Dušičky: Památka zesnulých následuje po Svátku všech svatých

Ještě ve středověku se na hřbitovech pásly husy a kozy, nebyl oddělen zdí. Hřbitov byl nedílnou částí společnosti.

Na obcích to vydrželo déle, ale městům se stoupajícím sebevědomím a financemi přišlo pak nemístné, aby se hřbitov nacházel uvnitř města. Bohatější měšťané dbali na prestiž nejen v životě, ale i v pohřbívání. Ti si předpláceli i zamlouvali místa pohřbu přímo v kostelech. Stejně jako na hřbitově si nejsou všechna místa rovna, tak ani v kostele. Blíže k oltáři je to místo lepší, tak jako na hřbitově bývalo lepší místo v blízkosti sakrální stavby, což bývá dominanta hřbitova. Někde to býval ústřední kříž. O tyto pozice lidé dbali.

Pak byla ještě varianta za hřbitovní zdí pro ty, kteří měli zapovězenou svatou půdu.

Teprve v 16. století se objevují rakve. Předtím se pohřbívalo na márách – nebo na umrlčím prkně. Nebožtík byl přinesen na márách a do hrobu vložen v takovém pytli.

Rubáš je košile v nejjednodušším slova smyslu. Košile je nejstarší druh oděvu a nosí se přímo na těle. Má speciální úlohu. Stejně jako rubáš má významnou roli i křtěcí košile. Protože se nosila přímo na těle, nesla energii toho člověka. Proto si např. při porodu si matka oblékala košili svého muže, aby měla sílu, byl to přenesený způsob podpory.

Není jedno, jak se obleče. Dá se používat i preventivně – když si košili oblečeš naruby, působí jako ochrana proti zlým silám. I proti návratům duší neviňátek. To rodiče často dělali, aby se nekřtěné duše dětí nevracely.

Proto se v rubáši dělaly přísahy k hrobu, kterými se řešily třeba pozemkové spory.

Většinou je tento důvod sekundárním, ale primární důvody byly praktičtější. Aby hroby nebyly lidem na očích bylo vlastně důsledkem. Z toho, co nemáme na očích, máme větší strach.

Protože hřbitovy bývaly obvykle okolo centrálního kostela, byly někde uprostřed města, které mělo hradby. Speciálně v Jihlavě tomu tak bylo. Jak město procházelo časem, setkávalo se často s tancem smrti, který se odehrával přímo na ulici. Bývaly to bitvy, ale především tu byly morové rány. Tanec smrti.

Tanec smrti? Když najednou smrt vládne světu živých. To probíhalo v době morových ran.

V kázáních se stále upozorňuje na to, že smrt je pro všechny stejná, přijde si pro každého bez výjimky. I v obrázcích se to ukazovalo, ve středověku to byl i typ umění. Byl to takový všudypřítomný fenomén.

Ale pak se stávalo, že se fenomén stal spíše filosofickým, morálním – a pak se tanec smrti dostával přímo do ulice. Když přišla morová rána, když lidé najednou se stali součástí tance smrti. Odehrávalo se v jejich skutečnosti. Tam je zpracovaný v několika rovinách. Následkem se stalo upuštění od piet, rituálů, od všech potřebných věcí té dobré smrti.

Protože smrti bylo tolik, že jednak lidé otupěli, jednak se rozpadaly i společenské vazby. Děti se odmítaly starat o své nemocné rodiče, rodiče se odmítali starat o své nemocné děti. Nechávali je pomřít. Báli se někomu říci kvůli strachu z nákazy. Jediná funkční záchrana byl – útěk. Utíkali i lékaři.

Někam. Někam, kde nákaza ještě nebyla. Někdy si ji tam zanesli s sebou.

Ochranné prostředky proti nákaze – je potřeba vpravit se do středověkého způsobu uvažování, který neodpovídá našemu současnému. Možná byl skutečnější než ten náš.

My jsme přírodními vědami posunutí do jiného uvažování o světě.

Středověký člověk například vnímá pohled jako dotyk. Proto lze pohledem uhranout, uřknout, ublížit. Pohledem se de facto dotýkáš.

Podle prof. Mileny Bártlové – když se na něco díváš, vyšleš tam jakoby hmat. Je to vlastně hmatová záležitost. Věc si osaháš a ona se ti vrátí zpátky do oka. Vnímáno je to fyzicky a v dotyku. Tudíž, to co dnes připadá legrační tak je, že ti doktoři se proti nákaze chránili tím, že nosili brýle a takové ty „zobany“, které nebyly proto, aby působily strašidelně, ale protože se do nich vkládala vůně.

Zoban byl zásobníkem na vonné esence. Dovnitř se vkládaly byliny nebo hřebíček.

V souvislosti s „jiným“ chápáním toho středověkého světa a vůbec lidské somatiky, tak i vůně nebo – zápach z mrtvých těl, zápach moru také způsoboval nákazu. Člověk se nadechl a – nakazil se.

Viry v tu dobu nehrály žádnou roli, nevědělo se o nich vůbec nic. Stačilo cítit zápach – a dostal jsi mor. V tom světě rozhodovalo to, jestli se na něco podíváš anebo zda se nadechneš zápachu. Proto měli místo ochrany – vůni. Účelná však byla velmi málo. Nejlepší bylo utéci.

Vždy někdo přežil. Prostě je to nějaké procento, které přežije. Nelze mít imunitu vůči moru. Někdy se udává, že při morových vlnách z 15 tisíc lidí, kteří ve městě žili, zemřelo 8 tisíc. Více než polovina. Počítáno je město i jeho okolí. Což je situace, kdy denně jde 30 pohřbů na hřbitov. A jsme u toho. Už není kam pohřbívat, kapacita hřbitova je naprosto nedostatečná. Základní hygienické podmínky, aby lidé byli pohřbíváni co nejdřív – už se nenosí v otevřených rakvích. Rakve jsou „přikázané“. Vysypávají se vápnem, zabouchávají se hřebíky. Rakve se začaly používat zejména kvůli morům.

Zejména kvůli morům se změní podoba pohřbů. Na hřbitovech vnikají hromadné hroby, pohřbívá se do mělkých hrobů. Lidé ztrácejí úctu a to, co k tomu patřilo. Je to těžko představitelná doba.

K urychlení rozkladu. Dodnes se to používá. Bylo to nehašené vápno. Duše je vázána na tělo po tu dobu, co tělo existuje. Rychlý rozklad těla je žádoucí, protože po tu dobu je duše s tělem spjata. Vymýšlely se způsoby, aby i v rakvích se tělo rozkládalo rychleji. Původně se věřilo, že v cínových nebo zinkových rakvích je proces rychlejší, ale byl to opak.

Z kapacitních důvodů se ustupovalo od toho, aby hřbitovy byly v centru města. Město se také rozrůstalo. Souviselo to s prosperitou město. Více lidí bydlí, více jich umírá. S prestiží, kde kdo chce být pohřben. Každopádně to v centru města začalo být už i hygienicky neúnosné.

Proto se potom začaly hřbitovy budovat vně městských hradeb, zejména také z hygienických důvodů. Nové postupy přinesla právě josefínská doba – konec 19. století. Hřbitovy se začínají odsouvat ještě dál od center, protože centra měst dosáhla, přestávají existovat hrady, hradby se bourají. A hřbitovy se posouvají o kus dál.