanečníka. U mě to vždy tak bylo. Určitou roli jsem vždy měla semknutou s určitým pedagogem a svým tanečním partnerem. Bylo pro mě také důležité, který balet to byl. Někdy se stává, že sólista nemá na každý balet stejného pedagoga, takže pro mě bylo to napojení na pedagoga hodně důležité.

Samozřejmě když přijde na vystoupení, nezmůže už baletní mistr nic. Může tanečníka jenom připravit, a potom sedí v hledišti, a když se to povede, prožívá s ním tu obrovskou radost.

Děkujeme za rozhovor!

Tereza Podařilová nyní tančí v představeních Valmont, Popelka, Amerikana III .

---