Doktorka Klímová. (Ondřej Horecký / Epoch Times)
Je psychosomatika pro některá onemocnění vhodnější než pro jiná?
Především pro onemocnění, která jsou chronická, dlouhodobě se zhoršující a kde je to dávno za limity klasické medicíny, která s tím neumí nic udělat. To mluvím z hlediska prospěšnosti pro klienta.
„Situace kolem nás jsou v podstatě neutrální, ani dobré, ani špatné. Význam jim přisuzujeme teprve my.“
Je každá nemoc a zdravotní komplikace vyvolána psychicko-emoční příčinou? Co pak například úrazy?
Úrazy sem patří také. Když nezůstáváte jen na té platformě „bio-psycho“, zjistíte, že zdroj okolností, které vyústí v nějaký zdánlivě náhodný úraz, je vlastně jakási bio-psycho-spirituální provázanost. Nic není náhoda, všechno je nějakým způsobem logicky srozumitelné, ve vzájemných vazbách. Každý symptom, který se objeví na těle, má psychosomatickou komponentu. To ovšem neznamená, že každou prkotinu budeme léčit psychosomaticky. Ale u nemocí, které jsou rezistentní vůči jednooborové léčbě, respektive jednooborovému přístupu, tam už je vysoce funkční a užitečné začít do toho nahlížet z jiných aspektů, protože tam najdete odpověď a příčinu. Když používáme slovo léčit, mělo by se to vždy pojit s tím, že odstraňujeme příčinu.
Je možné vysledovat každou nemoc a zdravotní komplikace ke konkrétní emoci nebo vzorcům uvažování? Je to nějak podrobněji zmapováno? Když vám řeknu, že mě bolí každý večer hlava, nebo když mě po fotbale bolí kolena, bude vám automaticky jasné, kde v uvažování dělám problém?
Nebude mi to automaticky jasné, ale vzhledem k tomu, že jsou jakési typické provázanosti mezi myšlenkami a nemocemi, budu se ubírat nějakým předpokládaným směrem. Ale nikdy dopředu neřeknu, o co přesně jde. K tomu se vždycky musíme dobrat s klientem v dialogu, protože tu finální pravdivou provázanost můžeme odhalit až na základě životního příběhu. Kdybychom to brali, jak jste popisoval, tzn. bolest hlavy versus konkrétní emoční vzorec, tak budeme paušalizovat jako západní medicína.
Existují některé emoce, které mají obzvlášť nebezpečný dopad na náš organismus? A jsou tedy některé emoce nebezpečnější než ty druhé?
Jasně. Buď podle toho, jak dlouho si je neseme v těle nebo jakou míru ničivosti obsahují. To jsou ty myšlenkové vzorce sebeodmítání, sebetrestání, sebepotlačení. Ty nacházíme téměř bez výjimky u onkologických onemocnění. Tyto emoce a myšlenková schémata dokážou celkem bezskrupulentně zabíjet.
Emoční stav může podle psychosomatiky ovlivnit zdraví jedince. (Pixabay.com)
Mnoho emocí pochází z napjatých vztahů mezi partnery, rodinou, v práci. Zároveň je patrná tendence obviňovat ze své situace nejdřív druhé. K jakému výsledku to po zdravotní stránce vede?
Tato tendence je u většiny lidí primární, a není se co divit. Ona totiž vychází z představy o světě, že náš život je modelován objektivní realitou, která k nám přichází z vnějšího světa, a my vlastně nemáme žádný větší manévrovací prostor, jak na tuto objektivní realitu reagovat. 99 % lidí takhle uvažuje. Vnější optika světa nám nedovolí vidět, že my sami jsme tvůrci reality, že my si vytváříme zdánlivě vnější, nesouvisející situace.
„Myšlenkové vzorce sebeodmítání, sebetrestání, sebepotlačení nacházíme téměř bez výjimky u onkologických onemocnění.“
Situace kolem nás jsou v podstatě neutrální, ani dobré, ani špatné. Ten význam jim přisuzujeme teprve my. To je výsledek našich postojů. Například jednoho dne v listopadu se probudím a vidím, že napadl sníh. Buď budu malé dítě, tleskat ručičkama a říkat: „Hurá, sníh!“, anebo budu stará babka a říkat: „Doprčic, zase napadl ten bílý sajrajt.“
Když nás potká nějaká situace, která se v první chvíli jeví jako smůla nebo něco ohromně neblahého, pokud v rámci toho, jak ji prožíváme, nezahořkneme a nebudeme ji odsuzovat jako něco, co mi hází klacky pod nohy, tak potom v delším horizontu událostí víme, že tyto zkoušky jsou ty nejužitečnější, co nás mohlo v životě potkat, že se na nich nejvíc naučíme. Ale spousta lidí takhle neuvažuje, a tak radši skuhrají a dělají ze sebe chudáky.
