Bojovníci Džabát al Núsra, organizace přidružené k al Kájdě, mávají v syrském městě Aleppo po cestě na frontu islamistickými vlajkami, 26. května 2015. (Fadi al-Halabi / AFP / Getty Images)
Válka v Sýrii se často popisuje jako „spletitá síť“ s početnými hráči, desítkami zdánlivě protichůdných aliancí a rychle se měnící dynamičností. I když tato válka opravdu je komplikovaná, její pochopení je nezbytné k porozumění nedávných útoků v Paříži, utečenecké krizi v Evropě a přetrvávajícím společenským rozvratem v regionu. Tady jsou základní fakta ve zkratce:
Jak to začalo
Syrská „válka“ začala v březnu 2011, během Arabského jara, kdy vojenské složky syrského prezidenta Bašára Asada násilně zakročily proti demonstrujícím ve městě Dará. Protesty eskalovaly a režim odpověděl hromadným zatýkáním, mučením a vražděním.
V červenci 2011 došlo ke vzniku první velké skupiny povstalců, kteří se Asadově režimu postavili – Svobodná syrská armáda. Ta se skládá zejména z vojáků, kteří přeběhli ze syrských ozbrojených složek. Prvotní úspěchy Svobodné syrské armády při obsazování vojenských základem a získávání bojového vybavení přispěly k rychlému vystupňování konfliktu. Začátkem roku 2012 už se Sýrie zmítala v občanské válce.
Vystupňování konfliktu
Začátkem roku 2012 došlo rovněž ke vzniku velmi odlišné povstalecké skupiny – Džabát al Núsra, větve nechvalně známé sektářské organizace al Kájda. Přestože nešlo o jedinou novou skupinu v regionu (americká vojenská rozvědka odhaduje, že k roku 2013 v Sýrii operovalo přes tisíc povstaleckých skupin), sunnitská Džabát al Núsra rychle změnila status quo, když rozpoutala vlnu sebevražedných bombových útoků a transformovala konflikt na sektářské násilí.
Válka v Sýrii nezačala jako sektářský konflikt, ale rychle se v něj změnila, zejména díky zasahování regionálních hráčů. V polovině roku 2012 byl oslabený Asadův režim vzpružen podporou od svého dlouholetého spojence Íránu, kde vyznávají šíitský islám, a následně Íránem podporovanými bojovníky z Hizballáhu, který působí v sousedním Libanonu.
Mezitím se do věci vložily sunnitské státy ze zálivu, aby nedovolily Íránu získat v Sýrii dominanci. Katar a později Saudská Arábie začaly podporovat islámistické povstalce z řad sunnitů (včetně Džábát al Núsra) plynulým přísunem zbraní a peněz.
Během této doby došlo také k jednostrannému vyhlášení autonomní oblasti Rodžava na severovýchodě Sýrie, kterou obývají Kurdové. Ti se konfliktu do té chvíle vyhýbali, protože jsou v opozici jak vůči Asadovi, tak ostatním povstaleckým skupinám.
Z bláta do louže
Rozbroje a rivalitu mezi jednotlivými frakcemi povstalců využil Asad k útokům proti opozici, militantním skupinám i civilistům. V srpnu 2013 použil při útoku na zemědělský pás kolem Damašku chemické zbraně, při němž zahynulo 1 400 osob. Americký prezident Barack Obama se v minulosti vyslovil, že použití chemických zbraní je tabu, jehož překročení se neobejde bez následků. K leteckým útokům nicméně nedošlo kvůli dohodě mezi USA a Ruskem, kdy Spojené státy slíbily, že od útoku ustoupí, pokud syrský režim (podporovaný Ruskem), zničí svůj program chemických zbraní.
A opravdu. Když americká letadla zaútočila následujícího roku na Sýrii, cílem nebyl tamní režim, ale nově vzniklá povstalecká skupina fungující pod názvem Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS). Uskupení se později začalo nazývat Islámský stát. ISIS se vynořil z irácké al Kájdy, ale začal usilovat o nezávislost s cílem založit na území Sýrie a Iráku chalífát.
Kurdské jednotky v Íráku se účastní operace podporované americkými leteckými útoky ve městě Sindžár na severu Íráku, aby jej dobyli zpět od ISIS a odřízli islamistům klíčovou zásobovací trasu do Sýrie; 12. listopadu 2015. (Safin Hamed / AFP / Getty Images)
ISIS, kterou vůdci Džabát al Núsra zavrhli a kterou al Kájda vyloučila v únoru 2014 ze svých řad, zaujala řadu brutálních taktik a ideologií, aby – trefnými slovy Zacha Beauchampa – „předčila samotnou al Kájdu co do extremismu a odlákala jí brance a zdroje”.
Islámský stát má v extremistické PR válce navrch a nabírá nové členy jak v oblasti, tak v zahraničí. Podle odhadů přišlo k ISIS k září 2015 až 30 tisíc zahraničních bojovníků. Spojené státy, které poskytují podporu některým povstalcům proti Asadovi, začaly s leteckými útoky proti ISIS v září 2014. Následujícího roku se do hry vložilo Rusko, když začalo bombardovat proti-Asadovské síly.
Zatímco Asad vyčkával, ISIS dobyl území v Sýrii i v Iráku a dále rostl. V posledních týdnech se přihlásil k zodpovědnosti za útok proti ruskému letounu nad egyptským poloostrovem Sinaj, za sebevražedné útoky v Bejrútu a za útoky v Paříži.
Nepopsatelné hrůzy
Syrský konflikt se popisuje jako občanská válka, sektářská válka nebo loutková válka. Na jedné straně stojí syrská vláda podporovaná Ruskem, Íránem a Hizballáhem a na straně druhé jsou „umírnění“ povstalci podporovaní americkou koalicí, Tureckem a státy v Perském zálivu, přičemž všichni se snaží zkrotit ISIS (která je rovněž podporována státy v Perském zálivu). Kurdové bojují proti ISIS a Asadovi a podporuje je Západ, ale zároveň jsou bombardováni Tureckem, které se snaží zamezit kurdskému povstání na svém vlastním území. Po posledních zvěrstvech a rostoucí angažovanosti Francie mohou být věci brzy ještě složitější.
Ať se na to díváme z jakéhokoliv úhlu, tato válka je plnohodnotnou humanitární krizí: přes 220 tisíc osob mrtvých, 4,2 milionu uprchlíků a miliony dalších, co přišly ve vlasti o střechu nad hlavou. Úředníci z Rady bezpečnosti OSN uvedli, že „se jim nedostává slov“ pro popsání těchto hrůz.
Spojené státy a desítky dalších zemí včetně Saudské Arábie a Íránu se podle zpráv dohodly na vytyčení rozvrhu, který by měl vést k ukončení bojů a k politickému přerodu, ovšem kroky k realizaci takového plánu budou pomalé a obtížné.
Julie M. Normanová je vědeckou pracovnicí pro výzkum konfliktní transformace a sociální spravedlnosti na Queen’s University v Belfastu ve Velké Británii. Tento článek byl již publikován na TheConversation.com.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou vlastní úvahy autora a nemusí odpovídat pohledu Epoch Times.
Překlad z originálu na:
