České novinářky mezi kurdskými ženami v syrské Rojavě. (S laskavým svolením Markéty Kutilové)
České novinářky mezi kurdskými ženami v syrské Rojavě. (S laskavým svolením Markéty Kutilové)
Nejsilnější dojmy od řeky Eufrat s Markétou Kutilovou

Markéta Kutilová je novinářkou i humanitární pracovnicí. Ve společnosti Člověk v tísni působila jako projektová koordinátorka v Íránu, na Šrí Lance a na Haiti. V Kongu zakládala projekty na pomoc znásilněným ženám. V současnosti působí v neziskovkách Pontopolis a Femisphera, věnuje se přednáškové činnosti.

Co způsobilo, že jezdíte dělat zpravodajství do válečných oblastí?

Válečnou reportérkou jsem chtěla být již od 17 let, mým vzorem byla Petra Procházková.

Kvůli Petře jsem šla studovat novinařinu, kvůli Petře jsem nastoupila do LN, ale – v českých médiích to není úplně obvyklá profese, být válečným reportérem. Nakonec jsem odjela na svoji soukromou cestu do Iránu, Pákistánu, kde se stalo zrovna zemětřesení, vzápětí jsem vstoupila k Člověku v tísni, práce na 5 let, postupně jsem se s ČvT dostala do několika válečných oblastí, třeba na Šrí Lanku, začala jsem se zajímat o válku v Demokratické republice Kongo. Jako novinářka jsem tam začala jezdit na vlastní pěst, psala reportáže o sexuálním násilí jako důsledku této války. Ve válečných oblastech jsem se tedy pohybovala daleko předtím, než jsem začala jezdit do Sýrie.

20160725-syrie2
Pohřeb martyrů, zabitých bojovníků z kurdských milicí, se odehrává vždy se všemi poctami i emocemi. (S laskavým svolením Markéty Kutilové)
Pak jsme podnikly několik novinářských cest s Lenkou Klicperovou, se kterou jsem se seznámila díky Kongu. Okamžitě tu vypukla vzájemná „láska na první pohled“ , což se stává málokdy. Pak se mi narodilo dítě a během mateřské dovolené jsem z novinařiny trochu vycouvala... Začala jsem sledovat válku v Sýrii, mým snem bylo dostat se do válečných oblastí, v Sýrii, Iráku, byť mně to připadalo nemožné s malým dítětem. Přišlo mi to nebezpečné.

Vloni v létě mi najednou Lenka zavolala, jestli s ní pojedu do Kobání v Sýrii. No! A tak jsem se dostala do Sýrie, protože to byla velice rychlá akce. Na rozmyšlenou jsem měla asi jen týden a bylo to velice těžké rozhodování. Jely jsem do oblasti, kde předtím žádný novinář ještě nebyl. Ta oblast byla čerstvě dobytá od ISIS, měly jsme se pohybovat hlavně na hranici s Islámským státem. Ač to nebyla první válka, rozhodování bylo nejtěžší.

Jaké jsou vaše nejsilnější dojmy z letošní únorové návštěvy Rojavy, na Eufratu, kde jste s kolegyní ocitly už na pokraji nebezpečí?

Nejsilnější dojmy byly od řeky Eufrat, ten tvořil hranici mezi ISIS a kurdským územím Rojava. V době naší přítomnosti zde vedli těžké boje o přehradu Tišrín, což je druhá největší přehrada na Eufratu, je tam velká elektrárna. Jely jsme tam s tím, že se tam bojuje, ale nevěděly jsme, jak na tom jsou. Takže jsme tam přijely a okamžitě jsme se ocitly – pod palbou. Rakety dopadaly třeba i na 500 metrů od nás.

A první raketa dopadla 300 metrů za auto. A reakce našeho řidiče byla taková, že zastavil auto a vypnul motor!

