Bosé a otrhané hladovějící ruské rodiny kolem řeky Volhy během hladomoru, který Rusko zasáhl v letech 1921–1922. (Topical Press Agency / Getty Images)
Když se řekne „volná láska“, člověku vystane na mysli spíše Woodstock a hippies, než sovětské Rusko ze začátku 20. století. Ve skutečnosti to však byl tamní komunistický režim, kdo se pokusil – s předvídatelnými výsledky – o snad nejambicióznější projekt v dějinách nevázané lidské sexuality.
Hned jak se komunisté dostali v roce 1917 v Rusku k moci, začali systematicky naplňovat doktríny Karla Marxe. Jejich sen o dosažení materialistické utopie mohl být dosažen „pouze násilným vyvrácením všech existujících společenských poměrů“, jak uvedl Marx v Manifestu komunistické strany.
To zahrnovalo nejenom zabavení „výrobních prostředků“ jako továren a půdy, ale také rozložení instituce rodiny. Komunisté se dívali na oddanost rodině jako na překážku k honbě za materialistickou utopií. Lidé místo toho měli žít ve „volných svazcích“ a pářit se dle libosti.
Davy Rusů, zejména těch z měst, si nechaly komunistickou stranou namluvit, že mravní zdrženlivost k sexu vyvěrající z rodinné morálky, není k ničemu dobrá a pouze lidem škodí. Komunisté ženy přesvědčili, že vařit vlastním rodinám a vychovávat své děti z nich činí otrokyně. Ženy podle nich budou daleko „svobodnější“, když budou pracovat ve státních fabrikách.
A co s opuštěnými dětmi? Ratolesti měly být od matek odděleny co nejdříve a poslány do jeslí, mateřských školek a později do škol, kde z nich stát vychová novou generaci „osvobozených“ součástek socialistického soustrojí.
Podle ruského zákona a tradice byly manželky materiálně závislé na svých manželech, zatímco muži měli povinnost o své ženy a rodiny pečovat a zabezpečit je. Rusové v té době měli jistou náboženskou svobodu a pravidla manželství byla určována jednotlivými církvemi. Možnost rozvodu byla omezená a týkala se pouze situací jako nevěra (kde bylo třeba dvou svědků), opuštění a neplodnost.
Tak jak jim kázal Marx, komunisté tyto zákony a tradice plošně odsoudili a v roce 1918 ustanovili Zákon o rodině. Šlo o „nejprogresivnější rodinnou legislativu, jakou kdy svět viděl“, napsala Wendy Goldmanová, profesorka dějepisu z Carnegie Mellon University a odbornice na ruské dějiny, ve své knize Ženy, stát a revoluce (Women, the State and Revolution).
Církevní svatby se již dál nepovažovaly za právoplatné, a místo toho byly založeny registrační kanceláře, kam lidé mohli jen přijít a jednoduše se nechat zapsat jako manželé. Stejně tak snadno se mohl pár rozvést, stačila žádost jednoho z partnerů.
„Rozvodový proces je tak prostý, že nedochází ke ztrátě peněz ani času. Podle současného zákona lze rozpuštění manželství dokončit v patnácti minutách,“ napsal ruský spisovatel P. Zagarin v roce 1927.
Cílem bylo „osvobodit“ ženy od manželství, a tím i rodiny. Místo toho však režim poskytl mužům dokonalou výmluvu k opuštění svých rodin. Spousta mužů najednou zjistila, že nemá se svými manželkami „nic společného“, aby krátce po rozvodu objevili, že mají nápadně moc společného s mladšími ženami bez závazků. V Moskvě samotné se k roku 1918 rozvedlo sedm tisíc párů, přičemž došlo k necelým šesti tisícům sňatků. V roce 1927 měla Moskva 9,3 rozvodu na tisíc osob, téměř trojnásobek v porovnání s New Yorkem v roce 2014!
Z celosovětského pohledu připadal v první polovině roku 1927 na každá čtyři manželství jeden rozvedený pár. To je o 50 procent více než ve Spojených státech, 3,5 krát více než v Německu a 48krát více než v Anglii a Walesu.
Lidé, pobízeni komunistickými naukami o neomezované sexualitě, se v čím dál větší míře přestali obtěžovat manželství vůbec registrovat. „Široká masa lidí nepovažuje registraci manželství za základ manželských vztahů. De facto dobrovolné svazky jsou čím dál rozšířenější,“ napsal předseda okresního moskevského soudu A. Stelmachovič v roce 1926.
Pokud je ve 21. století těžké vymoci z mužů alimenty, ve 20. století v Rusku to byl teprve oříšek. Soudy byly zahlceny žádostmi o vymáhání podpory na děti a vynalézaví Rusové si našli celou řadu cest, jak se placení vyhnout, například měnili zaměstnání nebo se stěhovali z místa na místo.
Při sčítání lidu v roce 1926 se ukázalo, že z 530 tisíc rozvedených sovětských žen jich dostává alimenty pouze 12 tisíc. Situaci zhoršoval i fakt, že po letech válčení a rudého teroru se muži stali nedostatkovým zbožím a bylo pro ně daleko snazší se znovu oženit.
Sliby vlády, že se o děti postará, se ukázaly jako plané. V letech 1926–1927 se do jeslí dostalo pouhých 150 tisíc děti z celkového počtu 10 milionů.
Věra Lebeděvová, která v té době vedla Úřad pro ochranu mateřství a dětství, uvedla: „Chatrnost manželského pouta a rozvody vytvářejí davy svobodných matek, které se musí o děti starat samy. Představte si takovou ženu, nemá pomoc od manžela, na rukou dítě, kvůli propouštění je bez práce a ještě ji vyhodí z ubytovny. Nezbývají jí žádné možnosti, jak se uživit.“
Ženy se v říjnu 1921 pokoušejí prodat na pouličním trhu ozdoby a šaty, aby měly na jídlo během ruského hladomoru z roku 1921–1922. (Topical Press Agency / Getty Images)
A tak není divu, že rozvedené ženy často končily na ulicích. „Kontrast mezi socialistickým ideálem volného svazku a podmínkami té doby se nejlépe odrážel při pohledu na ženy, které se prodávaly na ulicích,“ píše Golmanová a dodává: „Byl to výsměch myšlence, že ženy jsou svobodné, nezávislé subjekty, které mohou do svazku vstoupit na základě osobní volby.“
Někdo by mohl vinit neúspěch „volné lásky“ na nedostatek antikoncepce, ale porodnost byla tehdy již tak nízká, ani nemluvě o obrovském počtu obětí války a Rudého teroru. Rusko čelilo závažné demografické katastrofě a potřebovalo víc dětí, ne naopak.
Kritici by mohli namítnout, že Sověti jen potřebovali víc jeslí a školek, ale to by snížilo svobodným matkám břímě pouze částečně, jak koneckonců může dosvědčit leckterá svobodná matka v současnosti. Jiní by mohli říct, že ženy jen potřebovaly více pracovních příležitostí, což by sice snížilo finanční tlak, ale nevyřešilo by to zásadní problém. „I když žena pracovala, rozvod pro ni znamenal výrazný pokles životního standardu,“ uvádí Goldmanová.
Sovětský svaz byl nakonec nucen od ideologie nevázané lásky upustit a vrátit se k rodinné politice. Potraty byly zakázány, byl zaveden vysoký poplatek za rozvod, za opuštění rodiny se udělovaly vyšší postihy a ženám bylo doporučeno, aby měly více dětí. „Myšlenka, že by stát převzal funkci rodiny, byla opuštěna,“ píše Goldmanová.
Z angličtiny přeložil Ondřej Horecký; zdroj: 
