Cesta přední sovětské herečky do sibiřského pracovního tábora

Umělkyně Taťjana Kirilovna Okuněvská a její pád ze sovětské slávy

Druhá polovina 40. let minulého století, Sovětský svaz po válce. Po výslechu u Viktora Abakumova, velitele kontrarozvědky SMERŠ (česky: Smrt špionům), kdy ji nenechal ani promluvit, aby se obhájila, ji odvedli do cely. Klasický právní výslech to tedy nebyl. Od bolševiků, obzvlášť od těch vysoce postavených, se dožadovat práva bylo nemožné. A ti lidská práva překračovali kdykoliv ve sféře svojí moci.

Sotva si unaveně lehla, volali ji znovu k výslechu. Vyvedli ji na dvůr, kde čekalo černé auto. To na ni nepůsobilo dobře. Byla převezena do věznice Lefortovo. „Odvedli mne do sklepa a zavedli na samotku. Byla tam tma a stěny byly ojíněné,“ píše ve vzpomínkách na vězení Taťána K. Okuněvská.

Pak jí poručili svléknout se donaha. Myslela, že špatně slyšela příkaz. Stála bosýma nohama na ledové zemi. Ještě doufala, že jí vzali oděv jen propařit kvůli hygieně. Ale vrátili jí jen šaty a boty, zůstala bez prádla a punčoch. Ve tmě ztratila pojem o čase. Jediným vytržením ze tmy a chladu na samotce byla donáška chleba. Asi na 4 hodiny jí sklopili ze stěny desku, aby si na ni mohla lehnout. Když ulehla, k desce jí přimrzaly holé nohy. Navíc zrovna dostala menstruaci, vzali jí vatu i kapesník. Voda žádná.


„Když mne asi po třech dnech přivedli k vyšetřovateli Sokolovovi a ten se na mne podíval a zeptal se, jak se cítím, teprve pak jsem… pochopila a řekla jsem mu na to: ´Báječně´,“ uvedla sarkasticky Okuněvská, jak to v knize Ženy z Kremlu líčí Larisa Vasiljevová, která s ní dělala rozhovor.

Život herečky, které se dvořily davy mužů, pokračoval řadou „výslechů“, dvaceti měsíci v samovazbě a sibiřským táborem. Z filmů nejprve vymazali její jméno, potom je stáhli z oběhu úplně.

Prostí lidé ji však poznávali na stavbách nebo v lese při kácení dřeva, když s nimi společně pracovala na Sibiři. Po Berijově pádu (Lavrentij Pavlovič Berija, jeden z vykonavatelů Stalinových čistek, stal se lidovým komisařem vnitra poté, co pomohl poslat na popraviště bývalého šéfa NKVD Ježova) ještě nějakou dobu byla ponechána v mrazivé tajze. Když se vrátila do Moskvy, dlouho chodila ulicemi bez domova, než sehnala nějaké bydlení. Její manžel Gorbatov, spisovatel a nositel státních vyznamenání, již nežil. Po jejím uvěznění se znovu oženil. Není známo, proč se jí ani slůvkem nezastal.

Když asi v 70. letech minulého století vyhledala bývalou herečku Taťánu Kirilovnu spisovatelka Larisa Vasiljevna, která sepisovala příběhy žen z Kremlu, Taťána jí věnovala rukopis vzpomínek, který právě uzavírala. Spisovatelce tak ulehčila bádání, současně však spisovatelka ze zkušenosti věděla, že každý, kdo píše autobiografii, může něco důležitého zamlčet. I ve vysokém věku si bývalá herečka a filmová hvězda udržela eleganci a s nadhledem pohlížela na věci minulé včetně násilí, které na ní bylo spácháno. Dívala se dopředu, nechtěla se mstít.

„Ve 20. století došlo v Rusku ke katastrofě. V letech 1917–1954 Rusové vyvraždili desítky milionů svých nejnadanějších lidí a vyhnali ze země miliony dalších. Nesnesitelné životní podmínky, hlad, bída a represe vedly k tomu, že mnozí lidé raději ani nezakládali rodiny a nepřiváděli na svět děti.“ – Andrej Zubov a kolektiv v knize Dějiny Ruska 20. století

Dva životy herečky Taťány Kirilovny

Před válkou hrála v divadle a ve filmech natáčených sovětskou kinematografií. Po rozvodu prvního manželství se jejím partnerem stal spisovatel Boris Gorbatov, dopisovatel deníku Pravda. Koncem války hrála hlavní roli ve snímku Noc nad Bělehradem o statečném boji jugoslávských partyzánů. Film se proslavil po celém Sovětském svazu i za hranicemi.

Sám jugoslávský diktátor, maršál Josip Broz Tito se s ní po premiéře filmu v Jugoslávii přál setkat. Na schůzce jí věnoval kytici černých růží. Následovala obrovská recepce v Moskvě, když Tito přijel na oficiální návštěvu. Tehdy si přes celý sál došel pro Taťánu a tančili spolu sólo. Přítomní sledovali pár a každý toto sólo chápal po svém. Možná tehdy si ji vyhlédl Berija, Stalinův pobočník a vůdce NKVD - Čeky (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR). Možná už tehdy o ní věděl, že měla poměr s jugoslávským velvyslancem a jiné její prohřešky, které si Berija pilně zaznamenával. Probíhala druhá polovina 40. let, Berijovo nejmocnější období.

Jak už tomu bývá, i z nejvyššího postu slávy lze spadnout až na dno. A v Sovětském svazu tehdy bylo každé dno hlubší než kde jinde.

Z Kremlu do Lubjanky

Přišlo pozvání k účasti na koncertu v Kremlu, kde měla vystupovat jako pěvkyně. Když nasedla do auta, které ji vyzvedlo, zjistila, že vedle ní sedí Berija. Porada v Kremlu se však protáhla a koncert byl odložen. Berija jí odvedl do vládní vily, kde měla čekat na začátek koncertu. Taťána před výstupem nechtěla nic jíst a pít a snažila si nepomačkat šaty, zatímco se Berija nenuceně cpal skvělou večeří.

Když přišla zpráva, že koncert byl odložen na zcela jiný den, vnutil jí značně přiopilý velitel Čeky skleničku, než odjede domů. Poté ztratila vědomí. Přišla k sobě až druhý den dopoledne v cizím pokoji, v době, kdy už měla být na zkoušce v divadle. Uvědomila si, že jí Berija do alkoholu zřejmě přidal silnou drogu.

Odjela domů a postupně jí došlo, že byla znásilněna. „Jedině Boris mě může zachránit,“ pomyslela si zoufale. S nadějí se svěřila svému manželovi. Ten se však v klíčové chvíli projevil jako naprostý zbabělec. „Vypadal tak uboze, že by byl sám potřeboval utěšit,“ povzdechla si Taťána v knize Ženy v Kremlu. Když Taťánu přišli zatknout, utekl.

V normální zemi by byl zatčen násilník. U Sovětů místo toho byla zatčena a potrestána oběť znásilnění. Navíc byla týrána a ve vykonstruovaném procesu odsouzena k nucené práci. Na rozdíl od herečky Olgy S. Michajlovové, druhé Buďonného manželky, která se z věznění na Lubjance pomátla na rozumu, Okuněvská musela být vnitřně velmi silná, když si dokázala zachovat úroveň a zůstat po tom všem smířlivá.


Podle zdroje: Larisa Vasiljevová: Ženy v Kremlu