Rozhovor s doc. Maxem Kašparů nejen o forenzní psychiatrii

Počátek tohoto oboru nemůžeme datovat přesně rokem, protože na různých místech planety vznikal postupně a stále se, díky novým poznatkům z oboru psychiatrie, psychologie, pedagogiky, kriminalistiky vyvíjí, v současnosti zahrnuje i studia náboženských sekt a religionistiky.

Máme americkou, anglosaskou psychiatrii, některé školy byly dál v oboru posuzování, v současnosti jsou si prakticky již v hodnocení poměrně rovné. V každém případě jde o disciplínu stále ve vývoji, protože souvisí s jinými obory a zaslouží si, aby byla samostatná a aby byla k užitku.

Minulý týden jsem napočítal již přes tisíc klientů, na které jsem psal znalecký posudek nebo odborné vyjádření. Soudně znalecké posudky dělám až od pádu komunismu, od 90. let, před tím jsem tzv. nesplňoval, jako katolický aktivista, předpoklady pro tuto činnost.

Je třeba rozlišovat před odborným vyjádřením a posudkem. Při některém přečinu nebo trestném činu, kde hrál roli alkohol, stačí odborné vyjádření. Jindy se musí vypracovat znalecký posudek, což vyžaduje podrobnější vyšetření a bližší pohled na posuzovaného člověka z různých úhlů, rodinných, pracovních, sociálních, osobnostních. Kdežto u odborného vyjádření stačí někdy odpovědět, kolik promile alkoholu měl dotyčný v tu kterou dobu ve své krvi.

Nejčastěji vystavuji tři diagnózy, tou první je prostá opilost, což bývá u odborných vyjádření, druhou je porucha osobnosti, což bývá u soudně znaleckých posudků. Dříve se poruše osobnosti říkalo psychopatie. Poslední jsou různé formy demence.

V psychiatrii rozlišujeme zhruba duševní choroby a duševní poruchy. To je zásada i ve forenzní psychiatrii. Duševní choroba je choroba v pravém smyslu slova, jako maniodepresivní psychóza nebo schizofrenie. Potom existují duševní poruchy, což jsou poruchy osobnosti, tedy většinou povahové záležitosti jedince.

Omyl, který v laické veřejnosti přetrvává, je ten, že soudní znalec odpovídá na otázky, které si sám položí. Naopak. Já musím profesně odpovídat na otázky, které mi položí soud nebo policie. Ony instituce musí soudnímu znalci postavit otázky. Otázky jasně formulované a jako znalec na ně musím jednoznačně odpovědět.

Jednou z otázek bývá, zda v době spáchání trestného činu mohla vyšetřovaná osoba rozpoznat nebezpečnost svého jednání a mohla své jednání ovládat. Zda byl ten člověk schopen posoudit, co dělá. To je klíčová otázka.

Když vyšetřovaný pachatel ode mne odejde, musím pak ihned usednout a začít psát jeho posudek, „dokud ještě ve vzduchu visí jeho duch“. Pokud bych se k vypracování závěrů dostal až za dva dny, došlo by v objektivním hodnocení trochu k posunu jeho psychopatologického obrazu.

Posudky dělám v tomto směru stále častěji, protože drogová scéna ve společnosti se rozšiřuje. Pachatelé, kteří se dopustili trestného činu pod vlivem alkoholu nebo drog, hledají v jejich požití polehčující okolnost. Už za 1. republiky neplatilo, že alkohol snižuje odpovědnost, kdežto za Rakousko-Uherska se na to bral ohled.

Jsou ovšem výjimky. U alkoholu jde o tzv. patickou nebo kombinovanou opilost. To musí posoudit právě znalec z oboru.

Závislosti nejsou ve společnosti ničím novým. V minulosti byli známí tzv. karbaníci, kteří vydrželi hrát karty tak dlouho, dokud nepřišli o celý svůj majetek. K nim se řadili v závislosti alkoholici. Ve městě nebo na vesnici jich bylo pár. Dnes je vystřídali v daleko větším počtu hráči (pro)herních automatů a toxikomani.

Rodina – to je dnes nejohroženější skupina ve společnosti. Lidé na sebe nemají čas. Každý chodí do práce jindy, děti se vrací ze školy a z kroužků každé také jindy, každý obědvá jinde, rodina se nesejde ani v neděli.

Dříve si lidé byli blíž. A stůl, u kterého se rodina scházela, byl posvátný. Ze strany politiků ani snad není vůle něco pro rodinu udělat. Máme gender politiku, státy uznávají bezpohlavnost osob. Dítě si má samo vybrat, jakého je pohlaví, nemůžete mu říkat, že je chlapeček! Ty jsi „ono“. Dětem se vypravují pohádky, jak si princ místo princezny vzal – jejího bratra. Nebo jsou tu extrémní anti–psychiatři, kteří tvrdí, že když má někdo halucinace, tak je to jeho osobní vlastnictví a nikdo mu je nemůže brát, tedy léčit.

