Schikanederův portrét od Josefa Mukařovského – že byl jako stvořen spíše pro herectví je patrno z jeho podobizny, 1887. (Wikimedia Commons)
Pro první Národní divadlo
Po požáru prvního Národního divadla zůstala tato malba zachována, avšak byla nahrazena jinou, Brožíkovou. Toto odmítnutí jeho díla se stalo dalším krokem k Schikanederovu odpoutávání se od vůdčí linie české kultury v té době.
Jakub Schikaneder se narodil 27. 2. 1855 do rodiny celního úředníka. Matka byla Pražačka, otec se narodil ve Vídni. Měl staršího bratra Karla, který působil jako herec v Plzni. Z rodiny také pocházel komik a dramatik Emanuel Schikaneder, známý především jako libretista Mozartovy Kouzelné flétny.
Herecké i hudební nadání se odráželo i v samotném Jakubovi, avšak vybral si múzu výtvarnou. Mnozí si kladou otázku, proč si Jakub vybral výtvarnou dráhu, jestliže byl svým nadáním i zjevem skvěle disponovaný pro divadlo.
Staropražské zákoutí, atmosférický snímek staré Prahy, 1907. (Wikimedia Commons)
Viktor Šuman jej zpodobnil slovy jako „štíhlého krasavce milých, přívětivých rysů, zanechávající všude stopu své zadumané, ušlechtilé duše“.
Jako velmi mladý, v patnácti letech, začal studovat na pražské Akademii. Jeho spolužáky tvořila suita nejnadanějších českých malířů, jako byl Mikoláš Aleš, František Ženíšek i Emanuel Krescenc Liška. Jeho profesorem byl Antonín Lhota.
První Schikanederův obraz, nazvaný Poslední dílo, vystavený v Žofínském salónu r. 1876, byl v Národních listech zmíněn Janem Nerudou a hodnoceno jako „poněkud maxovský (Gabriel Max – německý malíř) žánr. … V podstřešní komůrce, cihlami vydlážděné, leží chorý malíř a hledí na svůj obraz, svoje dílo, poslední obrázek výmluvný a harmonickým provedením příjemný“.
O 10 let později roku 1886 časopis Ruch přidal další hodnocení malířských údělů:
„Z těch tisícův a tisíců umělců… studují, pracují a strádají, nadšeni svými ideály, ... že třeba svými hlavami se dotýkali oblohy, nohama přec jen se brodí v blátě jako jiní smrtelníci.“
Po brzké smrti otce Karla F. Schikanedra roku 1871 se sice finanční situace rodiny zhoršila, 24letý Jakub však byl nazván časopisem Květy „nejnadanějším z akademiků“. Dostudoval akademii a další vývoj utvářely jeho cesty po Evropě a pobyt v Mnichově. V Mnichově studoval u významného malíře té doby, profesora Gabriela Maxe, který byl původně pražským rodákem.
V první polovině 80. let žil v Praze a sídlil i v Mnichově. Později cestoval do Nizozemska, Švýcarska, Itálie, Francie a Německa. V roce 1890 navštívil světovou výstavu v Paříži.
V první polovině 80. let jsou v tvorbě znát znaky světelného symbolismu.
Charakteristickým rysem jeho děl byl stesk a smutek, snažil se najít přechody mezi kresbou a černobílým grafickým projevem.
Pařížská tvorba a holandské severní moře jsou v tvorbě znát. Býval vždy ovlivněn kulturou země, kterou navštívil.
Sociální cítění umělcovo
Vyvstal u něj zájem o ženský svět, kdy ve své tvorbě spojoval alegorii ročních období spolu s postavením a věkem ženy na venkově. Jeho zpodobnění žen značí rejstřík sociálních, psychologických a dobových problémů.
Nelze například přehlédnout naprostou beznaděj ve tváři staré ženy na obraze Výminkářka (1885, olej, plátno, 129x105) . „Ve Výměnkářce je vše podáno setmělou redukcí (barev, pozn. autorky) v škále omezené na okr, kalnou zeleň a šeď,“ komentuje dílo Tomáš Vlček, autor knihy o malířovi.
