Recenze filmu: Mladý Karl Marx. (Neue Visionen)
Žánr: Drama, životopisný, historický
Režie: Raoul Peck
Scénář: Pascal Bonitzer, Raoul Peck
Kamera: Kolja Brandt
Hudba: Alexej Ajgi
Hrají: August Diehl, Stefan Konarske, Vicky Krieps, Olivier Gourmet, Eric Godon a další
Pozorování snímku bylo velmi poučné. Například mi došlo, že Marxova představa revoluce byla v tom, že pokud svrhnete a pozabíjíte všechno, co si myslíte, že vám brání ve vybudování vysněného „ráje“, a až všechny překážky odstraníte (v jeho případě byla tehdy překážkou vyšší vrstva společnosti), dosáhnete života a světa bez nespravedlnosti a bez obtíží.
Když jsem se nad tím později zamýšlel a s kolegyní snímek diskutoval, došlo mi, že po cestě, kterou Marx vytyčil, spácháte ty nejtěžší zločiny, což vede k otázce, jak by tudy mohl člověk dojít ke spravedlnosti? Ve skutečnosti Marxovy myšlenky stály u zrodu největších totalitních států světa, které se neobávaly, a ani dnes se neobávají, svévolně zatýkat, věznit, utlačovat a zabíjet, aby odstranily vše, co by je mohlo připravit o moc.
Pro marxisty je film možná něčím jako modlou zpodobňující otce myšlenek, které byly využity při radikálních společenských změnách, ale je třeba přemýšlet i nad tím, jestli to byly skutečně změny k lepšímu. Snímek končí ve chvíli, kdy Marx a Engels sepisují komunistický manifest. Kam potom tyto teorie jejich zapálené stoupence nasměrovaly, to se filmoví tvůrci snažili ukázat reálnými záběry na konci stopáže v titulcích. Marxovi fanoušci možná nepochopili, že se jedná o skutečné záběry, jak lidé utíkají z komunistických zemí, jak tajná policie zatýká disidenty a jak se vyvražďují určené skupiny obyvatel.
Když se nad životem a osobností Karla Marxe zamyslím, tak jak byl ve snímku vykreslován, byl to značně konfliktní člověk. Spořádaný život mu unikal mezi prsty, protože o něj především neměl zájem. Měl dar pronikavého racionálního myšlení a převádění myšlenek do psané formy, ale jeho charakter ho vháněl z jednoho konfliktu do druhého a způsoboval, že se nebyl schopen ani uživit. Jeho pověsti také přitěžují bulvární podrobnosti z jeho života, odhalující nemanželské dítě, které měl se svou služebnou, jíž nedával žádný plat a vydržoval si ji pouze za jídlo a ubytování. Pokud zvážíme, že kritizoval buržoazii především za to, v jak nuzných podmínkách nutí žít zaměstnance svých továren, ani on jako zaměstnavatel nebyl příliš štědrý.
Možná můžeme namítnout, že to byl bojovník, a ten nemá čas vydělávat peníze, protože musí především bojovat. Je potom cílem jeho života neustálý boj. Hodně ho finančně podporoval Engels jako syn továrníka, protože Marx se dokázal jen s málokým shodnout a vydělat nějaké finance.
Není proto překvapující, že Marxovy teorie jsou obrazem jeho samotného a jejich následování vytváří konfliktní prostředí. Během sledování snímku mi také došlo, proč původně dobře míněná Engelsova snaha na začátku se na konci změnila v katastrofu. Engels, který vnímal nuzné podmínky a vykořisťování dělníků, se pod vlivem Marxe postupně radikalizoval.
Myslím si, že jejich teorie – násilím svrhnout vládnoucí třídu, potom přejít k socialismu vedoucímu k „ráji na zemi“, tedy komunismu – byla úplný omyl. Z historie je patrné, že za vlády všech komunistických režimů po celém světě měla moc v rukou vždy jediná vládnoucí – komunistická strana, která držela zákonodárnou, soudní i výkonnou moc ve svých rukou. Pod jejím vedením docházelo a dodnes dochází k širokému zneužívání moci, zinscenovaným soudním procesům, politickým vraždám a podobně (jak to vidíme i v dnešní Číně, Kubě nebo v Severní Koreji). Takže ona pozitivní nostalgie nad učením Karla Marxe určitě není na místě. Je třeba ho rozebírat racionálně, aby mohlo být bez patosu pochopeno, co se vlastně stalo.
Mladý Karl Marx – poznejte autora myšlenek, které vedly k vzestupu největších totalitních režimů světa. (Neue Visionen)
Marx a Engels jako by vůbec nemysleli na to, že existují dobří a zlí lidé, respektive dobro a zlo. Podle nich se svržením vládnoucí třídy měli z lidí stát andělé, kteří budou žít v poklidu a míru a budou jeden druhému pomáhat, nebudou krást a podvádět, budou všechen majetek navzájem sdílet a zřeknou se osobního vlastnictví a tak dále. Komunistické režimy, které po Marxovi přišly, ukázaly výsledky v praxi nikdy nedosaženého cíle, který při vzájemných bojích mizel v nedohlednu.