Také svoboda je zneužita. Ztratili jsme vzory. Z některých zpěvaček a hereček se udělaly ikony. Bohužel ne vzory.

Původně jsem chtěl studovat některý umělecký směr. Literaturu nebo AMU. Rodinné konsilium se ovšem sjednotilo na studiu medicíny. Vybral jsem si tedy všeobecné lékařství, ale socialistický klíč výběru studentů byl takový, že jsem se na ten obor nedostal, ale dostal jsem se na obor stomatologie. Byl jsem tedy k tomuto oboru celoživotně předurčen. Absolvent všeobecného lékařství si po promoci vybral, jakému oboru se bude věnovat – chirurgii, kožnímu, očnímu... Ale stomatolog byl od prvního ročníku určen pro práci zubního lékaře. Vzhledem k tomu, že i stomatolog při svém studiu musel projít všemi lékařskými obory.

Když jsem stážoval na psychiatrii, měl jsem perfektního profesora Dr. Petra Zvolského, DrSc. A on byl důvodem, proč jsem si zamiloval psychiatrii. On ve mně, pro tento obor, vzbudil nadšení. Dovedl přednášet, byl noblesní a také velmi široce vzdělaný muž, gentleman. V tu chvíli jsem stál na rozcestí. Oženil jsem se se stomatologií a zamiloval jsem se do psychiatrie. Po přednáškách a zkoušce jsem požádal pana profesora, zda bych mohl pokračovat na klinice ještě jako student a pracovat tam. To bývali tzv. pomvědi, pomocná vědecká síla. Asi něco, jako na vojně lapiduch.

Tak jsem jako pomvěd dělal na psychiatrické klinice a skutečně jsem si tento obor zamiloval.

Když jsem odpromoval jako stomatolog, řekl jsem své spolužačce, tehdy již mojí nevěstě, že jsem si vybral jinou profesionální dráhu a že pokud ji chci naplnit, musím ještě studovat obor všeobecného lékařství. Bylo to krátce před plánovanou svatbou a ona řekla – ne.

Není to jednoduché pro toho, kdo je opouštěn.

Byl jsem si v první řadě vědom toho, že stomatolog je z jedné třetiny lékař, ze druhé třetiny řemeslník a z poslední třetiny umělec. Medicíně a řemeslu se dá naučit, jemnému umění nikoli. Nebyl bych v tomto oboru šťastný a moji pacienti se mnou také ne. Práce psychiatra je zcela o něčem jiném.

Po promoci v Praze jsem nastoupil do Bratislavy, kde jsem studoval 6 let při zaměstnání. Musel jsem si od prvního ročníku udělat celou lékařskou fakultu, byly mi uznány jen zkoušky ze stomatologie a marxisticko-společenských oborů. Protože jsem nemohl studovat jinak než dálkově, tak mi sice povolili dálkové studium, ale dali mi maximální překážky. Předpokládali, že se vzdám. To slovo ovšem nepatří do pokladnice mojí slovní zásoby – a já to přijal. Začal jsem od prvního ročníku. Už jsem blízko Bratislavy pracoval jako střední zdravotnický pracovník a jezdil jsem skládat zkoušky.

Už ve 20 letech jsem jako student konvertoval pod vlivem jezuitského řádu ke katolické církvi. Poznal jsem v té době některé jezuitské kněze a seznámil jsem se s vynikajícími věřícími lidmi. S astrofyzikem Jirkou Grygarem, s profesorem chirurgie Tošovským, histologem profesorem Lojdou, šest roků jsem bydlel pod jednou střechou s Tomášem Halíkem.

Po studiích a promoci v Bratislavě jsem se vrátil do Čech a začal pracovat v nemocnici už jako samostatný psychiatr.

Na vojně jsem se seznámil s mojí manželkou. Teologii jsem studoval v době socialismu tajně, jinak to ani nešlo, a po revoluci jsem ji dostudoval oficiálně a udělal si nejprve doktorát a potom docenturu z oboru pastorální teologie. Následovalo studium pedagogiky.

Ano, měl jsem tam ordinaci, bylo to romantické prostředí, ale byla tam zima jako v kostele. Proto jsem po těch letech z barokního objektu kostela odešel a mám teď ordinaci v běžném domě.

Nejsem. Lidé u nás nejsou ateisté, jak se sami domnívají, ale pohani. Rozdíl je v tom, že ateista nevěří v nic, co nemůže vidět, co si nemůže ohmatat nebo změřit. Pohan vyznává idolatrii – tedy uctívá modly. A tím je naše společnost prosycena. Jde o jistou formu náboženství.

Jde o moji čtyřiadvacátou publikaci s názvem „O zemi beze studu.“ V knize jsou sebrané rozhovory s Martinou Kociánovou v Českém rozhlase, rozhovory z televizních pořadů a časopisů. Recenze na knihu zatím nevyšla, je na světě pouhé 3 týdny.