Francouzský režisér André Menraz nedávno v Praze promítal unikátní dokument o vietnamských rybářích. (André Menraz)
Protože rybáři nemají jinou možnost, jak se uživit a přežít, než jezdit lovit k Paracelským ostrovům (vietnamsky Quần Đảo Hoàng Sa, což je skupina přibližně 130 malých korálových ostrovů v přímořském pásu u pobřeží Vietnamu v Jihočínském moři), vyplouvají k Paracelám každý den.
Nejde pouze o nebezpečí zajetí čínským námořnictvem, které jim obvykle zabaví veškerý úlovek, ale často hrozí také obří výkupné, které námořnictvo požaduje po členech jejich rodin. Existují případy, kdy rybáři po střetu s námořnictvem zmizeli beze stopy nebo čelili vězení a fyzickému týrání.
Po roce 1945 začal čínský režim okupovat největší ostrov (Đảo Phú Lâm), od roku 1974, kdy zde byla objevena ložiska ropy, okupuje Čína i zbytek souostroví, který byl do té doby v držení Vietnamu. V roce 1974 okupace vyústila v čínsko-vietnamskou bitvu o Paracelské ostrovy. Dnes vietnamská vláda dává Číně k okupaci tichý souhlas a zároveň nenabízí rybářům žádnou pomoc kromě nízkého státního příspěvku ženám, jejichž manželé zemřeli při lovu ryb.
Proč jste se rozhodl natočit snímek na toto téma?
Rozhodl jsem se v roce 2006, když jsem byl ve Vietnamu a v místních novinách četl zprávy o tom, že loď vietnamských rybářů byla zajata čínským námořnictvem a posádka uvězněna na jednom z ostrovů souostroví Paracely. Byl jsem velmi překvapený, protože Vietnamci se obvykle obávají šířit takový druh informací v médiích.
Začal jsem se ptát lidí okolo sebe, o co vlastně s těmi rybáři jde. Nakonec jsem objevil tragédii, která zasáhla více než čtyřicet tisíc rodin rybářů v pěti vietnamských regionech, které žijí na pobřeží naproti souostroví Paracely.
Některé z nich jsou ale poměrně daleko k Paracelám?
Není to daleko. Je to okolo tří set kilometrů. To je pro námořníky nic. Z nejbližšího ostrova, na průměrné místní lodi, trvá plavba k Paracelám jeden den a jednu noc.
Unikátní dokument o vietnamských rybářích. (Screenshot z filmu)
Proč neloví jinde?
Mohou plout ke Spratlyovým ostrovům, ale ty jsou příliš daleko. Motory jejich lodí nejsou dost silné, a pokud by je zastihla bouře nebo tajfun, nemohou to vydržet. Tito lidé žijí velmi blízko pobřeží, kde není možné nic pěstovat. Za nimi jsou hory a před nimi moře, takže oni se musejí živit lovem ryb. Poblíž pobřeží není mnoho ryb, musejí tedy jezdit do hlubšího moře až k Paracelám. Kdyby to mohli udělat jinak, neriskovali by hrozbu bouří nebo střetu s čínským námořnictvem.
Z filmu je patrné, že ženy ve Vietnamu zpravidla nerybaří. Jedná se o místní tradici?
Podle tradice není ženám dovoleno jezdit na lodích. Přestože by mohly být lepší, než někteří muži. Ženy v této zemi jsou velmi silné, mají silnou mysl a jsou i fyzicky odolné. Některá jejich zaměstnání jsou velmi, velmi těžká. Ženy zůstávají na pevnině, kde pěstují zeleninu. Na pobřeží se jí ale moc vypěstovat nedá, a pokud rybáři nemají úspěšný lov, je pro ně velmi těžké přežít.
Když ženy přijdou o muže v bouři nebo při střetu s čínským námořnictvem, nemají pomyšlení na to, že by vyjely samy na moře, aby dokázaly rodinu uživit?
Místní ženy by nebojovaly o změnu svého postavení. Stále zůstávají „vězni“ této staré tradice. Ani když jejich manžel zemře, není jim to dovoleno. Většina rybářů neloví do sítí, potápí se do 30, 40 nebo i 70metrové hloubky, pouze s lampou napojenou pomocí drátů na lodní motor a s hadicí, do níž motor vhání vzduch, v důsledku čehož má vzduch poměrně špatnou kvalitu.
Stává se, že se potápějí velmi hluboko na příliš dlouhou dobu a někdy se vynoří příliš rychle, v důsledku čehož u nich dojde k porušení bezpečnosti ohledně dekomprese. Riskují svoje životy. Potápějí se s domácky vyrobenými svítilnami, doma vyrobenými brýlemi a harpunami. Nedokážete si představit úroveň rizika.
Co v takových hloubkách loví?
Jsou to vzácné druhy ryb, které se ve vietnamštině nazývají „hai-sam“, na trhu jsou drahé a například Číňané si je velmi cení. Loví je velmi jednoduchou harpunou.