Vy říkáte, že všechno je způsobeno psychosomaticky. Ostatní zase tvrdí, že zdraví nám ničí nesprávná strava, další, že necvičíme, někdo tvrdí, že jsme nemocní kvůli zničenému životnímu prostředí, moderním technologiím, někdo se odvolává na karmu atd. Tak kde je tedy pravda?
Pravdu mají všichni. Ale většina lidí se na to dívá jenom ze své úzké výseče náhledu. Takže léčitelé říkají: „To je všechno způsobené energiemi.“ Doktoři říkají: „To je všechno způsobeno na biologické bázi.“ Potravinoví poradci říkají: „To je všechno způsobeno jídlem.“ Všichni mají pravdu, ale každý si hraje jen na tom svém vlastním písečku a odmítá být respektující vůči dalším vlivům.
Znamená to, že vy se díváte na všechny tyhle okolnosti a radíte lidem třeba i jak změnit stravu?
Samozřejmě. Už Hippokratés říkal, že jídlo je lék. To je vskutku pravda. A jídlo stejně tak jako umí léčit, umí i zabíjet.
Jaké metody léčby tedy psychosomatika používá? Řekněme, že mám rakovinu. Jak budete postupovat?
Je to všechno o psychoterapii, jakémsi léčení duší? Vždycky máme kytici přístupů, které jsou vhodné, ale musí být primárně v souladu s tím, jak ten proces léčení chápe a vnímá klient. Čím je člověk otevřenější, tím víc způsobů a tím větší šance na vyléčení. Takže biomodulační preparáty ano, detoxikace organismu rozhodně ano, psychoterapie ano, biorezonance ano. Bez psychoterapeutického rozklíčování to ale většinou nejde. Nejdříve se snažíme najít ten psychosociální zdroj.
Dobrá, řekněme, že ten zdroj objevíte. Co dále uděláte?
Teď začíná samotná práce toho člověka. Když to přijme, a to není jednoduché, je to často bolestné poznání, je to na něm. My jsme ti průvodci, kteří se mu snaží dodat entuziasmus, energii, podporu, aby šel a začal v životě dělat ty změny, které nejsou jednoduché a jsou lemované ztrátami iluzí, pocity zmaru, jež se mohou týkat nejbližších vztahů. Samozřejmě na druhé straně také šance na návrat zdraví a záchranu života.
Změnit vzorce chování je obrovsky těžké. Kolik lidí to dokáže? I jen změnit jídelníček kvůli svému zdraví je pro některé lidi nepřekonatelný úkol, natožpak změnit uvažování…
Změnit jídelníček je naprosto těsně provázáno se vzorci chování. Strava v sobě skrytě obsahuje velmi silný sociální aspekt, psychický aspekt, energetický aspekt... takže ruku v ruce se změnou jídelníčku měníte i tyto aspekty. Proto je to pro tolik lidí nemožné, když to dělají sami bez nějakého kouče. A změnit vzorce chování, kdyby to měl dělat člověk sám, je v podstatě nemožné.
Platí korelace mezi dobrým charakterem a dobrým zdravím? Řekněme, že se někdo bude chovat co nejlépe k sobě i k druhým, nedělat špatné věci, mít čisté svědomí. Ovlivní toto duševní nastavení jeho zdraví?
Díváme-li se na dobrý charakter jako na to, co už říkal Hippokratés, tzn. primárně neškoď, pak ano. ALE primárně neškoď sobě! Tam je naprosto přímá souvislost. Primárně neškodit sobě je těžké. Tak, jak jsou do nás vkládány různé mentální vzorce, které si přinášíme z rodiny, tak si škodíme, aniž bychom si toho byli vůbec vědomi. Abychom tyhle škody mohli začít odstraňovat, musíme umět rozklíčovat hanebné vzorce, které proti sobě pouštíme a ničíme si svoje životy, svoje štěstí, svoje zdraví.
Nevzniká pak nebezpečí, že si v sobě vyvoláme nezdravý egoismus, že nebudeme brát ohled na druhé?
To není pravda. Pojem egoismus se v širší společnosti používá pouze v negativním významu, tzn. sobectví. Povím to z druhé strany... Pokud chci svému okolí rozdávat něco dobrého, kde beru? V sobě. To znamená, že já to dobré nejdřív musím pěstovat sám v sobě a PAK můžu začít rozdávat. Čím víc toho v sobě vypěstuji, tím větší hojnost můžu nabídnout. Je to sobectví? Pokud budu primárně žít tak, aby byli spokojení všichni kolem mě, s tím, že na mně přece nezáleží, co budu obsahovat? Křivdy, prázdnotu, bolest, utrpení. Co mám pak na rozdávání?
