Co vyprávěl Asaf Auerbach, jeden z Wintonových dětí, na půdě vypálené židovské synagogy

Poslední červencový (a úplňkový) večer patřil vzpomínkám pamětníka, který přijel do Jihlavy na vypravení posledního Wintonova vlaku. Asaf Auerbach je jedním ze zachráněných dětí z předválečného Československa. Diváci si mohli zakoupit symbolickou jízdenku na poslední Wintonův vlak z 1. září 1939 se 250 dětmi, který byl vrácen nazpět, protože právě vypukla válka. Žádné z vrácených dětí tento návrat nepřežilo.

Než začala projekce filmu, u malého stolku pro dva položila Mgr. Silvie Čermáková z Muzea Vysočiny pár otázek vitálnímu hostu (86 let), který vlídně vyprávěl svoje vzpomínky s omluvou, že jako dítě si zapamatoval převážně nepodstatné věci, kdežto hlavní věci byly mimo hledáček tehdy 10-11letého chlapce ze židovské rodiny.

Asaf Auerbach se narodil 1928 v Palestině (nynější Izrael), jež byla tehdy pod správnou Velké Británie. Jeho rodiče, tehdy mladí sionisté, se stali členy kibucu v poušti, jehož pozemek byl zakoupen od arabských šáhů. Již od počátku 20. let min. století se jeho rodiče učili hebrejštinu a jak obdělávat půdu, kde byla suchá pustina. Roku 1930 rodina emigrovala do Prahy, aby se o pár let později nevědomky vystavila smrtelnému nebezpečí.

Rodiče se politicky angažovali, sami přijímali uprchlíky ve své domácnosti, dokud to šlo. V roce 1935 začal platit Norimberský zákon.

Židé v ČSR stále doufali, že: „To se u nás přece nemůže stát!“ Naděje vždy umírá poslední.

Malý Asaf dostal od rodičů náhle za úkol přestat chodit na němčinu a učit se anglicky. Když se ptal proč, uslyšel, že možná pojede do Anglie. Stihl ještě jako školní dítě zažít příjezd říšského protektora von Neuratha do Prahy. Příjezd měl zpoždění, a tak školáci vlastenecky zahazovali říšské vlaječky, které k uvítání vyfasovali. Tehdy jim to ještě prošlo...

Daleko více chlapce zasáhlo, když v jeho oblíbené cukrárně náhle nebyly ve výloze zákusky. Ne že by si je kupoval každý den cestou ze školy, na to neměl peníze, ale rád se podíval a kochal se pohledem na indiány a jiné pochoutky. Najednou však byla cukrárna plná německých vojáků, kteří všechny cukroviny vykoupili a snědli. Tehdy jako chlapec sledoval takové nepodstatné jevy, což asi bylo poplatné jeho věku. Málokdo i z dospělých si v té době připouštěl, že může nastat peklo na Zemi.

Sir Nicolas Winton v roce 1933 prodléval v Anglii a viděl na nádraží přijíždět vyděšené židovské obyvatele opouštějící pevninu Evropy a nemohl podceňovat, k čemu se v Evropě schyluje. Nejen tato zkušenost, ale výchova, která jej formovala, zapříčinily, že v roce 1939 odložil dovolenou na lyžích a jal se horečnatě vypravovat vlaky plné dětí z pražského Wilsonova nádraží.

Asafovi rodiče se rozhodli, že svoje děti odešlou do Británie a svěří je své dobré známé, paní Haně Strasserové, kterou znali z dřívějška. Zmíněn byl i jakýsi plán, že další cesta rodiny povede z Anglie do Ekvádoru...

Odjezd měl být o půlnoci. Asafovi rodiče výjimečně pozvali svoje dva syny na večeři do restaurace poblíž sv. Václava. Byla to sváteční večeře v pozdních nočních hodinách, poprvé a naposledy. Asafův starší bratr Ruben dostal od rodičů pokyn, aby se bratři spolu už neprali a starší se postaral o toho mladšího. To bylo 18. 7. 1939, kdy odjížděl jeden z vlaků vypravených sirem Wintonem, na který bratři nasedli.

Po příjezdu na anglické nádraží mělo každé dítě na krku cedulku se jménem, aby si jej mohli pěstounští rodiče vyzvednout. „Podobně jako je dnes psík v útulku vybírán a má na krku svoje jméno, věk...,“ podotýká pan Auerbach.

Dopisy od rodičů dětem nejprve chodily normálně poštou. Potom chodily jakousi cestou přes USA, pak už jen přes Červený kříž díky dohodě o válečných zajatcích chodily tištěné formuláře, do kterých se dalo něco vyplnit. Děti v Anglii se příliš neznepokojovaly, když dopisy přestaly chodit úplně. Zatímco 6 let čekaly děti na návrat do náruče svých rodičů, pošta přestala chodit všem.

Po návratu do Československa na Asafa čekala náruč jeho babičky a dvou tet. Rodiče naživu nezůstali. Měl vlastně trochu „štěstí“, že našel alespoň nějaké příbuzné. Někteří nenašli nikoho.

Na proběhnuvších besedách se A. Auerbacha někdo zeptal: „Položil jste si někdy otázku, zda byste raději zemřel se svými rodiči?“

„Jen mrtví se dočkali konce války,“ odpověděl tehdy.

Tento Platónův výrok si Asaf opakuje dnes, kdy je zřejmé, že lidstvo se z války ani z holocaustu nepoučilo.

Sir Nicholas Winton byl výjimečný v tom, že neuhnul před problémem, potvrzuje Asaf Auerbach. „Nevěřit je pohodlnější. Nemusíš totiž nic dělat,“ zněl Wintonův výrok. A Winton pokračuje: „Kdo, když ne já? Kdy, když ne teď?“

Mgr. Čermáková zhodnotila besedu a projekci: „Báječný letní večer se dvěma gentlemany, především se skvělým panem Asafem Auerbachem – a také s Nicholasem Wintonem v místě někdejší jihlavské synagogy vypálené během místní ´křišťálové noci´. Bylo to všechno, jen ne patetické. A skvělí diváci, kteří kupovali jízdenky – na místě jich zmizelo osmdesát! A kasička UNICEF se plnila, že se mi z toho srdce raduje ještě teď. Není to s námi tak špatné.“   A připomíná: 

"Jízdenky na poslední vlak je možné si kupovat v Muzeu Vysočiny i na magistrátu Jihlavy do 1. září, kdy má být symbolicky vypraven ten vlak. Bylo by potřeba jich prodat všech 250."

Čtěte také: Poslední vlak sira Nicholase Wintona vyjede z Jihlavy