Pak když jsme odtamtud odjížděly, tak nám Islámský stát nám ostřeloval auto. Když jste v autě, je to taková rakev a nemáte odsud úniku, když dostanete zásah. A ta první raketa dopadla 300 metrů za auto. A reakce našeho řidiče byla taková, že zastavil auto a vypnul motor. Říkal, že jsou to střely naváděné termovizí, takže auto musí vypnout, aby nás nemohli alokovat. Jenomže nám bylo i babským rozumem jasné, že než ten motor vychladne, tak jsme... Takže v autě proběhla velice rychlá debata, kdy jsme mu nakázaly, že musíme okamžitě dál. On poslechl. Další střela práskla už velmi blízko auta. Byl to velmi nepříjemný moment. Druhý den jsme tam jely zas, nedalo nám to (smích), a Lenka odjela právě se skupinou bojovníků přímo do epicentra bojů. Moc nevěděla, do čeho přesně jde, sedla do auta a jela. Potom se ocitla pod palbou, jak vám už jistě vyprávěla, v místě probíhala intenzivní letecká americká podpora, právě pro Kurdy. V reálu to vypadá tak, že Kurdové udají souřadnice Američanům, a pak přiletí stíhačky. Nad hlavou nám to hučelo každou chvíli. Na frontách jsem viděly, jak ti borci s tablety posílají souřadnice, nad hlavou americké stíhačky, protože mají poměrně přesné zadání, a Kurdové to pak tam dočistí. To je strategie boje. Pozice ISIS byly od nás asi kilometr. Ale bombardují vzdálenější pozice, protože nechtějí zasáhnout svoje vlastní muže.

20160725-syrie3-a
Chvilky mezi boji jsou příležitostí, jak si dopřát vždy sklenici sladkého čaje. (S laskavým svolením Markéty Kutilové)
Dalo by se říci, že americké letectvo se trefuje lépe než Putinova vojska?

To se asi říct nedá, Američané se dopouštějí také fatálních omylů. Pak je otázka, když třeba Putinova nebo respektive Asadova vojska zasáhla nemocnici, ptáte se pak, zda to nebyl spíše cílený útok. Nebo že by to byl úplný omyl?

Což bylo třeba určitě v případě nemocnice v Aleppu – nemocnice byla na území, které je kontrolované rebely – a může to být viděno z taktik boje, že když vybombardujete nemocnici – což je poslední záchrana pro ty, kdo byli v té oblasti – tak vlastně přinutíte civilisty k exodu z této oblasti. Můžete tam potom vybombardovat celou oblast, protože tam zůstanou pak už jenom rebelové. Může to být jedna z taktik, jak vypudit tamodtud civilní obyvatelstvo.

Když Turecko hranici uzavřelo, nepouští uprchlíky dál do země, pro Syřany je nemožné volit cestu do Turecka bezpečně.

Souvisí s tím nárůst uprchlíků?

Nárůst uprchlíků – pro Syřany je extrémně složité dostat se ze Sýrie ven do Turecka, kudy vlastně vedou cesty do Evropy. Turecká hranice je dnes neprodyšně uzavřená a Turci střílí po lidech, kteří tam odtud přicházejí. Chodí se samozřejmě přes pašeráky, turecké stráže jsou většinou podplacené, přechod do Turecka je velice drahý. Za osobu asi 1 tisíc dolarů. Ale i tak dochází k fatálním situacím, kdy nějaký strážník není podplacený, zrovna se střídají, a mají zadání po lidech střílet. Spousta uprchlíků, kteří se vydali do Turecka, zemřeli přímo na hranicích. Když Turecko hranici uzavřelo, nepouští uprchlíky dál do země, tak pro Syřany je nemožné volit cestu do Turecka bezpečně.

Nedávno jsme prošly letištěm Atatürk, jen den před útokem. Útok byl v Istanbulu očekáván. A stalo se to o 24 hodin později.
 
Válka v Sýrii je dotovaná, jak jsem pochopila z vašich besed, a nemůže být ukončena. Kdyby byli odhaleni doneři, jak to nyní vidíte? Je válka stále dotovaná a je naděje, že porážka ISIS změní situaci?