Koncem 19. století se jeho ženské postavy dostávaly do hlubšího spojení s krajinou, která se stává pozadím jejich osudů. Např. obraz ženy s klestím, dnes nazývaný jako Podzim, nebo dílo s názvem Plečka. Tyrš vyjadřuje malířovu tvorbu jako ztotožnění hmotného světa krajiny, obce, interiéru i zátiší spojené se světem osamělé lidské existence. Syrovost krajiny vidíme např. v díle Truchlivý návrat, na něž pak navazuje studie V márnici..
Plečka, jedna ze sociálních promluv malířovy duše,1887. (Wikimedia Commons)
Malířova osobní životní dráha nebyla projasněná světlem, v rodinném životě se mu nedařilo. V létě 1884 si vzal za ženu Emílii Nevolovou, dceru drážního úředníka. Když se jim na jaře roku 1885 narodil syn Lev, záhy však zemřel.
Silné sociální cítění fešáckého muže mohlo být podněcováno jeho vlastním bezdětným svazkem, jeho neúspěchem založit rodinu.
Některá díla jsou nezvěstná, ale dozvídáme se o nich díky podrobným referátům. Nejen Neruda, ale také Miroslav Tyrš psal kritické referáty na Schikanederovy obrazy, když jde např. o dílo Modlitba kajícných, s alternativním názvem je Přísaha Lollardů, jehož symboliku vyložil Tyrš v Národních listech r. 1882 „jako kulturněhistorický obraz, jehož symbolem je pokus o mravní obrození společnosti, zachvácené hlubokou depresí“. (T. Vlček)
M. Tyrš celkem správně analyzoval i předpověděl příčiny, které malíře vedly ke vzrůstajícímu zájmu o život chudých lidí. Umělec tak následoval velký žánr umění 19. století , které spojovalo chudobu, práci a zbožnost. J. S. navíc předběhl o více než 10 let motiv českého umění, jímž byla duchovní vzpoura.
Nepochopen
Každoročně obesílal svými díly výstavy Krasoumné jednoty, a grotesknost jeho děl zůstala nepochopena, jak je patrno z Nerudovy kritiky, když se zmiňuje např o jeho díle Povolaný, ale nevyvolený a Příšerná společnost. Neruda píše, že: „mnoho humoru v obou jeho letošních obrazech není, a kde není humoru v jádře myšlenky samé, nepomůže také žádný přištipkovaný detail mnoho“. Že se jedná o grotesku, pochopil Neruda dobře, ne však veřejnost. O obrazu víme pouze z kritiky, dílo je nezvěstné.
Společnost na terase, 1887. (Wikimedia Commons)
R. 1890 vystavoval v Německu, jeho dílo Vražda v domě rovněž nebylo pochopeno, lidé v něm hledali detektivní zápletku a snažili se hádat, která z postav ve dvoře je oním vrahem. Kritikové nepochopili autorovu snahu překonat kulturní konvence. Dotyčný obraz je vyvrcholením sociálních problémů té doby.
Vražda v domě, 1890. (Wikimedia Commons)
Malířovy cesty vedly nejen do Mnichova, navštívil také Anglii, Skotsko, Francii, o nichž napsal i cestovní zprávu. Ta svědčí o tom, do jaké míry mohl být ovlivněn západoevropským malířstvím, jak se vyvíjela jeho tvorba.
„Na to, aby se Schikaneder zcela ponořil do prerafaelistského snu, viděl však věci v daleko ostřejších kontrastech,“ vysvětluje Tomáš Vlček vliv malířů-prerafaelitů, jako byli Holma Hunt nebo Dante G. Rossettti.
I dnes, když vedeme svoje kroky po dlažbě města Prahy, můžeme vnímat, že Schikanederův odkaz staré Prahy je stále živý. Při pohledu na jeho dílo se můžeme ponořit do magie okamžiku, kdy nás atmosféra obrazu vtáhne dovnitř a ocitneme se v jeho světě. Jak dlouho chceme, záleží na nás.
Dušičky, výmluvný snímek své doby,1888. (Wikimedia Commons)
Inspirováno zdrojem: Tomáš Vlček: Jakub Schikaneder, vyd. Odeon
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