Unikátní dokument o vietnamských rybářích. (Screenshot z filmu)
Jak dochází k úmrtím rybářů?
Poslal jsem k rybářům skupinu francouzských lékařů, kteří byli ve Vietnamu na dovolené. Mnozí z nich se specializují na potápění. Když viděli, jak se Vietnamci potápějí, měli obavy, byli vystrašení, mysleli si, že to jsou blázni. Stále, i během našeho natáčení, se odehrávají smrtelné nehody. Sedm až deset případů úmrtí ročně.
Když je potápěč například v hloubce 60 metrů a posádka vidí, jak v dálce přijíždí čínská loď, tak potápěče rychle vytáhnou ven.
Copak nevědí, že se musí vynořovat pomalu, aby nedošlo k dekompresi?
Vědí, ale jsou příliš vyděšení. Je to tragédie. Každodenní tragédie.
Proto jsem se rozhodl film natočit, protože oni nemohou mluvit. Vietnamský režim je nenechá mluvit v důsledku vztahu mezi Komunistickou stranou Číny a Vietnamskou komunistickou stranou.
Vietnamci nejsou spokojeni se současnou situací, ale nechtějí si vytvořit problémy s čínským režimem, a tak jsou rybáři rukojmí toho, co já nazývám „velmi špatné přátelství“.
Hovoříte teď o tichém souhlasu vietnamské vlády s okupací Paracelských ostrovů čínským námořnictvem?
Ano. Od roku 1974 převzalo čínské námořnictvo kontrolu nad ostrovy, během čehož zabilo 74 Vietnamců. Od té doby okupují celé souostroví.
Proč mají zájem na okupaci těchto ostrovů?
Je to strategická oblast. Skrze Jihočínské moře vede obchodní cesta, kterou proudí více než 50 procent světové námořní obchodní dopravy. Takže ten, kdo má tuto oblast pod kontrolou, má v rukou velkou moc.
Co říká na okupaci ostrova vietnamská vláda?
Říkají: Dobře, Čína si ho zabrala, a jednoho dne si ho mírovou cestou vezmeme zpět. Ve skutečnosti jsou podplaceni čínskou vládou. Není to oficiální tvrzení, ale každý to ví.
Když členové Vietnamské komunistické strany volí nové vedení, jsou všichni kandidáti předem vybráni Komunistickou stranou Číny. Dokážete si asi představit, jaký to je pocit. Když v roce 1968 přijeli do Prahy ruské tanky a československá vláda, úzce spjatá s Moskvou, neřekla nic. Ve Vietnamu je to přesně ten stejný případ.
Co říkají na rozpínání čínského režimu v oblasti mezinárodní námořní dopravy?
Pravidelně tyto události pozoruji ve vietnamských médiích a ve vietnamské pobočce BBC, Radio free Asia, Voice of America nebo Radio France International. USA říká, že nebude zasahovat do vnitrostátních záležitostí Číny, ale musí zachovat svobodu v této oblasti. Například Filipíny se již expanze obávají. Filipíny jsou spojenci USA, a v důsledku toho USA vyslalo diplomatickou výzvu čínskému režimu, aby se nedotýkal Filipín, protože to jsou jejich spojenci. Poté začali říkat: nedotýkejte se Malajsie. Protože kdyby čínský režim dostal pod kontrolu oblast mezi souostrovím Paracely a Filipínami či Malajsií, potom by mohl přehradit tuto mezinárodní obchodní cestu.
Na schůzce G7 světoví vůdci poprvé v historii obvinili Čínu z toho, že chce obchodní cestu tímto způsobem přerušit. Americké lodě a letectvo v přímořské oblasti Malajsie a Filipín permanentně hlídkují.
Vdova po zesnulém rybáři. Život bez manžela je velmi těžký. Na moři zahynul i její syn. (Screenshot z filmu)
Jak vlastně začal váš vztah k Vietnamu?
Když mi bylo dvacet let, byl jsem mladý učitel. Poté, co jsem na Univerzitě úspěšně absolvoval pedagogický obor, nechtěl jsem nastoupit vojenskou službu, protože jsem neměl rád armádu. Proto jsem si zvolil (civilní službu) jet do zahraničních zemí učit francouzštinu. Služba byla na dva roky, a protože jsem neměl na vybranou, odcestoval jsem do Vietnamu.
To bylo v roce 1968, kdy probíhala válka ve Vietnamu. Nikdo tam nechtěl tehdy jet. Viděl jsem válku. Každodenní tragédii války. Jel jsem na mopedu do krajiny a pozoroval, co se děje. Rozhodl jsem se, že musím něco udělat, abych to zastavil.
Mladí lidé tehdy protestovali proti Američanům. Říkali „zastavte válku“, „jděte domů“. Tehdy nosili vlajky Národní osvobozenecké fronty Vietnamci pobývající v Evropě, i ve Francii. Tehdy jsem přinesl tuhle vlajku do Saigonu. Samozřejmě mě zatkli a poslali na dva a půl roku do vězení jako politického vězně.
Jak jste to tam tak dlouhou dobu přežil?
Velká většina vězňů byli komunisté, ale také intelektuálové, studenti, právníci a osobnosti. Já jsem stál na jejich straně. Tehdy jsem nevěděl nic o komunismu, syndikátech a všech těch věcech. Jen jsem chtěl, aby zahraniční síly, Američané, Filipíny, jihokorejské, australské, všechny tyhle síly se vrátily zpět. Věděl jsem, že pokud zůstanou ve Vietnamu, nikdy nebude mír a válka bude stále pokračovat.
Vietnamci nechtěli komunismus, chtěli jen, aby se zahraniční vojska odsunula. Chtěli být svobodní a vrátit se zpátky do svých vesnic.
Ve vězení jsem se naučil vietnamsky. Neměl jsem kontakt s jinými politickými vězni. Byl jsem izolovaný. Posílali jsme si navzájem potají malé lístky.
Tehdy jste byl francouzský občan, cožpak se vás nepokusilo francouzské velvyslanectví dostat ven?
Ano, byl jsem Francouz, ale ambasáda mě odmítla, protože Francie byla spojencem USA a jižního Vietnamu, tak pro mě nic neudělali a nechali mě ve vězení.
Byly to pro vás těžké časy?
Velmi těžké. Byl jsem fyzicky bitý. Poslali mě do psychiatrické léčebny, aby mohli říci, že se nedokážu kontrolovat, nerozumím... Naštěstí byl tamní doktor dobrý člověk, a tak řekl, že jsem v pořádku, při smyslech a zodpovědný za to, co říkám a dělám. Takže to nemohli použít proti mně, a já zůstal celého dva a půl roku ve vězení.
Byl jsem propuštěn dvacet dní předtím, než Paříž v roce 1973 podepsala ukončení války. Bylo to pro mě těžké, ale v porovnání s Vietnamci jsem byl privilegovaný, protože oni byli mučení, posíláni na vzdálené ostrovy v celách, kterým se říkalo „tygří klece“. Pro ně to bylo velmi těžké.
Jak se na vás vězení podepsalo?
Ta zkušenost mě posílila. Ta situace mě učinila silnějším než kdy před tím. Čím více lidi bijete, tím tvrdšími se stanou. Političtí vězni možná přicházejí do vězení jako změkčilí, ale z vězení vycházejí velmi, velmi silní. Je to vlastně kontraproduktivní.
Po propuštění jste se vrátil domů a potom opět Vietnam navštívil?
Ano. Vracel jsem se do Vietnamu, protože jsem tam měl přátele z mojí generace, kteří se mnou byli ve vězení. Měl jsem nové přátele včetně mladých lidí, studentů, což mi umožnilo být velmi dobře obeznámen s místní situací.
Vietnamskému režimu se nelíbilo, že mám s těmi lidmi svobodné vztahy a že mě nemohou kontrolovat. Nikdo z Vietnamu mi nedává peníze, můj bankovní účet je čistý. Nejsem chudý, ale i tak jsem běžný člověk. Jel jsem tam s penězi svojí rodiny. Nemám žádné zaměstnání, kterého by mě mohli zbavit. Jsem úplně nezávislý na jakékoliv skupině. Nevědí, jak mě chytit.
Před dvěma dny jsem šel na vietnamskou ambasádu v Praze, abych se setkal s ambasadorem. Velmi pravděpodobně věděli, že se na ambasádu chystám zajít, protože jim to asi někdo prozradil. Když jsem tam přišel v jedenáct hodin dopoledne, byla tam jenom jedna česká zaměstnankyně, která ke mně přišla řekla, že na ambasádě nikdo není. Divil jsem se: „Na vietnamské ambasádě v jedenáct hodin dopoledne nikdo není?" Odpověděla mi: „No víte, všichni jsou zaneprázdnění“ a trochu se usmála. Myslím, že věděla, o co jde.
Řekl jsem jí: „Dobře. Předejte prosím můj vzkaz panu ambasadorovi, že nejsem překvapen, ale že jsem velmi smutný z toho, že ohrožuje životy svých vlastních lidí.“ Tím jsem myslel vietnamské rybáře. Teď se mi vyhýbají. Nyní jsem se pro ně stal problémem, politickým problémem. A já v tom budu pokračovat.
Děkujeme za rozhovor.
Recenze filmu: Paracely – utrpení ze ztráty, tichá válka v Jihočínském moři
Čtěte také:
Mluví pravdu v totalitním státě, proto ji pronásleduje policie
V Hanoji chtějí úřady pokácet 6 700 stromů. Vietnamci doma i v zahraničí se bouří
Příběh trestu smrti pro nevinného člověka z vietnamského města mafie Hai Phong