No jo, ale nemusím mít přeci v sobě křivdu, když například umyju nádobí místo manželky, jak mě pořád napomíná, a udělám dobré gesto, ne? Nebo si mám říct, že se mi nechce a vykašlat se na to bez ohledu, co to způsobí partnerovi?
To je právě o tom, jak vy si to rozhodnete, jaké budete mít nastavení mysli.
Je něco, co může každý z nás udělat, aby zlepšil své uvažování a zdraví, nebo na to potřebujeme odborníky?
No, řekněme, že potřebujeme dialog. Někdy opravdu stačí dialog se spřátelenou bytostí. Ne vždycky je to to klábosení s kámoškou u kafíčka, protože ona se také může potácet v pěkné bryndě a bude ráda, když v tom nebude sama. Rozhodně by to měl být dialog, který se zakládá na tom, že ten druhý člověk má pochopení, empatii a umí nám dát zrcadlo a zpětnovazebný impulz, který začne rozvírat náš způsob myšlení a náš pohled na sebe. Terapeut je samozřejmě dobrá volba a v ideálním případě někdo, kdo opravdu ví, co říká. Ale nemusíme zrovna všichni rovnou letět do psychosomatické ordinace. Opravdu někdy stačí začít si zodpovědně vybírat lidi okolo sebe, se kterými chci žít, kteří jsou přínosní pro můj život a s kterými chci ten dialog otvírat.
Jak nalézt dobrého psychosomatika?
V České republice pochopitelně existují doporučené seznamy psychosomatiků, ale vlastní zkušenost je ten nejlepší kompas. Ať už v psychosomatické nebo jakékoliv terapii, tím nejvyšším léčebným momentem je vztah s tím konkrétním odborníkem. Ne každý terapeut je dobrý pro každého klienta.
Když nás potká nějaká situace, která se v první chvíli jeví jako smůla nebo něco ohromně neblahého, pokud v rámci toho, jak ji prožíváme, nezahořkneme a nebudeme ji odsuzovat jako něco, co mi hází klacky pod nohy, tak potom v delším horizontu událostí víme, že tyto zkoušky jsou ty nejužitečnější, co nás mohlo v životě potkat, že se na nich nejvíc naučíme. Ale spousta lidí takhle neuvažuje, a tak radši skuhrají a dělají ze sebe chudáky.
Vy říkáte, že všechno je způsobeno psychosomaticky. Ostatní zase tvrdí, že zdraví nám ničí nesprávná strava, další, že necvičíme, někdo tvrdí, že jsme nemocní kvůli zničenému životnímu prostředí, moderním technologiím, někdo se odvolává na karmu atd. Tak kde je tedy pravda?
Pravdu mají všichni. Ale většina lidí se na to dívá jenom ze své úzké výseče náhledu. Takže léčitelé říkají: „To je všechno způsobené energiemi.“ Doktoři říkají: „To je všechno způsobeno na biologické bázi.“ Potravinoví poradci říkají: „To je všechno způsobeno jídlem.“ Všichni mají pravdu, ale každý si hraje jen na tom svém vlastním písečku a odmítá být respektující vůči dalším vlivům.
Znamená to, že vy se díváte na všechny tyhle okolnosti a radíte lidem třeba i jak změnit stravu?
Samozřejmě. Už Hippokratés říkal, že jídlo je lék. To je vskutku pravda. A jídlo stejně tak jako umí léčit, umí i zabíjet.
Jaké metody léčby tedy psychosomatika používá? Řekněme, že mám rakovinu. Jak budete postupovat?
Je to všechno o psychoterapii, jakémsi léčení duší? Vždycky máme kytici přístupů, které jsou vhodné, ale musí být primárně v souladu s tím, jak ten proces léčení chápe a vnímá klient. Čím je člověk otevřenější, tím víc způsobů a tím větší šance na vyléčení. Takže biomodulační preparáty ano, detoxikace organismu rozhodně ano, psychoterapie ano, biorezonance ano. Bez psychoterapeutického rozklíčování to ale většinou nejde. Nejdříve se snažíme najít ten psychosociální zdroj.
Dobrá, řekněme, že ten zdroj objevíte. Co dále uděláte?
Teď začíná samotná práce toho člověka. Když to přijme, a to není jednoduché, je to často bolestné poznání, je to na něm. My jsme ti průvodci, kteří se mu snaží dodat entuziasmus, energii, podporu, aby šel a začal v životě dělat ty změny, které nejsou jednoduché a jsou lemované ztrátami iluzí, pocity zmaru, jež se mohou týkat nejbližších vztahů. Samozřejmě na druhé straně také šance na návrat zdraví a záchranu života.
