Pán plamínků jako groteskně syrový příběh o temném období normalizace

Autor: Milan Uhde

Režie: Akram Staněk

Dramaturgie: Nora Obrtelová a Petra Kohutová

Scéna: Tomáš Rusín

Kostýmy: Petra Jiránková a Martin Ondruš

Hudba: David Smečka

Čtvrtá inscenace Pán plamínků uzavírá cyklus scénického čtení Kde Shakespeare můj? Už jde..., které Divadlo Husa na provázku věnovalo dramatikovi Milanu Uhdemu k jeho osmdesátinám. Premiéra hry se uskutečnila v zadním sále Divadla Husy na provázku 14. května 2016.

Režisér Akram Staněk zvolil téma, které nabízí určitý podíl tajemství, groteskní stylizace a který zároveň podporuje vizuální představivost. Navíc Akrama Staňka táhne téměř magnetickou silou ženský element, který je zde velmi silně zastoupen v roli hlavní představitelky Pavly. Hra se doposud nedočkala divadelní adaptace, jediným jejím veřejným uvedením je málo známý stejnojmenný televizní film Jaroslava Dudka z roku 1990, kde hlavní roli ztvárnila Zlata Adamovská. Tento materiál se proto přímo nabízel jako vhodné téma k uctění jubilea populárního dramatika.

Příběh se odehrává na přelomu let 1972–1973, tedy v období hluboké normalizace, které se lví silou v příběhu zabydluje. Hlavní hrdinku představuje Pavla Lucáková, bývalá redaktorka časopisu, který byl v šedesátém devátém zakázaný. Pavla vypomáhala s opisováním zakázaných textů disidenta Tischera, se kterým se stýká, aby se s ním poradila o duševním stavu svého manžela Jendy, který podle všeho trpí paranoiou. Jenda se opakovaně ocitá na psychiatrii, kde je léčen. Mezitím je Pavla předvolána na policii, kde je vyslýchána pro spolupráci s disidentem Tischerem. Pavla se dostává pod tlak, manželství spěje do hluboké krize, je neustále pod dozorem a vyslýchána policií, a v práci se pod ní začíná houpat profesní židle. Jendův stav se zhoršuje, až vygraduje do pokusu o sebevraždu. Zoufalá Pavla se ocitá na hranici beznaděje, nikomu nemůže věřit a nabízí se tu i otázka o zneužití psychiatrie pro potřeby totalitního režimu. I přes beznadějné vyhlídky se snaží Pavla najít cestu z bludného kruhu ven, naráží však na mantinely své i tehdejší doby...

Inscenace se odehrává v zadním sále divadla. Mírně stísněný prostor pracuje s psychikou diváků, kteří se rázem ocitají ze současnosti v období šedé normalizace. Scéně dominuje oranžový automobil Lada žiguli, který zde slouží jako sledovací a odposlouchávající zařízení. Uprostřed scény stojí stůl, který představuje prostor bytu, kde se vše odehrává. Levá strana s plechovým výtahem a plakátky s komunistickými motivy demonstruje výslechovou místnost tajné policie. Kostýmy vytvořil tandem Jiránková/Ondruš a tyto vhodně doplňují šedá léta sedmdesátá. Výborně zde působí na všechny smysly hudba Davida Smečky, která navozuje stísněnost, atmosféru odposlechů nebo strach při výsleších. Zvuky deště, telefonu nebo melodie dobových hitů tuto stísněnost a depresivitu ještě více prohlubují.

V roli Pavly se představí Nicole Maláčová, která dovede s lehkostí sehrát proměnu sebejisté ženy v vystresovanou duševní trosku. Pavlu Lucákovou se Maláčové podařila zachytit velmi přesvědčivě, a i přes všudypřítomný strach, který z inscenace čiší v každém detailu, si Maláčová alias Pavla diváky získá svou nezlomnou vnitřní silou. Výborně se role zhostil i Dalibor Buš v roli Pavlina manžela Jendy. Buš rozehrává vnitřně zlomeného člověka, který se pohybuje na hraně mezi realitou a fantazií. Divák Bušovi snadno uvěří polohu totálně paranoidního člověka, ale i jedince, který se režimu, potažmo i psychiatrickým experimentům na svojí osobě vysmívá. Výborně se se svou rolí vyrovnal i Tomáš Milostný v roli slizkého vyšetřovatele, který při výslechu používá kůži chameleona a metodu cukru a biče. Zbytek ansámblu servíruje slušný servis pro ústřední postavy. Výsledkem je groteskně sladkohořká hra, ve které si divák nemůže být jistý vůbec v ničem a ničím...

Pán plamínků nás zavádí do temných sedmdesátých let, do podivné doby udavačů a nejistoty. Pán plamínků je naservírován v hořkosladké omáčce s dráždivě nejistým průběhem a ještě nejistějším koncem. Tvůrčímu týmu kolem režiséra Staňka i hereckému souboru se podařilo navodit strnulou atmosféru ponurosti a přitom i určité naděje a černého humoru, které nás dokáží udržet nad vodou stůj co stůj. Myslím si, že se za celým cyklem díky Staňkově počinu podařilo udělat důstojnou tečku. Milan Uhde může být spokojený...