Rozložení hráčů je stále stejné, ale situace se v létě dramaticky změnila. Myslím, že do konce roku se už nezmění. Spíše je jasně dané, kdo kterou válčící stranu podporuje – každá z válčících stran má stále externí podporu. Je to spíš politická hra o to, kdo vlastně dobude které území v Sýrii. Představte si třeba: na Islámský stát z jihu nebo odjinud na útočí Asad, protože ISIS drží velmi strategické oblasti v Sýrii, zejména pokud jde o ropu. A z druhé strany na ISIS útočí Kurdové. A z jiné strany zase jiné povstalecké skupiny. Jde tam o velkou politickou hru. Komu se vlastně dovolí, aby dobyl město Rakka, které je strategickou oblastí v Sýrii? Protože ten, kdo ho dobude, ten ho bude mít. Je to politická hra – necháme to dobýt Asada nebo to necháme dobýt Kurdy? Kdo to vlastně následně bude kontrolovat?

20160725-syrie4-a
Ženy z YPJ, kurdských ženských milicí, jsou často velmi mladičké. (S laskavým svolením Markéty Kutilové)
Hraje se o uspořádání Sýrie... Boje jsou strašně náročné, strašně zdlouhavé. Je to válka, kdy nakonec vítězí ta lidská síla. Bojuje se o každý metr půdy, o každou vesnici. Postup je pomalý, zejména ve městech! Nemůžete bombardovat města, protože tam žijí civilisté. Ve městech probíhá městská válka, kdy se dobývá každý metr, bojuje se i za cenu totální destrukce, jako v sousedním Iráku. Do konce roku očekávat, že by se to vyřešilo nebo skončilo – je prostě utopie.

Jaký máte dojem z kurdských milic, když se mezi nimi takříkajíc pohybujete?

Oni jsou složeni různorodě, mají i křesťanské milice, jak ženské, tak mužské. Jsou to neskutečně stateční lidé. K bojovníkům chováme hlubokou úctu. Jsou to většinou mladí lidé, do 30 let, většina z nich nemá rodiny. Ale oni do toho jdou s obrovským nasazením. Jdou s vědomím, že opravdu mohou zemřít. Ztráty na životech jsou obrovské, to si nikdo neumí představit. Ale oni s tímhle vědomím do toho jdou – a není to žádná hra na válku. Jsou vděční za každý den života, protože nikdy neví, kdy bude ten další. Je v nich obrovská statečnost, jak v ženách, tak i v mladých mužích.

Na druhou stranu je tam samozřejmě ideologie, protože vedení v Rojavě je marxistické, jsou napojení na PKK (Kurdskou stranu pracujících), uctívají Abduláha Ocallana, což je je jejich myslitel, vůdce. Určitě jsou infikovaní tou ideologií, všichni. Takže oni bojují proti ISIS, to je nepřítel číslo jedna, ale zároveň vám všichni řeknou, že bojují za myšlenky té ideologie. A vědí, že každý bojovník, tam dostane nejen vojenský výcvik, ale i to politické školení... Je z těch lidí cítit i to zapálení pro věc, věří, že za ni bojují.

Ale pak poznáte na frontách, že třeba matkám od rodin je nějaká ideologie zcela „šuma fuk“, oni tam jsou proto, aby chránili svoje domovy. Jsou tam lidé kvůli ideologii, ale pak je tam spousta matek, otcové od rodin – ti jdou vyloženě proto, aby přežili. Ochraňují svoje vesnice, svoje území. Nezbývá než mít k těm lidem respekt hlavně pro jejich statečnost, ať už je to kvůli ideologii nebo z jiných důvodů. Stále nasazují svoje životy.

Setkala jsem se názorem, že tyto národy nebo tito lidé umí opravdu statečně bojovat v době války, ale pokud válka skončí, nejsou schopni řídit stát. Zda by pak byli vůbec schopni si udržet svůj stát?

Kurdové – to se musí rozlišovat. Kurdové obecně jsou dost široký pojem. Většina jich žije na jihu Turecka, pak máte Kurdy, kteří žijí na západě Íránu, pak Kurdy na severu Iráku, na severu Sýrie.

Takovou utopickou vizí všech Kurdů po celé generace je vytvořit si jeden vlastní nezávislý Kurdistán. Blíže tomu jsou iráčtí Kurdové, jejichž bojovými jednotkami jsou Pešmergové, kteří mají na severu Iráku svou autonomní oblast. Historicky jsou nejblíž tomu, že se jim opravdu podaří dosáhnout nezávislého Kurdistánu...