Ve skutečném světě je to tak, že pokud chcete udělat z člověka ctnostnější a vznešenější bytost, musíte se dát cestou dobra, snahy o komunikaci, soucitu, nezištné pomoci ostatním, vzdělávání se a tak dále. Není to tak, že násilím svrhnete a pozabíjíte všechno, co si myslíte, že vám brání ve vybudování vysněného „ráje“, a až všechny překážky odstraníte, dosáhnete života a světa bez nespravedlnosti a bez obtíží. Po cestě jste spáchali strašné zločiny, nestanete se potom zločincem, kterého budou ostatní stíhat? A tak to skutečně dopadlo. Při svrhávání vlád komunisté pozabíjeli hodně lidí, a potom se báli, že jim za to bude chtít někdo také ublížit, a tak pokračovali dál v odstraňování „nepřátel“, a i když už měli v rukou absolutní moc, stále se obávali, stále lidi potlačovali a nervózně všechno kontrolovali, jestli se někde neděje nějaká „podvratná činnost“, která by je připravila o moc a postavila před soud. To byla ta atmosféra. Nebyl to ráj, byla to strachem napjatá totalita. Cesta do ráje vede úplně jinudy.
Nutno také zmínit, že Marx byl ateista, nevěřil v existenci Boha, a tedy ani v duchovní závazky a z nich vyplývající morální omezení. Podle něho stačí bojovat, jak hlásá spojení Darwinismu a Marxismu do teorií o „třídním boji“ vycházejícím z názoru, že „přežije jen ten nejsilnější“. Vzájemnými boji se má dosahovat pokroku, prosperity a tak dále. Boje mají pohánět společnost kupředu. Ale co si budeme povídat, můžeme vzájemnými boji dosáhnout klidu, míru a harmonie? V praxi ten princip vůbec nevede k podobným výsledkům.
Učení mudrců, jakými byli Lao-c', Konfucius, Sokrates, Siddhartha nebo Ježíš, vedou člověka k vyšším mravním hodnotám. Dodržováním mravních hodnot se z člověka může stát lepší člověk, který je schopen a ochoten pomáhat ostatním. Takže cesta za lepšími zítřky podle mě rozhodně nevede skrze Marxův-Engelsův třídní boj, ale přes vzdělávání, duchovní a morální hodnoty, kdy se člověk skutečně změní k lepšímu z vlastní vůle a jeho dobrota vychází z něho samotného, nikoliv z nějakého systému. Pokud sebelepší systém budou řídit a obývat nemorální lidé, určitě se z toho morální a spravedlivá společnost jen tak nestane. To by byla hodně naivní představa.
(Neue Visionen)
Hodnocení
Pokud mám snímek zhodnotit z hlediska filmového řemesla, jedná se o zajímavé herecké výkony, dobrou výpravu, kostýmy, kameru i režii. Co se týče filmového umu, dá se snímku málo co vytknout. I přes větší délku stopáže dokáže režie vyprávět životní peripetie hlavních postav tak, aby diváka neustále bavila. Z hlediska obsahového se zdá, že se režisér pokoušel o spíše nestranný pohled na Marxův život, ale i tak mi zde chyběla vyjádření k určitým tématům a oblastem, které mají ve společnosti zásadní dopad. Chybělo nějaké zobrazení Marxova konfliktu s vírou a Bohem, s nimiž se z neznámých důvodů rozešel, aby opěvoval ateismus a materialismus. Možná by stačila nějaká veličina, která by nastavovala Marxovi zrcadlo ve věcech, které scénář nedokázal anebo nechtěl akcentovat. Pokud jde o samotný snímek, jedná se o poměrně zdařilé filmové dílo.
V režii Raoula Pecka
Film režíroval Raoul Peck, o němž se můžeme více dozvědět z jeho předchozích snímků. Natočil například Pád vládce. Komorní drama s prvky politické satiry zachycující poslední dny vlády demokraticky zvoleného prezidenta rozvojové země, inspirovaný skutečnou historickou postavou haitského krále, který tváří v tvář revoluci raději spáchal sebevraždu. Významnou roli ve snímku hraje architektura paláce, v němž jsou protagonisté izolováni od okolního světa. Haitský režisér film natočil v pevnosti postavené uprostřed džungle nedaleko hlavního města Port-au-Prince.
Peck také natáčel snímek Někdy v dubnu o skutečných událostech, které propukly po zvolení nového rwandského prezidenta v roce 1944. Prezident byl člen kmene Hutů a s jeho příchodem do úřadu začalo jedno z nejhorších zvěrstev v soudobých dějinách. Svěží zelené buše, kopce a údolí byly spolu s ulicemi, řekami a domy zaplaveny krví poté, co Hutuové vyhlásili válku kmeni Tutsiů. Během následné eskalace násilí se sousedé a přátelé vraždili navzájem, někteří dokonce zabíjeli i své vlastní děti a příbuzné. Kostely přetékaly znetvořenými těly stovek tisíců Tutsiů a Hutuů. Nejméně 937 tisíc lidí bylo podle nedávného průzkumu rwandské vlády povražděno během masakru, který trval sto dní. Deset let po genocidě, jíž se nikdo z mezinárodních sil nepokusil zabránit, vzniklo toto strašlivé dokumentární drama. Jedná se o první zásadní snímek o rwandské genocidě natáčený v místech, kde se krveprolití odehrálo. Film pokládá celému světu otázku: jak se to vůbec mohlo stát?
Režisér Peck byl však nejvíce oceněn za snímek Nejsem žádný tvůj negr. Hlasem Samuela L. Jacksona doprovázenou audiovizuální ilustraci rukopisu, který význačný americký spisovatel a aktivista James Baldwin nikdy nedopsal. Jedná se o historii boje Afroameričanů proti „bílé nadřazenosti“.
Hodnocení:
Délka 112 minut * ČSFD * IMDB *
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