Změnit vzorce chování je obrovsky těžké. Kolik lidí to dokáže? I jen změnit jídelníček kvůli svému zdraví je pro některé lidi nepřekonatelný úkol, natožpak změnit uvažování…
Změnit jídelníček je naprosto těsně provázáno se vzorci chování. Strava v sobě skrytě obsahuje velmi silný sociální aspekt, psychický aspekt, energetický aspekt... takže ruku v ruce se změnou jídelníčku měníte i tyto aspekty. Proto je to pro tolik lidí nemožné, když to dělají sami bez nějakého kouče. A změnit vzorce chování, kdyby to měl dělat člověk sám, je v podstatě nemožné.
Jednoho dne v listopadu se probudím a vidím, že napadl sníh. Buď budu malé dítě, tleskat ručičkama a říkat: „Hurá, sníh!“, anebo budu stará babka a říkat: „Doprčic, zase napadl ten bílý sajrajt.“. (Pixabay.com)
Platí korelace mezi dobrým charakterem a dobrým zdravím? Řekněme, že se někdo bude chovat co nejlépe k sobě i k druhým, nedělat špatné věci, mít čisté svědomí. Ovlivní toto duševní nastavení jeho zdraví?
Díváme-li se na dobrý charakter jako na to, co už říkal Hippokratés, tzn. primárně neškoď, pak ano. ALE primárně neškoď sobě! Tam je naprosto přímá souvislost. Primárně neškodit sobě je těžké. Tak, jak jsou do nás vkládány různé mentální vzorce, které si přinášíme z rodiny, tak si škodíme, aniž bychom si toho byli vůbec vědomi. Abychom tyhle škody mohli začít odstraňovat, musíme umět rozklíčovat hanebné vzorce, které proti sobě pouštíme a ničíme si svoje životy, svoje štěstí, svoje zdraví.
Nevzniká pak nebezpečí, že si v sobě vyvoláme nezdravý egoismus, že nebudeme brát ohled na druhé?
To není pravda. Pojem egoismus se v širší společnosti používá pouze v negativním významu, tzn. sobectví. Povím to z druhé strany... Pokud chci svému okolí rozdávat něco dobrého, kde beru? V sobě. To znamená, že já to dobré nejdřív musím pěstovat sám v sobě a PAK můžu začít rozdávat. Čím víc toho v sobě vypěstuji, tím větší hojnost můžu nabídnout. Je to sobectví? Pokud budu primárně žít tak, aby byli spokojení všichni kolem mě, s tím, že na mně přece nezáleží, co budu obsahovat? Křivdy, prázdnotu, bolest, utrpení. Co mám pak na rozdávání?
No jo, ale nemusím mít přeci v sobě křivdu, když například umyju nádobí místo manželky, jak mě pořád napomíná, a udělám dobré gesto, ne? Nebo si mám říct, že se mi nechce a vykašlat se na to bez ohledu, co to způsobí partnerovi?
To je právě o tom, jak vy si to rozhodnete, jaké budete mít nastavení mysli.
Je něco, co může každý z nás udělat, aby zlepšil své uvažování a zdraví, nebo na to potřebujeme odborníky?
No, řekněme, že potřebujeme dialog. Někdy opravdu stačí dialog se spřátelenou bytostí. Ne vždycky je to to klábosení s kámoškou u kafíčka, protože ona se také může potácet v pěkné bryndě a bude ráda, když v tom nebude sama. Rozhodně by to měl být dialog, který se zakládá na tom, že ten druhý člověk má pochopení, empatii a umí nám dát zrcadlo a zpětnovazebný impulz, který začne rozvírat náš způsob myšlení a náš pohled na sebe. Terapeut je samozřejmě dobrá volba a v ideálním případě někdo, kdo opravdu ví, co říká. Ale nemusíme zrovna všichni rovnou letět do psychosomatické ordinace. Opravdu někdy stačí začít si zodpovědně vybírat lidi okolo sebe, se kterými chci žít, kteří jsou přínosní pro můj život a s kterými chci ten dialog otvírat.
Jak nalézt dobrého psychosomatika?
V České republice pochopitelně existují doporučené seznamy psychosomatiků, ale vlastní zkušenost je ten nejlepší kompas. Ať už v psychosomatické nebo jakékoliv terapii, tím nejvyšším léčebným momentem je vztah s tím konkrétním odborníkem. Ne každý terapeut je dobrý pro každého klienta.
Děkujeme za rozhovor.
Další rozhovory naleznete ve speciálním vydání Epoch Times „Tělo a Mysl: Nerozlučné spojení"
Čtěte také: Rozhovor s MUDr. Janem Hnízdilem: „Chcete se léčit, nebo uzdravit?“