Irácký Kurdistán je de facto již nezávislý na irácké vládě, na Bagdádu, i ekonomicky. Jsou schopni samozřejmě si svůj stát řídit, spravovat. V Sýrii, v Rojavě Kurdové také vyhlásili svoji autonomní oblast. Ale všichni Kurdové třeba nechtějí nezávislost na zbytku Sýrie. Chtějí jenom autonomii, na rozdíl od těch iráckých Kurdů.

Kdyby válka opravdu skončila, myslíte, že nechá prezident Bašár Asad syrskou Rojavu Kurdům jako autonomii?

To je otázka! Ta trápí skoro všechny. Zatím nechává Asad Kurdy být, je mezi nimi zachován jakýsi status quo, oni s Asadem spolupracují, nechtějí na něm nezávislost, svým způsobem se Asada i bojí, protože za Asadem stojí Rusko a Írán. Takže paralelně vyjednávají s Ruskem i s Íránem, aby si to pojistili, zároveň s tím, jak jde fronta. Zároveň spolupracují i s Američany.

Všimla jsem si, že když Kurdům americká základna pošle na pomoc bombardér, ti Kurdové říkají: „přítel Obama“.

To jsou takové hlášky z fronty! Tam jde o to, že všichni Kurdové vám řeknou, že „pokud nás Asad nechá na pokoji, tak proti němu nepůjdeme“. Pokud by jim chtěl vzít autonomii, budou proti němu bojovat. Jsou odhodlaní. Jeho otec i on byl vždy jejich nepřítel. Historicky to určitě není „žádnej velkej kámoš“.

20160725-syrie5-a
Výhled ze střílny. (S laskavým svolením Markéty Kutilové)
V Sýrii se za Asada lidem žilo relativně dobře. Měli relativně ekonomickou stabilitu. Pokud jste „drželi hubu a krok“, mohli jste tam žít relativně dobře. On se dostal k moci díky svému otci, ten ovládal Sýrii 40 let. Nebylo přípustné jít proti němu.

Pokud jde o Kurdy, samozřejmě je utlačoval. Tam probíhala násilná arabizace toho území. Zabírali jim nejlepší půdu. Zakázali kurdštinu ve školách, úplně potlačovali jejich identitu, jejich literaturu, hudbu. Spousta aktivistů, třeba jako u nás Václav Havel, podobně i tam šířili samizdatově kurdskou literaturu nebo ilegálně šířili kurdskou hudbu. Také byli vězněni, mučeni. Asad rozhodně není žádný dobromil. Podle toho, co koná teď – ten člověk je válečný zločinec. Měl by stanout před mezinárodním soudním tribunálem, byť je to prezident Sýrie.

Asad svoji zemi v současnosti asi právě neovládá...

Asad dnes kontroluje pouze asi 35% území, třebaže na tomto území žije téměř polovina obyvatel.

Znovu se chystáte do válčící oblasti, máte na to stále ještě dost energie?

Určitě! Nemůžu se dočkat, máme s Lenkou sbírku pro Kobání, daří se nám sbírat peníze, takže chceme udělat pokrok s penězi, pracujeme na tom i tady odtud. Je fascinující sledovat vývoj té situace, boj proti Islámskému státu. To, jak se vzpamatovává Kobání, a neustále je tam množství lidských příběhů. Objevujeme nové, fascinující... Oblast je nekonečným zdrojem informací a zajímavostí. Prostě se tam těším.

Lidské osudy vás stále přitahují?

Teď je to o to jednodušší, že tam máme už kontakty, známe to prostředí, víme, co celkově čekat, už tu není ten prvotní strach. Ale zase hrozí, že podlehnete iluzi, zdánlivě se vše jeví v pohodě, ale pak na to můžete doplatit. Na místě je vědomí, že jde o válečnou oblast.

Jak to poznáváte, více vás to oslovuje. Máte více energie pomáhat.

Určitě.

Když vidíte výstavbu města, vidíte lidi, jak tam v troskách žijí, jdete jim pomáhat, je to taková velkolepá motivace.

No, řekla jste to za mne. ...S Lenkou se tam chystáme v říjnu. Bývá tam i zima, v Kobání dokonce i chumelí.

Děkujeme za rozhovor.